Už se ale těší, až se vrátí ke koncertování. Ať už jako osamělý vypravěč temných příběhů s maskou, který si říká Kittchen, nebo s projektem Zvíře jménem Podzim, jenž na domácí scéně sklízí stále větší úspěchy. Mezi ně patří nominace na letošní ceny Anděl v kategoriích Skupina roku, Objev roku a Alternativa a elektronika. To vše za album Září, na němž se kromě Jakuba Königa podílelo dalších čtrnáct osobností.

Ještě na jaře jste byli s vaším kolektivem Zvíře jménem Podzim na roztrhání. Koronavirus všechno zastavil. Jak jste se s tím vypořádal?
Prošel jsem si všemi fázemi, které lidé při takové celoplanetární události zažívají. Napřed jsem byl zaskočený a bál jsem se. Napětí bylo o to větší, že máme dvouletou dceru, takže mé obavy byly mnohem propracovanější. A potom jsem v rámci snižování stavů přišel o práci, kterou jsem předtím pár let dělal. Nebyla to až tak překvapivá změna, nicméně jsem ji dost pocítil.

Čemu jste se tedy věnoval?
To nejdůležitější, k čemu u mě došlo, bylo, že mi pár kamarádů poslalo v rámci podpory pokreslená i čistá plátna. Já jsem je pomaloval, vystavil na internetu a všechna jsem je prodal. Od té doby to tak funguje: přes den si maluju obrazy a když je dám na internet, postupně si je všechny někdo pořídí. Zatím se nám podařilo, že jsem ani skoro po třech měsících nemusel sahat na rezervu z dřívějška.

Takže jste se z muzikanta přerodil ve výtvarníka?
Teď už jsem úplně na volné noze a hlavně maluju, i když jsem externě dělal nějaké textařské zakázky. Také jsem složil hudbu pro internetový seriál Kapitán Říp v Mall.TV. Je to politická satira, kterou sice z větší části nechápu, protože politiku moc nesleduju, ale dostat zakázku na přepjatou hudbu pro komiksový akční seriál bylo moc hezké. Zbytek času mi zabere malování, obrazy a věci kolem. Jsem rád, protože jsem po tom dlouho toužil.

Takže vám koronavirová krize vlastně přišla vhod?
Jsem vděčný, že mě tahle náročná a komplikovaná situace, která v hudebním odvětví nadělala spoustu paseky, posunula zrovna tímto směrem. Žiju život, který jsem si přál a po němž bych se jinak třeba neodvážil sáhnout. Dost dlouho jsem mluvil o tom, že bych chtěl, aby k tomu jednou došlo. Ale vůbec jsem nečekal, že se to stane tak rychle.

Co když zájem o vaše obrazy zase odezní?
Pořád jsem z toho ještě zaskočený a trošku se obávám. Zároveň se učím důvěřovat tomu, že se věci vyvíjejí dobře. Je docela možné, že nebýt těchto nečekaných změn, vůbec bych se do malování nepustil, i když jsem se na to dlouho připravoval. Z mnoha důvodů bych si asi nevěřil.

Na hudbu ale kvůli malování nezapomínáte.
V době karantény jsme hráli jen na akcích bez lidí nebo online přenosy, takže jsem se hodně těšil, až se zase vrátím před publikum. Minulý týden jsem sice hrál akusticky na Petříně pár písniček k autorskému čtení, ale první opravdový koncert po pauze mě čeká v sobotu v Šemanovicích u Kokořína. Hrát bez lidí bylo zvláštní, i když jsem se rád potkal se spoluhráči. Ale teď se těším na to, jak budou lidé reagovat. Že mi dají najevo, jestli se jim to líbí, nebo ne.

V jakém prostředí se vám hraje dobře? A kde naopak hrajete nerad?
Špatně se mi hraje na místech, která na to nejsou zařízená třeba v kavárně v Národní technické knihovně. Tam je úplně příšerný zvuk, který způsobuje, že i když je člověk nazvučený, stejně slyší, jak si lidé u stolků povídají. Ale oni neslyší jeho ani sebe, a proto na sebe řvou. Na takových místech je to občas velký boj.

Na každém koncertě by měla přijít chvíle, kdy se můžu přestat soustředit a hudbu ze sebe jen tak pustím. V místech s hodně špatnou akustikou to bývá těžké.

Máte radši kluby, nebo velké festivaly?
Snažím se užívat si hraní kdekoliv. Mráz mi běhá po zádech, když si vzpomenu, jak jsme hráli v Hradci Králové v malé maringotce, kde sedělo jedenáct lidí namačkaných na sebe. Když jsem chtěl sáhnout po nástrojích, musel jsem se natáhnout přes dva diváky, kteří seděli hned vedle mě v rohu. Ale bylo to výjimečné. Každý koncert je jiný. Adaptovat se na dané místo a hledat způsob, jak do toho proudu vplout, patří k oblíbeným součástem mého hraní.