Muž, který prodal více než 60 milionů alb. Autor hitů Aqualung, Living In The Past, Thick As A Brick a samozřejmě Too Old To Rock ‘n’ Roll: Too Young To Die. Člověk, po jehož kapele pojmenoval Nick Cave svého syna. Pan Ian Anderson (74), nositel Řádu britského impéria, osobně.

Vloni jste fanoušky vyděsil zprávou, že trpíte chronickou obstrukční plicní nemocí, která vás pomalu, ale jistě udolává. Teď jste ale zpět, v České republice máte hned tři koncerty. Nebojíte se vystupovat?
Zvážil jsem všechna pro a proti. A myslím si, že i když je to pro nás všechny pořád určitý risk, měli bychom projevit trochu odvahy. Doufám, že když lidé uvidí, že jsem připravený dorazit za nimi až do jejich města, udělají totéž a na koncerty přijdou. Samozřejmě beru vážně všechna opatření a nabádám k tomu i ostatní. Kdybyste se před pětadvaceti lety podíval do mého příručního zavazadla, našel byste tam už tehdy stejnou roušku, jakou nosíme dnes. Zpěvák se musí chránit před nejrůznějšími infekcemi, zvláště když cestuje po celém světě. Takže to pro mě není nic nového. A upřímně si myslím, že jsem odsouzený nosit roušku do konce života. Co dělat, musíme se s tím smířit, tak jako jsme se kdysi smířili s tím, že si v autě budeme zapínat bezpečnostní pás.

Jak je to tedy s vaším zdravím? Dáváte si pozor víc než ostatní?
Řeknu vám to takhle: až se teď vrátím domů do hrabství Wiltshire, tak ještě dřív, než pozdravím ženu, dokonce dřív, než pohladím naše kočky, půjdu na test. A kdybyste se porozhlédl po našem domě, zjistil byste, že máme hned u vchodu velkou lahev s dezinfekcí. Osmdesátiprocentní roztok ethanolu. Kdokoli nás navštíví, ať je to opravář, nebo můj řidič, který mě vozí na letiště, se tím pěkně natře. A radši se k nikomu moc nepřibližuju, každá chřipka by pro mě mohla znamenat, že už svou rodinu neuvidím.

Podívejte se, co Ian Anderson prozradil Deníku v předchozím rozhovoru:

Ian Anderson
Nová deska Jethro Tull? Bude už brzy, říká zakladatel kapely Ian Anderson

Mnozí slavní hudebníci z vaší generace se v době covidu loučili s představou, že ještě nějaké turné podniknou. Taky jste se bál?
Ještě před půl rokem mi připadalo skoro nemožné světovou šnůru uspořádat. Tolik námahy a komplikací! Říkal jsem si, že si to snad odpustím. Ale pak jsem se na to začal dívat jako na úkol, který je třeba zvládnout. Každá země má jiná omezení, do toho nám cestování pěkně ztížil brexit… Vzal jsem si papír a tužku a všechno sesumíroval, probral jsem to s kapelou, managementem, promotéry. Pochopil jsem, že budu muset udělat spoustu práce navíc. Nicméně mi to připadá smysluplnější než se v ústraní třást strachy. Možnost, že mě cestou do haly něco přejede, je mnohonásobně vyšší než riziko nákazy na koncertě Jethro Tull. Přesto nic nepodceňujeme. Věděl jste, že existují i studie, jak foukat do flétny, aby se případný virus šířil co nejméně? Někdo to změřil, vypočetl – a já se tím řídím.

Takže se jede dál? Nebalíte to? A co ty vysoké tóny, není pro vás problém je uzpívat?
No, ono jich zase tolik není, to jen tak vypadá v některých vypjatých pasážích, třeba v písni Locomotive Breath. Mám baryton, většinou se pohybuju v éčku a zatím to dávám. Ale je pravda, že po dvou hodinách se hlas unaví. Všimněte si, že operní zpěváci tak dlouho nezpívají. V představení mají tři čtyři velká čísla a po zbytek času hrají svou roli. Vzpomínám si, jak jsem se před lety zašel v Birminghamu podívat na Josého Carrerase. Za doprovodu pianisty uváděl árie ze svých oblíbených oper. Vždycky přednesl jednu, pak se uklonil a odešel. My v publiku jsme nevěděli, co to má znamenat. Jestli se mu nelíbíme, nebo co tam vlastně dělá. Ukázalo se, že se potřeboval srovnat, zkoncentrovat, napít se vody a tak dál. Teprve za několik minut se zase objevil a pustil se do další písně.

Jenže tohle si rockeři nemůžou dovolit.
Jeden z nejlepších rockových zpěváků je podle mě Lou Gramm z kapely Foreigner. Když jsem se s ním před spoustou let potkal, vyprávěl mi, že kytarista, který mu psal písničky, je skládal ve svých oblíbených tóninách. Lou musel celou dobu zpívat strašně vysoko – škrtil se, trápil a při koncertech toho měl po čtyřech kouscích plné zuby. Nakonec málem přišel o hlas, pak mu našli nádor na mozku, ze kterého se nikdy úplně nezotavil… Já jsem si z jeho příběhu vzal poučení, že zpěváci jsou křehcí. Jednou jsem na vánočním koncertě v Německu vystupoval s Lucianem Pavarottim. Vzpomínám si, jak těžce se mu už v té době zpívalo. Své poslední vystoupení v životě – na zahájení olympijských her v Turíně v roce 2006 – musel markýrovat na playback. Seděl jsem u televize a bylo mi ho hrozně líto. Říkal jsem si: takhle bych nechtěl skončit.

Vy jste v tomhle směru učinil razantní změnu – to když jste v osmdesátých letech na deskách Crest Of A Knave a Rock Island snížil svůj zpěv o oktávu a začal podmanivě vyprávět. Vznikly skvělé písně Said She Was A Dancer, Budapest či Another Christmas Song, které dodnes všichni milují.
Ty skladby si to jaksi samy vyžádaly. Jejich povaha, styl, nálada… Táhlo mi na čtyřicet, broukal jsem si s kytarou a klávesami v tóninách, které mě bavily. Dodneška, když začnu psát novou písničku, pečlivě si vybírám, v čem ji budu hrát. Poslouchám, kdy můj hlas zní nejpevněji, nejjistěji. Jde přece taky o to, abych věci, které natočím na desku, uměl stejně dobře zazpívat i naživo. Nechci se přepínat, ačkoliv tomu se nevyhnete. Část hitů je nutné zařadit hned na začátek večera – například Thick As A Brick. Později už bych je neutáhl. Být zpěvákem je stejně náročné jako být, řekněme, profesionálním tenistou. A jsem si jistý, že všichni, kteří dělají to, co já, řeší totéž: jak dlouho ještě vydrží… Chce se po nich, aby večer co večer dokázali nemožné, i když se cítí pod psa. Pro mě je smutná realita, že i bez covidu se moje dny na pódiu sčítají. Až to fakt nepůjde, doufám, že se zachovám racionálně a skončím dřív, než mě budou muset odtáhnout. Viděl jsem, jak to dopadá, klávesák a pianista John Evan, který byl se mnou v kapele mezi lety 1970 a 1980, si hraním s Jethro Tull úplně zničil ruce. Stejné problémy měl Keith Emerson z úžasného tria Emerson, Lake & Palmer. Já jsem zatím kupodivu docela v pohodě a odhaduju, že ještě aspoň pět let budu.

Zpěvačka Adele na starším snímku.
Adele je zpět, vydala první single k novému albu. To má reflektovat její rozvod

Zmínil jsem se o písničkách Budapest a Said She Was A Dancer. Při psaní obou z nich vás ovlivnila atmosféra zemí za železnou oponou. V prvním případě šlo o socialistické Maďarsko, ve druhém o Moskvu. Co se to tehdy ve vás dělo? Přemýšlel jste i o situaci v Československu?
Přirozeně jsme žili v době studené války, což se v hudbě Jethro Tull nemohlo neodrazit. Když přijely do Prahy ruské tanky, viděli jsme to ve zprávách. Poprvé jsem Prahu i Budapešť navštívil v osmdesátých letech, právě někdy před vznikem desky Crest Of A Knave. Pamatuju si, jak jsem chodil po ulicích a instinktivně se díval po reklamách, hledal jsem, kde mají co vystaveno. Nikde nic, pusto prázdno. Jasně, byly tu nějaké krámy, jenže výlohy zely prázdnotou. A utkvělo mi, že když jsem se do Prahy dostal podruhé, projela kolem mě tramvaj a nápis na ní hlásal: COCA-COLA. Pak jela další s nápisem: MARLBORO. Tak jsem si pomyslel: Sakra, sotva se zbavili jedné nadvlády, už je tu další invaze!

S vámi se však do východního bloku vrátil svěží vítr rock’n’rollu. To musel být skvělý pocit, ne?
No jo, Jethro Tull, Uriah Heep, Iron Maiden… Pro spoustu zemí, nejen vaši, znamenaly tyhle pojmy svobodu. Tenkrát jsem si to tak moc neuvědomoval, až později mi došlo, jakou pozici máme v ČSSR, Maďarsku, východním Německu a koneckonců i v Rusku. Lhal bych, že jsme to vůbec nevnímali, ale teprve zpětně člověk zjistí, jak důležité bylo pro lidi, kteří tu žili, mít k čemu se vztahovat. Upínali se k nám jako k naději, že se věci změní. Proto jsem také poděkoval Michailu Gorbačovovi, když jsem se s ním setkal, že v hudebním nakladatelství Melodija mohlo za komunismu vyjít elpíčko Jethro Tull…

…které jsme hojně sjížděli i u nás…
…a on mi řekl, že nevím, o čem mluvím, on prý to rozhodnutí neudělal. Až později jsem zjistil, že za tím stála jeho žena Raisa. Rozhodla, že Paul McCartney a Jethro Tull v Rusku vyjdou na státní značce, a tím dovolila, abychom svou podvratnou zápaďáckou muzikou korumpovali sovětskou mládež.

Přede dvěma lety jste mi v rozhovoru prozradil, že vaše texty jsou jako fotky. Co jste tím myslel?
Obvykle mě inspirují vizuální vjemy. Obrazy. Než jsem se stal hudebníkem, studoval jsem kresbu, malbu a fotografii. Takže když píšu písničku, většinou se odpíchnu od toho, co jsem někde zahlédl. Mohlo se to přede mnou objevit na obrazovce, nebo jsem to třeba viděl v galerii. Můžu jít po ulici a něco či někdo mi padne do oka. Já si to v hlavě zafixuju jako strnulé obrázky, snímky. A pak se kolem toho snažím vymyslet příběh. Ale na novém albu Jethro Tull s názvem The Zealot Gene, které vyjde začátkem příštího roku, jsem tuhle metodu poprvé opustil. Tentokrát jsem totiž vycházel ze psaného slova. Použil jsem krátké úryvky z Bible krále Jakuba, abych zachytil silné emoce: vztek, nenávist, žárlivost, chtivost, pomstu. A na druhé straně lásku: platonickou, spirituální, fyzickou… Vzal jsem některé pozitivní věty z Nového zákona, z Ježíšova učení. Ale zdůrazňuju, že jsem neměl v úmyslu psát náboženské písně, ani náhodou! Nejsem žádný vykladač Písma, neobracím lidi na víru. Na těch téměř dva tisíce let starých textech, mnohokrát dezinterpretovaných, jsem chtěl ukázat, jak mocné proudy – někdy temné, jindy povznášející – lidskou mysl odedávna ovládají.

Houslový virtuos Pavel Šporcl vyrazil na nové turné.
Houslista Pavel Šporcl: Paganini byl Michaelem Jacksonem své doby

Na novou desku čekají vaši fanoušci dlouhé dvě dekády. Zatím poslední řadovkou ve vaší kapelové diskografii (když nepočítáme vánoční album) je CD J-Tull Dot Com z roku 1999. A na něm mě obzvlášť fascinuje píseň Wicked Windows, která s těmi silnými emocemi také souvisí. „Hledím na svou budoucnost skrze zlá okna,“ zpíváte v ní. „Radši na mě nevzpomínejte a ujistěte se, že jsem pryč. Zlá krev proudí v těle blízkých příbuzných…“ Proč jste ten ponurý text napsal?
To jste dal zajímavý příklad písničky, kterou se skoro bojím zpívat. Já jsem nikdy neměl potřebu psát o sobě, o tom, jak se cítím. Že jsem se zamiloval, nebo odmiloval… Tím pádem mě nezajímá asi devadesát procent pop music. Ve svých písních funguju jako pozorovatel, překládám to, co vidím, do hudební řeči. A hledám jiné úhly pohledu. Když se mě ptáte na Wicked Windows – to je věc, kterou naživo prakticky nehraju, zkoušel jsem to jen párkrát. Ale jinak je pro mě důležitá, protože v ní popisuju ten nejhorší typ lidí a pozastavuju se nad tím, jak můžou tak zlé a odporné bytosti mít své přívržence. Někoho, kdo je podporuje a dělá všechno, co si umanou. Při psaní jsem myslel na konkrétní osobu, jméno vám nepovím. Jen chci říct, že je nebezpečné takové písně zpívat v první osobě, jako kdybych byl tím člověkem já sám. Což jsem přesně udělal – a od té doby z toho mám trochu strach. Ne že bych se omlouval, cítím však určitou zodpovědnost vůči fandům, kteří ke mně vzhlížejí – a teď tohle, najednou jim naservíruju monolog největšího mizery pod sluncem. Jenomže zpěvák na sebe občas bere role jako na divadle. A k takovým oblíbeným úlohám patří i postava zlého chlápka.

Mně se na vás vždycky hrozně líbilo, že k nikomu nepatříte. Ani ke zlým, ani k dobrým chlápkům. Začal jste v šedesátých letech, ale nepřidal jste se k žádnému hnutí. Hippies jste moc nemusel a když se vás zeptali, jestli Jethro Tull chtějí hrát na Woodstocku, řekl jste, že ne. Jak jste v showbyznysu dokázal zůstat tím osamělým jezdcem?
No, víte, já jsem outsider už od dětství. Mí dva dvatři byli o hodně starší než já a taky jsem měl poměrně staré rodiče. Většinu času jsem trávil sám se sebou, sám jsem si hrál, měl jsem sice kamarády ze školy, ale tak jednoho, dva, víc ne. Na místech, kde se shromažďovalo moc lidí, jsem se necítil dobře. Raději jsem si vždycky šel po svém. Četl jsem si, maloval, kreslil, fotil a objevoval muziku. Dokonce i dneska, když jedu na turné, cestuju o samotě veřejnou dopravou. Používám vlaky, nikdo o mně neví, rád večeřím v prázdných restauracích. Mám čtečku a v ní zajímavé knížky, opravdu si bez druhých docela dobře vystačím. Nikdy jsem neměl potřebu patřit do nějaké komunity. Rudyard Kipling napsal bajku O kočce, která chodila sama. To jsem já, takhle jsem se vždycky cítil. Nebo jako Clint Eastwood v těch hrozných spaghetti westernech, co jsou všechny na jedno brdo, ale pokaždé tam máte neznámého solitéra, beze slova procházejícího krajinou. Samozřejmě jsem se naučil být společenský, teď se tu spolu bavíme už hodinu a já pořád povídám. Ale jinak byste nejspíš nechtěl zůstávat v mé blízkosti, protože jsem stašný nemluva. Družit se mě nebaví. A je jen pár lidí, které bych chtěl mít kolem sebe. Rozhodně to není žádná parta. Na skleničku byste mě nevytáhl, hospody a hromadné večeře vynechávám. Pochybuju, že se ještě někdy změním. Vzpomínám si, že když mi bylo šest let, kluk odvedle pořádal dětský mejdan. Šel jsem tam a celý večer doslova protrpěl. Od té chvíle vím naprosto jistě, že nejsem večírkový typ.

Ian Anderson
Narodil se 10. srpna 1947 ve skotském městě Dunfermline. Zpěvák, skladatel, textař, hráč na příčnou flétnu a kytaru. Zakladatel a lídr britské rockové skupiny Jethro Tull, která vznikla roku 1967 v Blackpoolu. Od té doby vydala dvacítku studiových a další desítku živých alb. Z nich vynikají dnes už klasické desky Aqualung, Thick As A Brick, A Passion Play či Songs From The Wood. Kromě toho Anderson natočil šest sólových cédéček. Uspěl i v podnikatelském světě: v devadesátých letech řídil z koncernu na Hebridách výnosné lososí farmy.