Ohlasy na vaše koncerty jsou krásné - vnímala jsem je při návštěvě pražské letní Kampy. Mohl jste s tím počítat?
Dopředu nikdy nejde počítat s ničím. O to víc mě překvapilo, že jsou ohlasy na naše koncerty dobré od samého začátku. Dokonce mám pocit, že atmosféra na nich v poslední době ještě graduje. Čím víc hrajeme, tím se to víc vyplácí. Taky na sobě pozoruju větší jevištní uvolněnost i ve smyslu komunikace s publikem. Tyhle zkušenosti musí člověk nabírat postupně, nemůže si je naplánovat, vymyslet. Tak to podle mě nefunguje.

Album obsahuje jedenáct písní. Mnohé z nich jsou už známé, novinkou je skladba Holubí muž, která celý poslech otevírá. Psal jste ji s tímto záměrem?
Ano, potřeboval jsem do stávající skládačky přidat ještě nějaký střípek, shodli jsme se na tom i se členy kapely. V textu Holubího muže jsou odkazy i na pár dalších písniček, snažil jsem se do něj dostat směr mého uvažování. Zároveň je to singl, protože i když se CD jmenuje Když chlap svléká tmu, což je od začátku taková naše titulní píseň, říkali jsme si, že na singl je pro posluchače možná trošku složitější. Chtěli jsme prostě nějakou pohyblivější věc.

Meryl Streepová je miláčkem letošních Cannes
Jak jsi proboha stihla mít čtyři děti? Meryl Streepová je miláčkem Cannes

V jejím duchu jste natočili i videoklip. Jeho pojetí byla vaše iniciativa?
Mám to tak s každým videoklipem, nebo vlastně se vším. Jsem totiž trošku prudič, do všeho kecám a mám rád všechno vnitřně propojené. Už dřív jsem si nakreslil postavičku holubího muže, přesněji řečeno panáčka s holubí hlavou a kohoutím ocasem. Z toho vycházela moje vize holubí hlavy pro připravovaný klip. Vyrobila mi ji výtvarnice Jitka Barnetová, která spolupracuje s Matějem Formanem, takže i to je kus umění. A pak jsme oslovili Jana Baseta Střítežského, což je skvělý kameraman a režisér. Viděl jsem všechny klipy, které dělal, jeho způsob vidění se mi strašně líbí. Do natočení Holubího muže šel krásně a ochotně způsobem, jaký se dnes už nevidí. Moji původní vizi bytosti bloudící naším světem posunul do interiéru, Národní divadlo nám pro ten účel dovolilo točit na své Nové scéně. A pořád opakoval, že tam prostě cítí a potřebuje tanečníky. Trochu mě orosilo, ale řekl jsem, že to prostě zařídím. Nakonec, k mé obří radosti, do toho šli Dekkadancers v čele s Ondřejem Vinklátem, což je kamarád a muž tisíce talentů, se kterým strašně rád spolupracuju na čemkoliv. Všichni tam odvedli velký kus práce.

Zdroj: Youtube

Odkud vlastně vaše idea holubího muže pramení?
Odehrálo se to uplynulou zimu, kdy jsem měl šílenou hlasovou indispozici. Nemohl jsem hrát v divadle, a tak jsem si doma tři čtyři dny jenom četl. Vnímal jsem impulzy i z dokumentů, kde se mluvilo o tom, že ptáci jsou jediní přímí potomci dinosaurů. Do toho mi na parapet létali holubi, mám tam dva, které si krmím, a taky jsem si vzpomněl na zmiňovanou malůvku holubího muže. Řekl jsem si, že by to mohla být moje značka, můj maskot. Navíc mě pak ve čtyři hodiny ráno, kdy jsem nemohl spát, napadl text k Holubímu muži, který jsem si okamžitě zapsal do mobilu. Nijak zásadně jsem jej už potom neupravoval. Prostě to tak bývá, že se v mozku dlouho něco ukládá a pak to vyhřezne ven.

Na začátku tvorby jste vždycky sám, je to jen o vás?
U zrodu písniček jsem vždycky sám
, pokud si práci neusnadním převzetím textu od někoho jiného, jako je tomu v případě písně Deště, což je básnička Františka Halase. Jinak řečeno – první impulz musím mít v hlavě já, ale pak mám rád diskusi, povídání se šikovnými kreativními lidmi, kteří dokážou posunout původní myšlenku dál. Dám na cizí názor, i když je to se mnou někdy těžké. Jak někdo řekl - je výhodné obklopovat se talentovanějšími lidmi, než jsem já sám.

Album jste s kapelou nahráli pod taktovkou Filipa Jelínka, který spolupracuje se skupinami J.A.R. a Illustratosphere. Byla to vaše volba?
Jeho jméno vyslovili náš basista a. m. almela a bubeník David Landštof, který o mě zároveň pečuje za label Supraphon. Přiznám se, že jsem Filipa do té doby neznal, ale když mi řekli, co dělá, znělo mi to perfektně. Navíc jsem brzo zjistil, že je to sympatický a hlavně empatický člověk. Myslím, že nám to s ním dobře zaklaplo, vzhledem k tomu, že hodně lidí říkalo, že si s mojí muzikou neví rady. On si s ní poradil perfektně. Filip nechal písním mou vizi, která bývá dost jasná, a zároveň dal všemu obrovskou hudební nadstavbu. Pracoval poctivě s každým muzikantem a hledal. Nikoho do ničeho necpal, spíš naváděl. Výsledkem je to, že všechny písně drží pohromadě jako celek, skvěle šlapou, znějí živě a opravdově. A to můj podivný žánr potřebuje. Je to originál!

Aneta Langerová, Igor OrozovičAneta Langerová, Igor OrozovičZdroj: se souhlasem Supraphon / foto Martin Kubica

Deska obsahuje i několik duetů, k nimž jste si přizval Kateřinu Marii Tichou, Báru Polákovou a Anetu Langerovou. A taky píseň Madamme de Janjour, kterou jste věnoval vaší herecké kolegyni Ivě Janžurové. Musela mít radost.
Ano, měla. Zmiňovaná písnička bude i v titulcích připravovaného dokumentu, který o ní natočila její dcera Theodora Remundová a který by měl mít premiéru na festivalu v Karlových Varech. Paní Iva je samozřejmě herecká legenda. To může být ledaskdo. Z ní ale dělá legendu její vlastní život, jak ho žije. Často jen zírám na ten zápal, moudrost, někdy zabejčenost nebo naopak schopnost přijímat nové impulzy. To dělá z člověka osobnost. Četl jsem knížku od hudebního producenta Ricka Rubina, který píše, že umělce nedělají velkým jeho umělecké výsledky, ale život, jaký žije. Na to se podle mě dost často zapomíná.

Album jste pokřtili na dvou koncertech v pražské La Fabrice, ale další vás jistě čekají…
V mém případě se turné organizuje těžko, protože měsíčně mám asi dvacet představení v divadlech. Kvůli tomu vystupujeme s kapelou jen dvakrát třikrát za měsíc. V nejbližší době bych pozval posluchače do kulturního domu ve Vodňanech (29. května), do Měšťanské besedy v Plzni (20. června), na dva velké letní open-air koncerty na hradě Špilberk v Brně (27. srpna) a pražské Kampě (29. srpna). Jinak bude desce patřit celá příští sezona, takže s ní budu ještě dlouho mávat.

Vlastimil Harapes zemřel ve věku 77 let.
Svatba Harapese a Zagorové byla účelová. Adoptovanou holčičku jim nakonec vzali

V létě oslavíte čtyřicítku. Nějak se toho bojíte, nebo to neřešíte?
Ne, vůbec. Krizi s věkem jsem měl spíš před dvěma lety, ještě ve spojitosti s covidem. Tehdy jsem se ptal, jestli to, co dělám, má nějaký smysl, jestli bych neměl stihnout ještě něco jiného. A právě to, že jsem se začal věnoval hudbě, mi strašně pomohlo. Takže teď už jsem v pohodě. Jako prázdninové dítě jsem vlastně nikdy žádné velké oslavy narozenin neměl. Jednu takovou mi udělala máma k mým jedna nebo dvaatřicetinám, už nevím. Každopádně byla krásná. Její součástí byla výstava mých výtvarných prací, což mi vyrazilo dech. Ale jinak, jak nemám takové věci zakódované, je to pro mě spíš stres. Čtyřicetiny ale určitě oslavím. Zaprvé prací - zrovna ten den hraju v Ungeltu Bráchu, pak možná zorganizuju i nějakou tu společnou hospodu, ale hlavně to oslavíme v partě pěti kámošů z gymplu, se kterými jezdíme každý rok na dovolenou. Vlastně budeme mít čtyřicet všichni, takže to bude velká pánská jízda.

Jinak budete mít léto pracovní?
Ani zase tolik ne. Na Letní scéně Ungeltu budeme hrát zmiňovaného Bráchu, což je fakt velká vztahová pecka – užíváme si ji s Veronikou Khek Kubařovou a Markem Němcem. A potom budu párkrát účinkovat v představení Marta na Letní scéně Musea Kampa. Včetně zmiňovaných koncertů toho zase tolik nebude.

V Národním divadle ztvárňujete nejnověji roli Claudia v Hamletovi. Do konce sezony už vás žádný nový titul nečeká?
Už ne. V Národním divadle mám hodně inscenací z předešlých sezon. Letos je to jen Hamlet, ale v příštím roce mě tam čekají zase dva nové úkoly. A ještě letos s naším autorským Cabaretem Calembour slavíme patnáct let - 25. května proběhne v pražském divadle pod Palmovkou veliký Kalavečer plný překvápek. Ale i to jsme naplánovali až na konec května. Musel jsem tak volnější čas v Národním divadle využít k soustředěné práci na desce. Nechtěl jsem to dělat napůl, a taky už nezvládám dělat milion věcí najednou. Chtělo to koncentrovanou práci.

Herec Igor Orozovič při fotografování pro Deník 7. listopadu v Praze.Herec Igor OrozovičZdroj: Deník/Martin Divíšek

Myslím, že se to soustředění vyplatilo. Výsledek je jiný než cokoli jiného.
Ano, mám z něj radost. I když to, co říkáte, se dá brát pozitivně i negativně…

Myslím to v pozitivním slova smyslu. V současné době mi spousta umělců a kapel splývá, zatímco vy jste na první dobrou rozpoznatelný.
Mám to stejně. Slyším skladbu a říkám si – to budou Květy, například… Aby to nevyznělo špatně, protože se mi líbí, co dělají. Jen mám obecně problém s kapelami, které sice mají svůj skvělý styl, ale po třetí písničce mám pocit, že pořád slyším tu první. A po čtvrté už vypínám zvuk. Mně zase někdo vytýká, že nemám jasný žánr. Odpovídám na to, že každá písnička vyžaduje svoji energii a že pokud mají všechny jednu náladu, je to nuda. Takže si myslím, že ten náš mišmaš je vlastně deviza, i když to tak na první pohled možná nevypadá.

Petr Hapka.
Petr Hapka by slavil osmdesátiny. Býval elegánem prvorepublikového střihu

Čeká vás něco nového i před kamerou?
Řeším nějaké podzimní nabídky, ale jinak se trochu držím na uzdě. Je to o tom věku. Člověk si začíná uvědomovat, že potřebuje budovat osobnost nebo na ni aspoň nezapomenout, což se v souvislosti s prací často děje. Týká se to všech, nejen umělců, kteří v rozhovorech mluví o vyhoření a o tom, že potřebují pauzu pro sebe. A i když si ji ale vezmou, což je můj případ, stejně pracují čtyřiadvacet hodin denně, přestože by se dalo říct, že oficiálně nepracují. Já ale kromě hraní, což má svůj určitý řád, potřebuju i číst knížky a cestovat, abych měl z čeho čerpat a potom o tom zpívat. Vlastně mě dvě třetiny písniček napadly na dovolených, kde se hlava uvolní.

Takže i po vaší pánské jízdě určitě něco vznikne…
Jo, to bude asi zajímavý text.