Jak vlastně vznikl nápad, aby Karel Gott přijel na zkoušku Ars Voce?
Musím začít ze široka. Karel měl zásadu, že zpěvák profesionál nesmí splést písničku a jeho řidič profesionál nesmí přijet pozdě. Nesnesl by, aby muzikanti kvůli němu museli čekat na zkoušku. A nechat čekat fanoušky? To už vůbec ne. Většinou měl program rozvržený na minuty, ale přesto se někdy neubránil, aby se mu do toho nabalila nějaká neodbytná fanynka nebo novinář, který potřeboval rozhovor. A taková souhra okolností nastala také v den, kdy jsem ho přemluvil, aby přijel do Krnova pokřtít desku našemu fantastickému sboru Ars Voce.

Už v Olomouci na věčně ucpané D1 jsme věděli, že si do Krnova opravdu zajet nemůžeme, protože nás čekají v Karviné. Karel tehdy do divadla zavolal. Během koncertu Ars Voce měl v divadle na dálku po telefonu živý vstup. Popřál sboru a albu hodně úspěchů. Někteří v sále si dlouho mysleli, že je to žert a hlas Gottova imitátora. Bylo mu líto, že to nestihl, a při té příležitosti řekl, že by se zase někdy rád přijel na Ars Voce do Krnova podívat.

Ta příležitost nastala v březnu 2011. To už měl na Krnov časovou rezervu?
Při plánování cesty na koncert do Opavy jsem mu nadhodil, že kdysi řekl, že by se rád se sborem setkal. A že je Krnov od Opavy deset minut jízdy. Věděl jsem, že je citlivý na to, aby dodržel slovo. Zeptal se, zda vím jistě, že ten sbor funguje. Tak jsem mu řekl, že samozřejmě. Cesta se začala plánovat tak, abychom měli dostatečný předstih. Z Prahy se mělo vyjet ve 12 hodin a v Opavě jsme měli být v 17 hodin. Nakonec se vyjíždělo před 13 hodinou a bylo to tak, tak. Všichni víme, co se občas děje na D1. Sbormistr Kamil Trávníček nařídil holkám, aby přišly ve sborovém. Proč ale mají být v koncertním, to jim už neřekl.

Karel Gott tehdy přijel do Krnova neohlášen. Bylo to míněno velké překvapení?
Karel u návštěvy nechtěl žádné novináře, respektive jen mě, protože jsem byl součást jeho týmu. Rozhodl, že o tom budeme informovat až zpětně a ne velká média. Bylo to tak tajné, že o tom věděla předem jen tehdejší ředitelka školy paní Košuličová a samozřejmě Kamil Trávníček. Vzpomínám na učitelky, které zůstaly stát na chodbě s otevřenou pusou, když do jejich školy vstoupil bez ohlášení Kapel Gott. Šel nahoru na zkoušku sboru jen se mnou a se svým řidičem Oldou Havránkem, ostatní z jeho doprovodu zůstali venku.

Jak se mu líbily písničky v podání Ars voce?
Když vešel do třídy, tak děvčata spustila ohlušující a dlouhý potlesk. Venku bylo krásně, takže okna zkušebny byla otevřená. Když potlesk utichl, Karel si všiml, že na protější střeše je pokrývač, který nahlíží do zkušebny a nevěří svým očím, že tam opravdu vidí slavíka. Nebyl uvázaný a při tom se pořád víc nakláněl, aby líp viděl. Tak na něj Karel z okna zavolal: Pane, dávejte prosím pozor, ať nespadnete. Kája měl schopnost překvapit něčím naprosto nečekaným. Představte si, že pokrývač z Krnova přijde do práce a ze střechy vidí Karla Gotta, který na něj ještě pokřikuje. Takovou historku mu asi neuvěří kolegové ani doma, přestože se skutečně stala.

Po tomto odlehčení předal Karel sbormistrovi krabici čokolád, kterých jsme vezli osmdesát. Pak se usadil do křesla a poslouchal. Kamil byl nervózní, aby nezklamal. Sbor si připravil dvě písně. Jednu hebrejskou a pak Svobodovu a Gottovu Krev toulavou. Když holky zpívali, téměř jsem nemohl fotit. Bylo to úžasné. Nebudu lhát, když řeknu, že Mistrovy tekly slzy.

Dokonce jsem jeho dojetí zachytil foťákem. Pak následovala společná fotka a odjezd na koncert do Opavy. Na schodech Karel litoval, že se tato návštěva nezaznamenala na kameru. Byl hrdý, jak krásná děvčata interpretují jeho slavnou píseň. Pak jsme se odjeli ubytovat do hotelu Iberia. Vidím jako dnes, jak jsme se z hotelu na koncert přepravovali mým placatým fordem. Je to třídveřák.

Karel si sedl dozadu a o rok staršího přítele – řidiče Oldu pustil na sedadlo spolujezdce. K hale byla ucpaná silnice a tak jsem musel do protisměru a drze projet. V tu chvíli mě na křižovatce zastavil policista. Omlouval jsem se, že spěchám do haly. Začal nadávat, že tam spěchají všichni, prože tam zpívá Gott. Karel na něj zezadu volal: pane, ale když nás nepustíte, tak tam zpívat nebude. Policista vytřeštil oči, schoval pokutový blok, omluvil se a nechal nás jet k hale. Tam už u zadního vchodu čekala spousta fanoušků. Obklopili auto tak, že Karel nemohl vystoupit. Když se podepisoval na zadní sedačce, ještě mi radil, že bych si měl koupit nějaké normální nejlépe německé auto s pěti dveřmi. Od té doby v mém voze sedával vepředu. Daleko častěji jsem ale já sedával v jeho mercedesu.

Koncert Karla Gotta s Ars voce:

Jak se Karlu Gottovi líbilo Krnovsko a Bruntálsko?
Pro mě, který teto region dobře znám, bylo zajímavé poslouchat, jak ho komentuje a glosuje při jízdě v autě. Třeba žasnul, kolik se kolem silnice páslo krav. „Jirko, podívej, všude tolik krav a my kupujeme hovězí z Argentiny,“ řekl na to. A o pár kilometrů dál prohlásil: „Dívej, Bruntál, tak tady jsem nikdy nabyl. A teď tu jsem, a ono zrovna neprší.“ Vyprskl jsem smíchy, protože z té hlášky bylo jasné, že zná vtipy o Bruntálu z Comebacku. Zajímala ho i heřminovská přehrada. Ptal se, kam až bude voda dosahovat a jak hluboko pod hladinou právě jsme. Do Krnova jsme přijížděli po Revoluční kolem tepláren Dalkia, které mají na komínu namalované draky. Karel mi povídá: „Člověče, tak vy tu v Krnově máte továrnu na draky?“ To byly ty jeho bezprostřední reakce, na jaké se nezapomíná.

O co se Karel Gott nejvíc zajímal, když někam přijel poprvé?
Všude ho zajímala hlavně historie a architektura. V Krnově se oficiální vítání na radnici nekonalo, ale měli jsme s městskou policií domluvené, že se projedeme po náměstí, aby si mohl prohlédnout památky. Ukazoval jsem mu třeba kde bývala krnovská šatlava nebo ze kterého balkonu mluvil Hitler. Věděl jsem, že když z nějakého důvodu bude rozmrzelý, stačí mu nadhodit nějaké téma z historie, případně politiky a hned přijde na jiné myšlenky.

Můžeš uvést příklad?
Jeden den měl koncert v Opavě, a ráno se jelo do Považské Bystrice na Slovensko. V Opavě jsem potkal spoustu kamarádů, po koncertě se v euforii slavilo, takže jsem ráno zaspal. Karel na mě musel počkat. Bylo u toho takové vážné ticho a tvářil se dost přísně. Prohodil něco ve smyslu: to já kdybych přišel pozdě, to by asi naši posluchači moc neocenili. Naštěstí jsme jeli přes Hrabyni, tak jsem spustil: tak tady byla ta Ostravsko – opavská operace. A najednou už Karel řešil něco úplně jiného, než můj pozdní příchod.

Jaké to bylo na Slovensku?
Karel zatoužil zajít na nějaké extra slovenské jídlo v pravé salaši. Našli jsme salaš a dali si zelňačku s klobáskou a halušky. Přišla k nám nějaká stařenka: Prepáčtě, že vyrušujem, já vám to musím povedať. Vy vyzerátě jako pán Gott. Karel hrál překvapeného: Vážně? Myslíte? V ten okamžik ho babička poznala, spráskla ruce a začala plakat. Na chvilku zmizela a k salaši se seběhla celá vesnice. Začali nám nosit skvělé sýry, takže jsme do Povážské Bystrice dorazili na poslední chvíli. Věděl jsem, že tam jsou dvě velké haly, ale nevěděl jsem, ve které má zpívat.

Tak jsem na ulici stáhl okýnko auta a povídám: „Dobrý den slečno, nevíte náhodou, ve které hale dnes zpívá Karel Gott?“ Ukázala, že musíme támhle k zimního stadionu. Řekl jsem stroze díky, šlápnul na plyn a vyrazili jsme. V tu chvíli slyším Karla: „Okamžitě zastav! Okamžitě zastav. Vystup, a běž jí poděkovat.“

Musel jsem jít pár kroků zpátky a říct: „Děkuji slečno, že jste nám dobře poradila“. Karel mě takto vychovával. Byla to neustálá škola života. Nejednou mi dal lekci zdvořilosti a slušného vychování. Byl ze staré školy, a například by si nikdy nesedl, pokud v místnosti stály ženy. Měl zásady, kterými se museli řídit všichni v týmu, ať to byl šofér, tajemník nebo já.