Co třeba hned úvodní písnička Až přelezem plot? Ve světle současných rozbrojů a svárů z ní člověka skoro mrazí: „Až přelezem plot, všechno můžem mít, zouvání z bot, v tý zemi je klid.“

Nejdřív bych si chtěl něco ujasnit. Kdo je tvůj nejmilejší písničkář? Anebo muzikant vůbec? Asi mi řekneš, že Bob Dylan, ale třeba se pletu.
Ano, řeknu Bob Dylan. Když jsem ho v raném mládí uslyšel poprvé, připadalo mi, jako bych slyšel nějaké kázání. Odchytávám mizerně angličtinu, jeho hlas byl dalším hudebním nástrojem. Frázování, hloubka sdělení, všechno tam bylo. A to s ním mám dodnes. Z Čechů byl pro mě jednoznačně nejdůležitější pan Jiří Suchý. Písničková poezie nepřekonatelná. To byla inspirace. Líbilo se mi jeho prohlášení, že ho mezi básníky žádný Vítězslav nezval. Ztotožnil jsem se s tím. Mě taky ne.

MARIKA GOMBITOVÁ? má zářící auru. Logicky musela jít nahoru, říká textař Peteraj:

Marika Gombitová v O2 areně 16. ledna 2024
Marika Gombitová má zářící auru. Logicky musela jít nahoru, říká textař Peteraj

Většina lidí si tě spojuje s folkrockem a díky filmu Šakalí léta i s rock’n’rollem, ale pro mě jsi jeden ze zakladatelů českého blues. A možná jedním z jeho nejvýznamnějších autorů. Řekni mi, kdy jsi začal blues poslouchat, jak se k tobě dostávalo a od koho ses tenhle žánr učil.
To si pamatuju přesně. Bylo mi sedmnáct, seděli jsme s kamarádem Petarem Introvičem na zahrádce hospody Na Staré faře, já se šestistrunným banjem, on s oprýskanou gibsonkou po dědovi, a hráli jsme pro kámoše a kámošky nějaký country a všelijaký jiný písničky. Vedle si sedla partička cizích kluků a holek, taky s kytarama a různejma harmoničkama… Začali hrát blues, i toho Dylana a podobně. Znělo to úžasně. S Petarem jsme si přisedli – a už jsme hráli dohromady.

Byl tam jeden kluk, jmenoval se Honza Veleba zvaný Hogan, a to byl v té partě hlavní bluesman. Dohodli jsme se, že příště zas, a to už jsme založili kapelu. Kamarádi nás nazvali Žízeň, asi jsme dost pili. Petar po čase odešel a založil Bluesberry, my jsme se rozrostli na plnohodnotnou kapelu a hráli jak o život. Hogan byl otcem slavného hanspaulského blues.

Magickému podhoubí pražských Dejvic, odkud jsi vzešel nejen ty a Bluesberry nebo Krausberry, ale i Yo Yo Band a Žlutý pes, vzdáváš hold v písničce Hanspaul City. Překvapuje mě, že když si ji po letech pouštím, působí na mě dost temně. Hanspaulka je v ní černá jako Kladno v pátek po šichtě.
Ale to vůbec ne! Vždyť je to věrný popis dění v naší muzikantské hospodě Houtyš. I s přesahem, že ráno je nejkrásnější v Hanspaul City. Je to oslava věčného mejdanu. A hraje se i na pohřbech, když někdo z kamarádů a kamarádek odejde. Bohužel. Ale ta parta byla velice silná.

U dejvického návrší se ještě zdržím. Můj táta tam vyrostl – stejně jako ty. A díky němu vím, že kulturní Hanspaulky existují minimálně tři. Nejen ta slavná bluesrocková, ale i Hanspaulka Petra a Pavla Kopty, tedy generace čtyřicátých a padesátých let. A pak ještě ta předválečná, protože v hospodě Na Staré faře sedával se svými přáteli už dramatik a legionář Josef Kopta. Zachytil jsi ještě tohle generační prolínání? Potkával jsi „staré mistry“?
Jasně, s Václavem Koptou, synem Pavla Kopty, a Jeňýčkem Fischerem, synem textaře Ivo Fischera, kamarádíme dodnes. Oni a plno jejich vrstevníků byli mladší krví party. Skvělí muzikanti. A jejich tátové mi občas takzvaně profackovali texty, nic moc lichotivého. Ale s nadějí, že tam přece něco je. A Petr Kopta, můj občasný starší kamarád, mě hájil. Bylo to krásné a žilo to, přes všechno svinstvo doby. Zvlášť Petr by mohl vyprávět.

Ivan hlas a jeho písnička Pro Elišku:

Zdroj: Youtube

Pro fajnšmekry, kteří tě neznají jen jako autora filmové hudby a rádiových hitů, zůstává tvou zásadní písní bluesová litanie Miláčku, vrať se. Vzpomínáš si, proč jsi ten text napsal?
Prozradím přímou inspiraci. V jisté knížce o jazzu jsem zachytil, že Bessie Smithová zpívá v jednom blues: „Miláčku, vrať se, sjedem to znova.“ To mě velice zaujalo, a tak jsem si to půjčil. Bylo mi kolem osmnácti let, měl jsem lásku ze sousedství, jak se říká, se vším všudy. Napsal jsem tu písničku o osamění a netušil, že si to všechno přivolám. Ta holka mě opustila s kamarádem, zůstal jsem tenkrát sám v opuštěný kuchyni i posteli. Asi jsem si to přivolal. Ale pak už bylo zase veselo a Miláčku, vrať se hraju dodnes.

Ti původní, afroameričtí songsteři operují s něčím, čemu říkají „právo zpívat blues“. Jak člověk v sobě tohle právo nachází? Promítly se do tvé tvorby útrapy jako tvá nemoc nebo tragédie s malým synkem, která tvou ženu a tebe potkala, když jsi sloužil na vojně?
S mou rakovinou hlasivky to dopadlo dobře – díky úžasnému doktorovi Tomáši Filipovskému z ÚVN. On rozhodl, jak na to. To je, zatím, na veselou písničku. Tu hrůzu, která nás potkala s první ženou, nejde nijak vyjádřit. Syn se narodil s vrozenou vadou dva dny před mým nástupem na vojnu, už jsme měli dvouletou dcerku. A po třech měsících zemřel.

Nemohl jsem být oporou, byl jsem zbytečně, ale úplně zbytečně zavřenej v posraných kasárnách. Pustili mě dvakrát na dva dny domů. Na uložení urničky už ne. Musel jsem zametat v Pardubicích letiště a tak podobně. Podepsalo se to určitě i na mém prvním manželství, a tak jsme ho po čase ukončili. Tak nějak si myslím, že tohle není námět ani pro blues. I když smutná nota se najde vždycky.

Kdo v tobě vypěstoval lásku ke knížkám? Je známá věc, že ses vyučil knihovníkem, ale bylo to proto, že jsi tíhl k literatuře, nebo ses ji naopak naučil mít rád, až když jsi studoval?
Lásku ke knížkám mám od své o čtyři roky starší sestry. Ležela v nich, ač byla krásná. A ty svoje knížky mně, ještě hodně mladýmu, předávala. Remarqua, Hemingwaye, všechno možný. Dokonce i Moraviu, bylo mi třináct, čtrnáct, a docela jsem zíral. Ale to už jsem měl většinu knížek z edice Knihy odvahy a dobrodružství, zkráceně KOD, za sebou. A tak, když se v patnácti nevědělo, co se mnou, šel jsem se učit knihkupcem. Skvělá volba, ale ne úplně moje. Já chtěl být něco jako John Lennon.

VINYLY. Sehnat desku ABBY je dnes problém i ve Švédsku, říká prodejce:

Majitel ostravského obchodu Vinyl music Martin Marušák
Prodejce gramofonových desek: ABBA se dnes špatně shání už i ve Švédsku

Když jsi v roce 2010 vydal první větší prózu Za barevným sklem, přelouskal jsem ji za jedinou noc. Vůbec mě nenapadlo, že bys mohl být stejně dobrým spisovatelem jako písničkářem. Ta útlá novela, či jak tomu říkat, je fakt mimořádně kvalitní. Tudíž se chci zeptat, jestli v psaní hodláš pokračovat. A jak dlouho se v tobě tvá literární prvotina připravovala?
No, bylo to opačně, než jak to bývá. Na festivalu v Trutnově mě oslovil vydavatel Lubor Maťa, jestli bych nezkusil něco napsat. Po dobu pěti let se jemně připomínal, až to dozrálo a za tři měsíce – s přestávkami – jsem to napsal. Hodně mi pomohla Eva Hrubá, tehdejší partnerka fotografa Bohdana Holomíčka. Tak trochu mi radila: Tuhle větvičku uříznout, tady přičísnout, kdybys chtěl všechno dotáhnout, měla by knížka asi šest set stran. A kdo by to četl? Radila málo, nechala mě. Taky mám radši útlejší tvary.

Tehdy jsem ti vykládal, jak moc mě knížka Za barevným sklem oslovila. Házel jsem jmény různých autorů, o nichž jsem si myslel, že tě mohly inspirovat. A tys mi najednou řekl: „A co takhle Saroyan?“
Jo, pokud by se mu to aspoň zčásti blížilo, byl bych šťastnej. A trochu Karel Poláček. Bylo nás pět. To miluju.

Určitě máš v poličce knihu, která tě zasáhla obzvlášť silně. Pro někoho je takovým titulem Kdo chytá v žitě, pro jiného On The Road, pro dalšího Anna Karenina… K čemu se vracíš ty?
John Steinbeck – Na východ od ráje. Erich Maria Remarque – Černý obelisk. Pohádky a povídky Hanse Christiana Andersena, Alenka v říši divů a tak dál. Je jich hodně, ptáš se bývalého knihkupce!

Na novém albu Pramínek času hrajete v triu s Norbim Kovácsem a Olinem Nejezhlebou staré pecky v komorním podání. Kolik z nich jsi napsal pro svou současnou ženu?
Pro Kačenku je to určitě přes polovinu celé mé tvorby. Od písní radostných, milostných až po ty omluvné. Těch je taky dost. Když jsem něco proved.

Písničkář Ivan Hlas letos oslaví sedmdesáté narozeniny.Písničkář Ivan Hlas letos oslaví sedmdesáté narozeniny.Zdroj: Se svolením Markéty Kolínské.

Kdybych měl tolik pěkných nápěvů jako ty, asi bych si s výběrem největších hitů vůbec nedovedl poradit. Podle čeho jsi volil a zahazoval?
Úplně náhodně. Znáš to, ke každé písničce máš vztah. To se potom špatně vybírá. Takže náhoda a i to, co se líbí spoluhráčům. Hlavně nad tím moc nepřemýšlet.

Hned při prvním poslechu mě trkla balada Já se neumím smát. Připomenu verše: „směju se jenom tak bránicí / jak mě učil můj otec / ten přesně určil hranici / a já se neumím smát.“ Nevím, jestli jsi tu písničku napsal o sobě, ale hádám, že ano. Jsi složitá povaha?
Myslím, že jo. Ale snažím se, abych o tom věděl jen já sám. Otázka pro mou ženu – jsme spolu přes čtyřicet dva let. A myslím, že jsme šťastní.

Fanoušci najdou na aktuálním CD akustické verze hitů Karlín, Báječná léta pod psa, Až přelezem plot… Není ti ale líto, že toho v životě tolik spadne pod stůl? Tuhle jsem si z nostalgie pustil album Yo Yo Bandu Karviná s titulní písní, k níž jsi napsal slova. A zase mě nadchlo, jak je to od začátku do konce dobrá deska. Jenže už to nikdo neví. Rádia hrají do omrzení jen Karvinou.
To je věčná otázka. Proč? Mně hrají „Kolena“, Aranku, Malagelo, Karlín, a tím to pomalu končí. Na to, že mám skoro čtyři sta písniček, je to asi málo. Mimochodem, s Yo Yo bandem jsme jich – kromě Karviné – taky pár hezkých napsali. To tady ale nevyřešíme.

Širší veřejnost tě zná především jako strůjce soundtracku k Šakalím letům – veleúspěšnému snímku, který nestárne. Zajímá mě, proč jste ty, režisér Jan Hřebejk, scenárista Petr Jarchovský a autor knižní předlohy, tvůj kamarád Petr Šabach, nepokračovali. Proč nemáme víc muzikálů z vaší dílny?
Kluci pokračovali podle Péti Šabacha slavnými Pelíšky. Ze začátku jsem na tom dělal, ale pak se rozhodli dát tam archivní muziku. To víš, mrzelo mě to, ale pak jsem uznal, že je to správně. Ta scéna se Slunečným hrobem po smrti maminky je nezapomenutelná. Opravdu vždycky u ní brečím. To je ta moje složitá povaha.

HEIDI JANKŮ. Nebála se hříšného Hamburku, svou kariéru rozděluje na dvě části:

Heidi Janků
Heidi Janků: Nebála se hříšného Hamburku, svou kariéru rozděluje na dvě části

Na prahu sedmdesátky máš pět dětí a šest vnoučat. Je bezva, jak si to užíváš. Věděl jsi, že jsi rodinný typ?
Vždycky jsem chtěl, trochu nezodpovědně, mít velkou rodinu. Nás bylo doma taky šest. Z toho čtyři děti. A to už je dobrá parta. Máme to s Kačenkou úplně stejně, tři kluky a jednu holku. Je to štěstí. Navíc se vnučce Terezce na Nový rok narodil syn Toník. Takže můj pravnouček. Je to krása.

Závěrem mi pověz, který koncert tě, když jsi byl puberťák, totálně sundal. Takový ten večer, na který se nezapomíná ani na smrtelné posteli.
Puberťák jsem prý tak trochu pořád. Takže mě, i když už jsem byl starší, sundal první český koncert Rolling Stones v Praze na Strahově. Tam jsem si uvědomil, že – řečeno slovy mého oblíbeného písničkáře – časy se opravdu mění. Alespoň pro mě a spřízněné duše.

Ivan Hlas

Zpěvák, kytarista, skladatel a spisovatel. Narodil se 10. května 1954 v Praze na Vinohradech. Jako čtyřletý se s rodiči přistěhoval na dejvickou Hanspaulku. Vyučil se knihkupcem a po sedmileté praxi vystřídal řadu různých zaměstnání. Úhrnem jich prý bylo asi třiadvacet – mimo jiné dělal kulisáka a čalouníka v Národním divadle, prodavače zeleniny, dělníka v papírnách, odečítače vody, topiče, závozníka, doručovatele a tak dál. Zároveň s tím se však neustále věnoval muzice: nejprve v kapelách Žízeň a Navi Papaya, později ve vlastní skupině Ivan Hlas & Nahlas.

V roce 1985 natočil první album, zlatá éra však přišla až po roce 1992 díky hudbě k filmu Šakalí léta a následnému albu L. P. 93. Posluchače si získaly i další desky Tanec při svíčkách a Den šťastného koně. V hudebním projektu Alias se Ivan Hlas setkal s Ivanem Králem, Karlem Šůchou z kapely Laura a její tygři a s Davidem Kollerem ze skupiny Lucie. Spolu s Michalem Dvořákem složil Hlas hudbu k filmu Báječná léta pod psa.

V letech 2000 až 2001 účinkoval jako muzikant i herec s Ladislavem Smoljakem v divadelní hře Fantom realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Od roku 2003 hraje v triu s kytaristou Norbim Kovácsem a violoncellistou a baskytaristou Jaroslavem „Olinem“ Nejezchlebou. V roce 2010 vydal knihu Za barevným sklem.