Jiří Dědeček: Nebudu bydlet v Québecu

„Mám byt podkrovní v ulici Sněmovní, jen si říkám, jak já k tomu přijdu, když tu poslanci, co žijou z mejch financí, demonstrujou denně ducha bídu.“ Takhle rychle k jádru věci jde Jiří Dědeček na cédéčku Nebudu bydlet v Québecu, které natočil jedenáct let po svém prvním kapelovém albu Řekněte to mýmu psovi. Tentokrát je zase sólo, leč kromě nezbytné akustiky ozbrojen i elektrickou kytarou.

S ní interpretuje například dodnes aktuální texty Františka Gellnera. Většinu skladeb si ale jako vždycky napsal sám. A je to hlína, občas děsně vtipná, občas pohřební. „Proč jen ti udavači práskaní životem klidně kráčí? Pán Bureš, nech sa páčí… A pámbu na to hledí v ústraní.“

Deska je plná pověstných dědečkovských šrapnelů, u kterých se řežeme, i když z nich kapánek mrazí. „Moc už mě toho nečeká, jenom skok mě dělí. Ještě tak zabít si člověka, aby to bylo celý. Přeci jen to život osladí, vodpravit si pár sviní. Některý bych rád od mládí a některý až nyní.“ Věčný sarkasta k stáru ještě přitvrdil. Jenže na hrubý kabát hrubá záplata. Do jiné doby by se možná hodily jemnější písně. Zrovna teď však kruté radosti Jiřího Dědečka potřebujeme víc než dřív.

(Galén, 2021, celkový čas 45:55)

Van Morrison: Latest Record Project Volume 1

V srpnu bude rodákovi ze severoirského Belfastu 76 let. Nezdá se ale, že by zpomaloval. Právě vydal další desku, v pořadí už dvaačtyřicátou. A na té desce, respektive dvou discích, je – podržte se – osmadvacet písniček! „Už jste slyšeli můj nový albový projekt?“ ptá se Van Morrison ironicky v titulní písni CD Latest Record Project Volume 1. „Není to jako věci, co jsem dělával, vlastně s tím nemám nic moc společného,“ pokračuje pobaveným tónem. „Není to nic, co byste potřebovali slyšet, ani by to tady nemuselo být.“ Svatá pravda. Anebo snad ne?

V roce 2018 se zpěvák rozvedl. Vzápětí nato vypustil do světa tři problematické singly, tepající protikoronavirová opatření. Morrison patří k těm, kteří si myslí, že jsme všichni sledováni a kontrolováni. Fajn, nicméně už tím, že jeho nasupené nahrávky vesele kolují éterem, samy sebe tak trochu popírají. Na novém albu se naštěstí žluč pěkně promíchala s bluesovým cítěním – a výsledkem je swingující, rockující přehlídka toho nejlepšího, co Morrison jako interpret dokáže. Zdůrazněme: jako interpret, ne jako člověk. Jak sám říká: nejde o nic, bez čeho bychom nemohli žít a s čím bychom nutně museli souhlasit. Odhlédnuto od textů je to ale pořád dobrá muzika, protože tenhle chlápek to zkrátka ani jinak neumí.

(Exile Productions / BMG, 2021, celkový čas 127:44)

Tony Joe White: Smoke From The Chimney

Průkopník a nejvýraznější představitel takzvaného swamp rocku Tony Joe White měl zaručeně nejhlubší hlas z celého širého jihu Spojených států. My ho známe především jako autora balady Rainy Night In Georgia, kterou česky zpíval Pavel Bobek (Noční déšť jde Georgií). V šedesátých a sedmdesátých letech vydal louisianský patriot řadu silných, žánrově nezařaditelných alb. Po roce 1991 byl znovuobjeven, podnikl turné s Joem Cockerem a Erikem Claptonem a Tině Turner složil velký hit On Silent Wings. O rok později ho pozval Roger Waters, aby svým setem zahájil ve Francii koncertní provedení alba skupiny Pink Floyd The Dark Side Of The Moon.

Samotář přezdívaný Swamp Fox zemřel v říjnu 2018. Zůstala však po něm série demosnímků, které pořídil ve svém domácím studiu. Ty potom Tonyho syn předal Danu Auerbachovi, producentovi a polovičce úspěšného bluesrockového dua The Black Keys. Auerbach povolal do zbraně pár slavných vysloužilců včetně klávesáka Bobbyho Wooda, který natáčel s Elvisem, a hráče na pedal steel guitar Paula Franklina.

Společně vytvořili sound, jenž se téměř stoprocentně blíží náladě klasických Whiteových elpíček. Je to k nevíře, ale na posmrtném albu Smoke From The Chimney se Tony Joe vrací s takovou vitalitou, jako kdyby nikdy neodešel na druhý břeh.

(Easy Eye Sound, 2021, celkový čas 49:22)

The Black Keys: Delta Kream

Když už je řeč o velkém tahounovi Danu Auerbachovi a kapele The Black Keys: dvojice, která se dala dohromady před dvaceti lety v Akronu v Ohiu (tou druhou půlkou je bubeník Patrick Carney), právě natočila svou desátou desku. Jmenuje se Delta Kream podle jednoho – prý už neexistujícího – obchůdku v mississippském městečku Tunica. A je plná starých bluesovek, tedy písniček, na kterých mládenci vyrostli.
Cédéčko bylo kompletně hotové za deset hodin: tolik času Dan s Patrickem potřebovali, aby se naladili na dávno mrtvé bluesmany Big Joea Williamse, Johna Lee Hookera či Mississippi Fred McDowella.

To, co The Black Keys hrají, je v podstatě power rock, ovšem okořeněný notnou dávkou směsi z kouzelného váčku zvaného „mojo“. A pokud jde o bluesové hrdiny, s nimiž se „Černé klávesy“ stačily osobně setkat, album je z velké části věnováno dvěma z nich: R. L. Burnsideovi a Junioru Kimbroughovi. Poslední mohykáni mississippského stylu odešli s příchodem třetího tisíciletí, ale v hudbě The Black Keys je jejich stopa pořád dobře patrná.

(Easy Eye Sound / Nonesuch, 2021, celkový čas 54:16)

B-Side Band: Missa Jazz

Unikátní jazzová mše skladatele a trumpetisty Jaromíra Hniličky, která v sedmdesátých letech sklízela ovace v západní Evropě, ba dokonce získala uznání samotného papeže, se konečně dočkala studiového záznamu. Na albu Missa Jazz si ji můžeme poslechnout v podání brněnského big bandu B-Side Band bandleadra Josefa Buchty, komorního orchestru a pěveckého sboru Ars Brunensis pod taktovkou dirigenta Dana Kalouska.

B-Side Band, širšímu publiku známý díky spolupráci se zpěvákem Vojtou Dykem, hodlá dílo dostat i na americký trh. Hnilička, jenž zemřel v roce 2016, mši na Buchtovu objednávku v roce 2007 rozšířil o nové sborové části. Obnovená premiéra se konala o rok později v Bazilice Minor v Brně a v roce 2019 ji stejná sestava zopakovala na koncertě k poctě zesnulého autora.

(Big Round, 2021, celkový čas 50:32)