Nadšeně přijímanou desku s názvem Lanugo, 2019 představila kapela na několika vyprodaných koncertech. Ještě předtím ji pokřtila v rámci speciálního vystoupení v pražském Planetáriu, kde vedle hudby samotné krásně vyznělo i vizuální pojetí novinky.

„Planetárium jsme zvolili z důvodu, že se tam dal na obří projekční ploše zúročit výtvarný aspekt naší tvorby. Dlouhá léta na něm spolupra- cujeme s designérským duem Ex Lovers, které i tentokrát přišlo s jedinečným pojetím obalu,“ říká Markéta Foukalová, již při rozhovoru doplňuje skladatel, producent a klavírista Viliam Béreš.

Novinku jste vydali po pěti letech od předchozí desky. Dali jste si na ní tedy záležet.
M. F.: To ano, ale zároveň je náš pomalejší způsob práce ovlivněn tím, že máme i jiné závazky, rodiny a děti, takže Lanugo musí bohužel někdy počkat. Kdybychom závazky neměli, tvoříme rychleji. Nebo možná taky ne. Mně osobně to poklidnější tvůrčí tempo vyhovuje. Jsem člověk, který se chce cítit svobodně, dělat si věci po svém. Kdybych měla fungovat pod tlakem, byla by to pro mě nepříjemná situace.

V. B.: Máme ten luxus, že nás neživí jen naše kapela, a tak si můžeme dovolit dát naší hudbě extra péči, čas a energii. Nejsme otroky deadlinů.

Album jste pojali konceptuálně od počátečního jiskření mezi partnery se v písních posouváte k váhání, k boji se stereotypem až ke krizi a roz- chodu. Bylo to od začátku dáno, nebo vás k tomu navedly samotné skladby?
V. B.: Byl to proces. Na jeho začátku jsme si řekli, že nechceme řešit velká témata. Zaměřili jsem se na každodenní drobnosti, na jejichž základě často vznikají ta největší dramata. Hudba Lanuga je introspektivní, intimní, a takoví jsme chtěli být i na poli textů. Navíc jsme zrovna byli v životní etapě, kdy jsme my sami i naši přátelé prožívali bouřlivé okamžiky. Cítili jsme nutnost o tom promluvit. Když jsme jednotlivé písně sestavili v kompletní obraz desky, vyplul na hladinu příběh orámovaný jasným začátkem a koncem.

M. F.: Přiznám se, že mě zaplavil obrovský pocit štěstí, když jsem si písně poslechla v pořadí, v jakém jdou za sebou. Dávaly mi smysl, o kterém jsem na začátku neměla potuchy. Jako bych pročítala deník ženy, kterou jsem nikdy nepotkala, ale přesto jsou její slova strašně povědomá.

Jak vlastně tvoříte?
M. F.: Nejšikovnější a nejplodnější z nás je Viliam, protože s hudbou pracuje každý den. Má spoustu nápadů, a když se mu zdá, že by se některý hodil pro Lanugo, tak ho s námi sdílí. Ačkoli je nás v kapele šest a každý má svůj vlastní vkus, Viliam se většinou dokáže do našeho stylového průsečíku trefit.

V. B.: Je pravda, že jako skla- datel a producent na volné noze píšu hudbu napříč všemi žánry od rána do večera. Kapela Lanugo je ale specifická nehledám pro ni jeden žánr, ale emoci, pocit. Většinou ho nacházím v nápadech, které jsou intimní, křehké, melancholické, mají v sobě zvláštní smutek a zároveň naději.

Máte s deskou další plány?
M. F.: Chceme teď vyjít ven s videoklipy. Pro ten první k písni Do ticha, který vyjde v únoru, jsme se spojili s fina- listkou ceny Jindřicha Chalupeckého Johanou Střížkovou a kameramanem Kryštofem Hlůžem. Druhý klip jsme svěřili režisérovi etablovanému spíše ve světě hip hopu, Pavlu Raevovi, s nímž jsme už natočili video k písni Motýl.

V. B.: A co se týká hraní 11. února nás čeká benefiční koncert s Davidem Stypkou v pražských Kasárnách Karlín a 1. dubna se vrátíme i s novými videoklipy do JazzDocku.

Zmiňovali jste, že máte i jiné aktivity. Vy, Viliame, spolupracujete s Jamesem Harriesem, Klárou Vytiskovou či s Barborou Mochowou, a vy se, Markéto, věnujete i dětskému sboru Beznot.
V. B.: To je pravda, právě nám s Jamesem vyšla úžasná deska a ta Klářina je na spadnutí. Bára Mochowá zase s na- ší novou písničkou boduje u posluchačů Eurovize. Tyhle spolupráce mi dělají radost.

M. F.: A náš sbor? S kamarádkou Zuzanou Kropáčovou jsme se trošku nudily na mateřské dovolené, což z dnešního pohledu moc nechápu. A tak jsme založily sbor. Začínaly jsme se třemi dětmi, teď jich máme sto dvacet. Snažíme se v něm tolik nefixovat na nauku a noty, ale na kultivaci sluchu a především prožitek. Dětem vybíráme repertoár, který je současný, takže s nimi zpíváme věci, co znají z rádia, a občas i ony samy přicházejí s nápady, jakou písničku by se chtěly naučit. Dalším rozměrem sboru je to, že spolupracujeme i s dětmi z pěstounských rodin a z dětských domovů.

A co chtějí děcka zpívat?
M. F.: Někdy musíme jejich volbu korigovat, ale obecně mají skvělý vkus. Mají v oblibě věci od Bruna Marse, Eda Sheerana, loni jsme dělali čtyř hlasně Imagine Dragons. Do repertoáru jim přidáváme i něco jiného, třeba Beatles, Osvobozené divadlo či Semafor.

Čeští interpreti je neberou?
M. F.: Ale jo, zpíváme Karla Plíhala, Zuzanu Navarovou, Lenku Dusilovou, Anetu Langerovou, Martu Kubišovou, Ivana Hlase, bratry Ebeny… Je toho hodně. Rozhodně ale nechceme a nebudeme zpívat věci typu Maxim Turbulenc. Všemi silami na to dohlížíme.