Velkoryse pojatá výstava zabírá téměř polovinu výstavních prostor ve třech patrech DOXu. V její úvodní části se návštěvníci ocitají v místnosti zaplněné hudebními nástroji, na které si, pokud mají chuť a náladu, mohou klidně zabrnkat. Potom už po natažených kabelech, které symbolizují energii Tata Bojs, pokračují do dalších místností. Mají přitom na výběr - expozici si mohou prohlížet po, ale i proti proudu času.

"Její základní myšlenkou je, aby byla zábavná i pro diváka, který třeba není úplně skalním fanouškem Tata Bojs. Měli bychom mít jednoduše pocit, že jsme na výstavě moderního umění, které ale reflektuje historii jedné kapely," říká Milan Cais, který stojí za jejím konceptem.

Prohlídka je rozdělena do deseti samostatných kapitol, které se věnují obdobím před vydáním první desky a následně letům 1988 až 2018, během nichž vydala kapela devět alb. Jednotlivé časové úseky dokládají nejrůznější dobové artefakty včetně fotografií, obalů desek, dochovaných playlistů jednotlivých koncertů či texty písní. Hlavním vizuálním bodem výstavy jsou nápadité instalace a multimediální objekty, jejichž autorem je povětšinou Milan Cais.

Speciálně pro tuto výstavu vytvořil i nové "sochy" připomínající minulé okamžiky (ve vstupní části zaujme zejména dvojce nad úrovní očí sedících bezstarostných mladíčků, tedy Caise i Mardoši, která dostala podobu podle archivní fotografie otce jednoho z nich, Čestmíra Huňáta).

V jaké atmosféře hudebníci tvořili, mohou příchozí zakusit v místnosti, která je věrnou rekonstrukcí jejich zkušebny (je vybavená nástroji, na které v osmdesátých letech hráli, černobílým plakátem mladých Johna Lennona a Yoko Ono visícím na zdi nebo "reálným" výhledem z okna).

Zajímavé zpestření jim nabídne vstup do virtuální reality, v níž jsou v odlišných prostředích a časových pásmech přítomni živému provedení jedné písně ve čtyřech různých etapách hudebního zrání kapely. V další části prohlídky si mohou lidé po svém smíchat jakoukoli "tatáčovskou" pecku. 

Výstavu doprovází koncerty

Výstava potrvá až do 4. března 2019, takže na její prohlídku je poměrně dost času. Aktuálně ji doprovázejí speciální koncerty, které jsou nabušenou "elektrickou" show. Uskuteční se ještě dnes a zítra v nově otevřeném koncertním sále DOXu.

Další akce jsou naplánovány na leden, kdy tam znovuožije představení Nanopicture společně s taneční skupinou Dekkadancers (20. 1.). Dojde i na dva akustické koncerty (27. a 28. 1.), v jejichž rámci se odehraje křest Tatalogu - speciální knihy a výstavního katalogu v jednom.

Na únor, konkrétně 23. a 24. 2., jsou připravena dvě vystoupení s názvem Tata Bojs a kamakamakamarádi, během nichž oslavenci zahrají se spřátelenými skupinami Umakart, Lesní zvěř, Sváteční pop a 2CV Band. V plánu jsou i komentované prohlídky výstavy s Milanem Caisem, které jsou ohlášeny na 13. prosince, 17. ledna, 7. února a 3. března.

Do ranku oslav zapadá i reedice kultovního Nanoalba, které vyjde u Supraphonu jako luxusní "white double LP" (v roce 2004 za něj Tata Bojs získali čtyři ceny Anděl).

“Nanoalbum zaujímá v naší diskografii hodně specifickou pozici. Zatím žádná naše deska negenerovala tolik směrů, rozcestí, cest i cestiček mimohudebního uchopení. Myslím, že jsme si tenkrát sáhli na dno svých fyzických, psychických i kreativních sil. Ale bylo to krásné," uvádějí Milan Cais a Mardoša.

Zdroj: Youtube

A když už jsou u bilancování, prošli Tata Bojs i nějakou krizí, nebo bylo vždycky všechno jen hezké? "Jako kapela jsme krizi neměli. Občas od nás někdo odešel, což byla ztráta, ale naštěstí se nám s tím podařilo vyrovnat nalezením nového člena, který k nám dobře zapadl," říká Mardoša.

"Pamatuju si, že jsem se jako kluk díval v televizi na koncert Olympiku v Lucerně, přišli mi už tehdy jako stará kapela. Přitom hrají dodneška, víc než padesát let. My dnes hrajeme třicet - s tím rozdílem, že jsme nejmladší třicet let stará kapela, teda jestli to tak opravdu je… Kdyby nám to někdo na začátku řekl, přišlo by mi to šílené. Strašně to uběhlo."