Když se tak díváte na výběr svých písní, nejímá vás nostalgie?

Já se dívám stále vpřed. Popravdě řečeno, na vzpomínky ani nemám čas. I v těch sedmdesáti letech je člověk pořád ve fofru. Bylo by asi rouhání tu energii zahodit, tak jedem pořád dál. Myslím, že je lepší fofr, než nemít co dělat. Hrajeme od května do září na různých větších akcích a působíme jako zpestření. Starý jazzový skiffle dnes moc kapel nehraje, od většiny se tak poměrně lišíme.

Jak vás berou mladí posluchači?

Berou. I venku, hlavně v Polsku a Rusku. Tam se naše staré písničky dostaly – nejspíš přes internet – mezi mladé. Asi jim připadáme skladbou nástrojů a stylem hudby hodně odjinud, než je domácí produkce… Gro našeho publika tvoří mládež a střední generace.

Svoje možná vykonala svého času i revivalová kapela Děda Mládek Illegal Band, která hrála vaše písničky, ne?

Určitě. Připomněla lidem naše staré věci. Několikrát jsme společně hráli na koncertech, jsou to fajn kluci.

V Rusku jste hráli docela nedávno. Jak na vás působila nálada v publiku a obecně ve společnosti?

Už dřív jsem navštívil Ukrajinu a trochu tam cestoval. A musím říct, že současná návštěva Moskvy – no, to už bylo nebe a dudy. Konečně to tam začíná být k životu. Konečně Rusové poznávají to, co u nich dřív scházelo – obyčejné hospody, kavárny, obchody se zbožím. Měl jsem z nového Ruska dobrý pocit.

Máte chuť tvořit nové věci nebo zůstáváte u osvědčeného repertoáru?

Nové písničky dělám jen z donucení. Svévolně ani náhodou. To jsem zastavil už před dvaceti lety.

A ty staré vás ještě neomrzely?

Helejte se, soustružník si také nemůže připouštět, jestli ho ten samý soustruh baví nebo nebaví. Když na něm dělá tolik let. A živí ho to. To víte, že nás některé písničky baví míň. Ale snažíme se je hrát pokaždé jinak. Jsme původně dixielandoví muzikanti, tak se snažíme obměňovat sóla, hrajeme si s motivy a také nám samozřejmě hraní zpestřují občasné kiksy. Těm se neubrání nikdo, kdo se snaží na pódiu pořád vymýšlet něco nového.

Supraphon zařadil do výběru DVD i píseň z roku 1979, kde zpíváte s Karlem Gottem. Jak tomu setkání došlo?

Mám pocit, že jde o záznam z Lucerny z Gottova koncertu, kde jsme byli jako hosté. Potkávali jsme se ale víckrát, na různých televizních Silvestrech a estrádách. Je to prima parťák, který nikdy nezkazil žádnou zábavu. A že je to výtečný zpěvák, to snad ani nemusím připomínat.

Vaší osudovou písní asi už navždy zůstane populární Jožin z bažin. Mimochodem, je pravda, že si ho nechali nahrát britští filmaři do filmu s Keirou Knightley?

Je. Ani nevím, jak to k nim doputovalo, patrně našli videoklip s Jožinem na internetu. Udělali jsme tu ze sebe s Ivo Pešákem tak trochu pitomečky, zřejmě to na lidi funguje i po létech. Tak je teď Jožin navěky součástí jakési anglické kostýmové pohádky, která se jmenuje Suicide Brothers. Neviděl jsem ji, ale prý jde o temně laděný příběh dvou bratrů, kde hraje hlavní dívčí roli Keira Knightley.

To jste pyšný, co? Jožin a půvabná Keira…

No, pro jistotu si počkám na pýchu, až to shlédnu. Třeba si z nás dělaj srandu. Ale nakonec, kdo může říct, že má svou třicet let starou odrhovačku v anglickém historickém snímku se slavnou hvězdou? Ale vážně – pokud vím, šlo tehdy o nízkorozpočtovou produkci, takže licenci jsme poskytli zdarma. Brali jsme to tak, že je dobře, že se naše písnička dostane zase jinam do světa. Na Slovensku, v Polsku nebo v Rusku, tam bych se tolik nedivil. Hlavně Poláci byli z Jožina odvázaní, zvlášť když se na YouTube objevil onen klip s polskými titulky. Ale zájem z anglické strany byl překvapivý, to nezastírám….i když Italové a Maďaři mě také trochu zaskočili.

Napsal jste sitcom pro TV Barrandov Cyranův ostrov a také jste v něm hrál. Chystáte pro televizi něco dalšího?

Ano, je hotov další sitcom. Vysílat by se měl na Barrandově už od září, bude se jmenovat Noha 22 a celý se bude odehrávat v jednom nemocničním pokoji. Minulý náš konverzační sitkom se skoro celý odehrával vsedě, v tom novém jsem se polepšili a hrajeme ho celý vleže. Teda jenom já, Mrázek a Pitkin. Sestřičky, lapiduchy, doktory a návštěvy, ty jsme s režisérem Petrem Burianem nemilosrdně rozpohybovali.

Volna zjevně moc nemáte. Když máte čas a klid, co posloucháte?

Mám rád starý jazz…Fats Wallera, Goodmanna, Django Rainghardta. V mládí jsem objevil zajímavý australský amatérský dixialand Graeme Bella a ten možná rozhodl o mém životě. Do jeho muziky jsem se zamiloval a ještě dnes si ho rád poslechnu. Šlo o nahrávky Supraphonu, škoda že Bella ještě nepřetočil na CD. Musím na Supraphonu někoho podplatit, aby se tak stalo.