Málo muzikantů má takovou reputaci jako průkopník jazzrocku Billy Cobham, který už brzy oslaví 75. narozeniny. Rodák z Panamy prožil dětství v newyorském Brooklynu.

„Vyrůstal jsem obklopen nejrůznějšími styly, hlavně latinou a karibskými rytmy,“ říká Deníku. „Leccos jsem slyšel z rádia, zbytek jsem pochytil při pouličních jamech.“

Lekce od Monka

Na Manhattanu studoval na vyhlášené umělecké škole. „Měl jsem kolem sebe spoustu skvělých lidí, kteří se později proslavili.“ K jeho spolužákům patřili trumpetista Jimmy Owens, pianista Larry Willis z Blood, Sweat & Tears nebo basista Eddie Gomez z tria Billa Evanse. Na seminářích mu dávali lekce giganti jako Stan Getz a Thelonious Monk.

„Zažili jsme skvělé časy, ale nepředstavujte si žádné mej-dany a hraní do rána. Škola pro nás byla přednější,“ tvrdí hudebník, který od roku 1985 žije ve Švýcarsku.

Potřebný trénink získal Billy Cobham v armádě, kam na-rukoval v polovině šedesátých let. Bubnoval ve vojenské kapele. „S rasismem a předsudky jsem se tu kupodivu nesetkal. Vojna mě naučila, jak nakládat se svým časem a silami, do civilu jsem odcházel mnohem disciplinovanější.“

Ke Cobhamovým prvním úspěchům v jazzovém ranku patří účast na zásadní desce Horace Silvera Serenade To A Soul Sister z roku 1968. Vynálezce hard bopu Silver k albu napsal texty, ale při natáčení je nepoužil a nahrávku ponechal instrumentální. K čemu ta námaha? „Když hrajete a v hlavě slyšíte slova, můžete se v melodii lépe orientovat a snadněji sdělíte její poselství,“ míní Billy.

Výbušný Miles

O rok později zasedl Cobham za bicí při natáčení přelomového dvojalba trumpetisty Milese Davise s názvem Bitches Brew. Deska, na kterou přísahají všichni milovníci moderního jazzu, měla výbuš-ný a agresivní zvuk. Kapela netušila, do čeho jde, místy je dokonce slyšet Milese, jak za běhu udílí rozkazy.

Billy se podílel i na dalším Davisově albu, načež se s kytaristou Johnem McLaughlinem (rovněž hostem letošního Jazzfestu) rozhodl pro smělou fúzi rocku, jazzu a funku. Tak vzniklo legendární těleso Mahavishnu Orchestra s českým emigrantem Janem Hammerem za klávesami.

Jazz is dead

„Myslím, že mě Jan nejdříve nepovažoval za rovnocenného partnera. Měl dojem, že se držím při zdi, a chvíli trvalo, než jsem ho přesvědčil, že jsem víc než jen slušná kopie starších hráčů.“

V Cobhamově diskografii najdeme přibližně 300 alb. Během své kariéry spolupracoval s Quincym Jonesem, Jac-kem Brucem nebo Jamesem Brownem, v projektu s názvem Jazz Is Dead zjazzoval písně psychedelické skupiny Grateful Dead.

V roce 1993 vystupoval s Pe-terem Gabrielem na festivalu WOMAD za účasti hudebníků z Nigérie. O rok dříve pomáhal společnosti UNICEF přivést k hudbě brazilské děti z ulice.

„Pořád dělám objevy,“ přiznává. „Stačí úplná maličkost, aby se koncert stočil směrem, na který vůbec nejste připravený. Důležité je včas na změ-nu zareagovat a vytěžit z ní něco pozitivního.“