Joe Strummer: Assembly

Je libo trochu kvalitního britského punku? Legenda tohoto žánru, kytarista a zpěvák londýnské skupiny The Clash Joe Strummer, zemřel už bezmála před dvěma desítkami let. Tehdy mu bylo pouhých padesát… A přesto se nyní slavně vrací do hitparád díky nové kompilaci Assembly. Ta shrnuje jeho život po životě, tedy po rozpadu Clash v roce 1986.

Kromě své původní kapely si charismatický performer začal i s formacemi The 101ers, Latino Rockabilly War či se slavnými Pogues. Nazpíval však také skvělý duet s Johnnym Cashem (Redemption Song z repertoáru Boba Marleyho, zde ke slyšení se skupinou Mescaleros). Aktuální výběr zahajují dvě ze Strummerových nejlepších písniček: Coma Girl a Johnny Appleseed.

A znovu si můžeme uvědomit, kolik různých stylů se v Joeově třaskavé muzice spojilo: rockabilly, reggae, anglické lidovky, hiphop, dub i španělský folklor. Jakmile tenhle chlápek spustí, nezbývá člověku než začít skákat. Najednou zjistí, že se proskákal až k poslednímu, šestnáctému tracku…

(Crash, 2021, celkový čas 73:16)

Mick Fleetwood & Friends Celebrate The Music Of Peter Green

Mnozí ho považovali za lepšího kytaristu, než byl na vrcholu své slávy Eric Clapton. Úžasný muzikant Peter Green zdobil v šedesátých letech britskou skupinu Fleetwood Mac. Jeho skladby Albatross, Black Magic Woman a The Green Manalishi (With the Two Prong Crown) patří k absolutní klasice. On sám však časem upadl do obskurity.

Mohla za to duševní choroba a drogy, které z něj udělaly poustevníka. Nechal si narůst dlouhé nehty, aby nemohl hrát, a po pobytech v různých psychiatrických zařízeních se jen pomalu vracel do normálního života. Trvalo mu to dlouhých dvacet let.

Teprve koncem druhého tisíciletí se jakž takž dal dohromady, to už ale byli britští „Fleetwoodi“ úplně jinou kapelou. Založil si proto vlastní formaci The Splinter Group, s níž k stáru natočil sedm perfektních alb. Vloni v létě Peter Green zemřel. Ale přátelé na něj vzpomínají dvojalbem z koncertu na jeho počest, kterého se zúčastnili Billy Gibbons ze ZZ Top, Steven Tyler z Areosmith, Pete Townshend z Who, Noel Gallagher z Oasis i David Gilmour z Pink Floyd. Nechybí „Greenyho“ učitelé Mick Fleetwood a John Mayall.

(BMG, 2021, celkový čas 227 min.)

Paul Stanley’s Soul Station: Now And Then

Těžko říct, co téhle desce řeknou fanoušci rockové skupiny Kiss. Její frontman Paul Stanley si totiž na novém sólovém albu, které natočil s vlastní formací Soul Station, dopřál výlet do hájemství afroamerické hudby sedmdesátých let. Sáhl po produkci Motownu i jiných pilířů soulové muziky a vybral si z ní ty největší – a nejromantičtější – pecky. Je to docela nezvyk, slyšet ho broukat ve stylu Smokeyho Robinsona či Marvina Gaye. Ale stalo se a výsledek je překvapivý.

Kritici nahrávku odměňují maximálním počtem hvězdiček a hovoří o nejlepší nekissácké desce od Stanleyho sólového debutu z roku 1978. Každý stárne jinak – známý bouřlivák tak činí pomocí vláčných „oplodňováků“ Could It Be I’m Falling In Love a Ooo Baby Baby. Budiž mu to přáno, rozhodně na ně nesbalí méně fanynek než na pověstnou kissáckou masku.

(UMe, 2021, celkový čas 71 min.)

Andrea Bocelli: Believe (Acoustic EP)

Ex-bubeník Beatles Ringo Starr není jediný, kdo v této pandemické době sáhl po formátu EP, tedy délehrající desky. Také nevidomá pěvecká hvězda Andrea Bocelli volí tento rychlý způsob komunikace se svými příznivci. Po obrovském úspěchu loňského alba Believe přichází s jakýmsi akustickým dovětkem – pěti skladbami zazpívanými pouze za doprovodu klavíru.

A nejsou to písně ledajaké: v intimním podání tu slyšíme hymnickou baladu You’ll Never Walk Alone z muzikálu Carousel, Hallelujah od Leonarda Cohena, písničku Pianissimo, kterou Bocelli na původní desce pojal jako duet s Cecilií Bartoli, starou zlidovělou melodii Amazing Grace a titulní kousek I Believe. Pro ty, kdo mají rádi Andreův hřejivý vokál, nemůže být lepší způsob relaxace.

(Decca, 2021, celkový čas 14 min.)

Jethro Tull: A (40th Anniversary Edition – A La Mode)

Někdo ten osmdesátkový sound nemá rád. Ale nedá se popřít, že právě v době, která je nazývána úpadkem rocku, nabral lídr britské skupiny Jethro Tull Ian Anderson druhý dech. Ovlivněn dobovými senzacemi, jako byly kapely Dire Straits či ZZ Top, začal trochu jinak pracovat s hlasem a jal se prozkoumávat možnosti elektronické hudby. Výsledkem bylo album A, původně považované za Ianovu sólovku (odtud název, jenž je počátečním písmenem jména Anderson).

Použití syntezátoru a jiných efektů řada posluchačů neskousla. Od té chvíle však uplynulo hodně vody a dnes je z „Áčka“ stejná klasika jako z jiných jethrovských titulů. Luxusní edice, vydaná k jeho čtyřicátému výročí, obsahuje 3 CD a 3 DVD s velkým množstvím dříve nepoužitého materiálu, živých záznamů a tak dál. To vše je samozřejmě pečlivě remasterováno.

(Rhino/Parlophone, 2021, celkový čas 220 min.)