Podle Miloše Schmiedbergera kniha vlastně vznikala od doby, co Ivetu Bartošovou poznal a měl možnost ji fotografovat. „Díky tomu, že jsem měl ateliér v Apolinářské ulici v Praze, kde bydlela, jsme byli v úzkém kontaktu. Když něco chtěla, seběhla dolů, otevřela si dveře toho mého ateliéru, protože od něj měla klíče, a začala na mě pištět: Milo, prosím tě, co budeme dneska dělat? Odpověděl jsem jí, co bychom dělali, když mám spoustu jiné práce… Ale ona se nedala: Hele, víš co? Budeme fotit. Mazala nahoru, přinesla nějaké kostýmy a už to jelo. V ateliéru mi vyprávěla o střípcích svých dnů, o svých snech a touhách. A já jsem jí naslouchal a fotografoval,“ popsal.

Iveta Bartošová na archivním snímku z roku 1993Iveta Bartošová na archivním snímku z roku 1993Zdroj: ČTK

Dodal, že takhle se to odehrávalo do té doby, než se rozhodla odejít a ukončila spolupráci s agenturou PragoTex a potažmo s Ladislavem Štaidlem. „Od té doby se její cesta ubírala úplně jiným směrem. Ale už jsem to nesledoval, takže se k tomu ani nemůžu žádným způsobem vyjádřit,“ uvedl fotograf.

Iveta Bartošová
Felix Slováček vzpomíná na Bartošovou: Nadšení pro muziku a radost z ní sálaly

Zpěvaččin odchod považuje – jako spousta dalších jejích kolegů a přátel – za smutnou záležitost. „Myslím, že je to strašná škoda, protože ještě mohla nadělat spoustu dobrých písniček a určitě i dobrých fotografií, pokud by to tedy se mnou ještě nějakou dobu vydržela. Byla prototypem modelky, vždycky jí to slušelo, ať přišla s krátkými, nebo dlouhými vlasy,“ vzpomínal.

Doplnil, že se v knize snažil obsáhnout každou její podobu a styling. „Naše spolupráce se odehrávala v rámci velkého porozumění. Rád na to vzpomínám,“ vyznal se Schmiedberger.