V roce 1971 vyšlo Waldemaru Matuškovi album námořnických písniček Johoho a o rok později LP Lidové písně z celého světa. Toto období je kritikou i mnoha posluchači považováno za vrchol Matuškovy diskografie. Na obou deskách zpěváka doprovází orchestr Václava Hybše.

Walda versus Gott

„Jednou jsem řekl, že jsem s Waldou dělal pět, šest let,“ vzpomíná trumpetista, aranžér a kapelník. „Pak mi ale někdo ukázal naši první společnou desku, která byla ještě o šest nebo osm let starší.“

Václav Hybš se s Waldemarem Matuškou seznámil v šedesátých letech v pražském divadle Rokoko. Ve zlaté éře české pop music pak spolu ti dva natočili některé z největších evergreenů: Kladivo, Santa Lucia, Tuhle rundu platím já, Hříšník a fláma, Loch Lomond, Tam za vodou v rákosí, Ráno, Tulák se vrátil do San Franciska a tak dál…

„Walda byl úplně jiný než Karel Gott,“ vypráví Hybš, jenž měl možnost sledovat zblízka v akci oba zlaté slavíky. „Karel vždycky přišel perfektně připravený, ohromně na sobě pracoval. Waldemar nebyl žádný flink, ale bůh mu nadělil takový talent a dar bezprostřednosti, že si prostě stoupl k mikrofonu a jel. Písničku viděl často poprvé až ve studiu.

Když jsme točili Lidové písně z celého světa, jeho nejatraktivnější a nejprodávanější elpíčko, textaři Ivo Fischer a Zdeněk Borovec se mu tak trefili do pusy, že ti, kteří album poslouchají, věří Matuškovi každé slovo. On sám vypadal, že se nijak zvlášť nesnaží, měl ale výjimečnou schopnost pochopit, o čem se zpívá a proč.“

Albu světových lidovek, mezi nimiž nechybí My Bonnie, John Brown, Avignonský most ani Ó řebíčku zahradnický, říkal Matuška „Klobouky“. Podle rozličných pokrývek hlavy, kterými se vybavil na fotografiích zdobících rozkládací obal desky. Znázorňuje na nich tu kanadského trappera, tu typického Skota anebo amerického kovboje.

Napínavé to s charismatickou hvězdou bývalo naživo. „Walda byl lotr,“ říká láskyplně dirigent. „Třeba jsme letěli do Švýcarska na koncert v Lausanne, kde vystupovali umělci z celého světa. Naše ministerstvo se rozhodlo pro Matušku a mně oznámilo, že ho budu doprovázet s mnichovskou filharmonií. Měl jsem vybrat dvě skladby: jednu českou a jednu světovou, nejlépe ruskou. Mysleli, že navrhnu něco jako Podmoskevské večery. Já zvolil Melodii od Rubinsteina, který byl asi takový Rus jako Bernstein.“

Nahoď!

Pokud jde o českou písničku, Hybš si vybral Ondráčkovu baladu Pojď se mnou, lásko má. „Už jsme seděli v letadle, když vtom mi Walda povídá: ,Jak je tam ten text?‘ Já se vyděsil: ,Ty to neumíš?‘ Do přistání v Ženevě jsem si naštěstí všechny verše vybavil a pak jsem mu je na pódiu házel.“

Jednou Hybš ukazoval Gottovi, jak to mají s Matuškou secvičené. „A Karel se v portále mohl pominout smíchy, když sledoval, jak se ke mně Walda při koncertě blíží a já mu házím první slovo: ,Bílé…‘ Načež se ozval Matuškův baryton: ,Bílé MÁM TĚ RÁD…‘ Já zase: ,Zkouším…‘ A Walda: ,Zkouším křídou psát…‘ V životě jsem dělal s těmi nejlepšími, ale Walda byl jen jeden.“