O Petru Vondráčkovi je známo, že americký zpěvák Elvis Presley je jeho idol.

„Kdysi jsem dokonce prohlásil, že je to můj druhý otec," usmívá se hudebník, herec i moderátor. Logicky tedy nemůže chybět v muzikálu Srdcový král s nesmrtelnými Presleyho hity, který v pražském Divadle Kalich připravuje režisér Šimon Caban. Premiéra tohoto broadwayského kusu s původním názvem All Shook Up, k němuž napsal libreto prestižními cenami i nominacemi ověnčený Joe DiPietro (mj. autor titulů Miluji tě, ale… či Memphis), je ohlášena na 21. září.

Z čeho váš obdiv k Elvisu Presleymu pramení?

Zaujal mě už coby dítě navštěvující mateřskou školu. Táta měl doma dvě jeho desky, které si pouštěl pořád dokola – dodneška je mám, ale přehrát se už nedají, protože jsou totálně poškrábané. A ke všemu, jak jsem postupně dorůstal, začal mě Elvis fascinovat i svým zjevem. Jeho vlasy, charisma, stylové oblečení – hodně mě to bralo. Pokud se ale vrátím k jeho písním, nejvíc mě oslovila ta, která zazní i v chystaném muzikálu a jmenuje se Jailhouse Rock (Vězeňský rock). Elvis v ní zpívá, nebo lépe řečeno spíš řve jako raněné zvíře – tento styl interpretace mám rád, žádná čistá „bel canta". A pak také písnička Love Me Tender, kde zase zpívá krásným sameťákem. Elvis mě prostě dostal.

Musel jste se teda zaradovat, když jste nabídku na účinkování v muzikálu s jeho songy dostal.

Moc, jakmile se děje něco kolem Elvise, chci u toho být. Neskromně řeknu, že si v něm věřím. Samozřejmě – nestačí jej „jenom" milovat a zpívat podle jeho vzoru, což se snažím celý život. Muzikál Srdcový král je i hodně o herectví a o tanci, takže si bezesporu pěkně mákneme, než se dobereme kýženého výsledku.

Pravda, zatím jste na začátku zkoušení. Jaká je vlastně vaše role?

Ztvárňuju otce hlavní milovnice, ovdovělého Jima Hallera – holt v mém věku už nemůžu hrát mladé kluky, doba princů je za mnou… Zatím jsem pochopil, že ze začátku budu smutný, zatrpklý ze smrti manželky a na konci veselý, protože se zamiluju do ženy, kterou – ač vedle mě byla celou tu dobu – jsem nevnímal. Trošku mi v tom pomůže hlavní představitel, Chad, jehož hrají Přemek Pálek a Honza Kříž. Řekne mi: „Sakra, už jsou na tobě pavučiny, musíš je smést a vrátit se do života." Oblékne mě a já pochopím… Jinak celý příběh je klasická muzikálová love story, přirovnal bych ji k Pomádě. Prostě velký americký happy end.

Cesta k němu je ale trochu krkolomná. Jde o to, neprošvihnout čas…

No právě, jak zpívá Marie Rottrová: „Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi, mohli jsme se vznášet výš nad zemí…" Je to krásná písnička. A o tom to vlastně celé je, že lidé zbytečně škrtí a filtrují své city, aby náhodou nebyli trapní. A je to škoda, protože štěstí a šťavnatost života spočívá právě v tom, že se otevřete světu a necháte někoho vstoupit do toho vašeho.

V představení zazní čtyřiadvacet Presleyho hitů. Který si dáte vy?

Mě se jich týká osm, úplně sólovou píseň nemám. S Chadem zazpívám Don't Be Cruel (Nebuď krutá) s českým překladem Nebuď zlá – to proto, aby nám šel text lépe do pusy. V dalších písničkách mám třeba jednu frázi, jde tedy o sborovější věci. Všechny ty songy znám jako svoje boty, ale na divadle jsou najednou jiné, rozkošatělé – oblečené prostě do kabátu vhodného pro muzikál. Takže i já jsem se je musel učit. Po dlouhé době jsem si sedl u piana k notám a vštěpoval si ty nové pěvecké linky do hlavy.

S texty to bylo lepší? Obecně vzato – zpívat rokenrol česky, to je tvrdý oříšek.

To rozhodně. Rokenrol se zkrátka zpívá nejlíp v angličtině. V češtině, ale třeba i polštině a dalších jazycích, ztrácí onu pověstnou jiskru. Adam Novák si s českými texty poradil tak, jak musel, to znamená, že je přeložil, aniž by upravil či pozměnil jejich smysl. V opačném případě by se to majitelům práv muzikálu nelíbilo.

Jak se vám jeví spolupráce s režisérem Šimonem Cabanem?

Šimona znám už léta. Zkoušení s ním je velmi příjemné, protože má o představení jasnou představu, je připravený, navíc je to sympaťák, frajer chlap, mám takové pohodáře rád. Zatím všechno bere hezky, usmívá se, na nic si nehraje. Jsou režiséři různí, co si budeme vyprávět – někteří křičí, jsou nevrlí. Ale tady je klid. Nebo možná ticho před bouří? Uvidíme. Většinou to tak bývá, že když už se blíží premiéra, začínají být všichni trochu nervózní. Možná se to dotkne i Šimona, že třeba také zvýší hlas, ale moc tomu nedávám.

Motorka, kterou budete mít na jevišti, je skutečná?

Ano, skutečný americký Harley Davidson. Je to krásná rekvizita. Myslím, že opravdová motorka na jevišti Kalichu ještě nebyla – snad se tam dostane „ke slovu" i motor a pořádně zabublá… Hlavní hrdina na ní přijede do městečka, kde se příběh odehrává a kde jsou všichni zakuklení do sebe. Musí si ji nechat opravit v místním servisu, má s ní nějaký technický problém. Tak dojde k tomu, že se setká s hlavní představitelkou. Svou přítomností to navíc v celé té ospalé díře rozsvítí, víc už není třeba prozrazovat.

Jak se vám vlastně do zkoušení vstupovalo? Užil jste trochu léta, které už pro vás asi tímto skončilo?

Vypadá to tak, ale to neznamená, že si nezajedu na chalupu, když zkouška skončí třeba ve dvě ve tři odpoledne. Mám chalupu u Kolína, což je z Prahy tak čtyřicet minut jízdy, takže se tam ještě krásně stihnu vykoupat. V červenci jsem tam trávil třeba týden v kuse, někdy i sám, což mi nevadilo, krásně jsem si to užil. To už je teda definitivně pryč. Chtěl jsem jet i k moři, ale ze zdravotních důvodů jsem to nestihl, protože mi vytahovali z nohy šrouby, které jsem tam měl po zranění z fotbalu a následné operaci. Naštěstí jsem se zotavil docela rychle, už tři dny na to jsem chodil bez hole, hotový Robocop.

Při nácviku choreografie vás to nijak neomezuje?

To není problém, už jsem tancoval na Nově v show Moje tvář má známý hlas.

Ten pořad byl nejúspěšnějším a nejsledovanějším televizním projektem za poslední roky vůbec. Užil jste si náležitě svou účast v něm?

Chvílemi královsky, chvílemi méně. Musím přiznat, že do některé písničky jsem nešel s takovou vervou a chutí, jako do jiné. Dám příklad – takový James Brown a I Feel Good – to mě bavilo strašně, protože soulová muzika je příbuzná s funky, vyšla z rokenrolu, který je mi vlastní. Méně mě bavil Meky Žbirka a Atlantida, protože tam nebyla žádná akce. Jen jsem si sedl k pianu, nasadil si brejličky a paruku a to bylo všechno. Což o to, Atlantida je nádherná písnička, ale nejsem na ni typ.

Co pro vás bylo vůbec nejtěžší?

Protože mám klaustrofobii, nejvíc mě děsilo, že budu muset podstoupit pro mě naprosto nepředstavitelnou věc – nechat si udělat odlitek svého obličeje (pro potřeby maskérů). Chvíli jsem i zvažoval, zda kvůli tomu svou účast v show neodřeknu. Bylo mi ale řečeno, že nebudu úplně jako ten muž se železnou maskou – to bych asi nezvládl, kdybych měl mít celou hlavu v krunýři. Ale i tak si vezměte, že kromě nosních dírek a uší máte všechno ucpané… Když jsem tuhle hrůzu překonal, byl jsem sám pro sebe hrdina. Už mi pak nevadilo vůbec nic, ani když mi dělal umělecký maskér nos na Tinu Turner.

Bylo to fakt tak hrozné, jak jste si myslel?

Bylo, dal jsem si předtím dvě pivka, abych byl klidnější, v ruce jsem třímal mačkací gumu, lidé kolem mě masírovali, říkali mi nějaké pohádky, byli prostě milí, empatičtí, takže jsem to zvládl.

Žádné jiné trápení jste neměl?

Ale měl – s tím, abych dobře zazpíval text. Přitom porota i režisér říkali: „To je jedno, když se spleteš, jeď dál, o slovech to není…" Jenomže jelikož už jsem coby zpěvák deformovaný svojí profesí, připadá mi jako prohra, když zapomenu slova. Takže jsem si je před každým vystoupením říkal stokrát dokola. A stejně jsem je občas někde zvoral, což mě hodně mrzelo.

Který z interpretů vám dal zabrat nejvíc?

Jednoznačně Robbie Williams, když jsem zpíval jeho písničku Let Me Entertain You, kterou jsem do té doby neslyšel. Pustil jsem si doma videoklip k ní a ztuhnul jsem, když jsem viděl, že tam po jevišti lítá nějaký Joker nebo šašek s vyplazeným jazykem, příšerně namalovaný a v sexu oblečku s výstřihem až do klína. Navíc ten rarach v určité chvíli naznačuje, že zakousne holubici – no něco, co mi vůbec nebylo vlastní, ve všech disciplínách. Zvládnout to všechno dohromady – včetně velkého množství slov – byla pěkná fuška. A to už ani nemluvím o tom, že jsem si musel nechat oholit ruce, nohy a prsa.

Tak to je velká oběť. Mimochodem, kromě Srdcového krále se ještě vrháte do muzikálu Adéla ještě nevečeřela, který má mít v pražském Divadle Broadway obnovenou premiéru v říjnu. Role detektiva Nicka Cartera vám padne skvěle, ne?

Ano. Adéla se hrála naposled před šesti lety a měla úspěch. Kolega Vlastík Zavřel dokonce získal Thálii za roli komisaře Ledviny, Jirka Langmajer byl v užší nominaci na totéž ocenění za postavu hraběte von Kratzmara a já jsem se za Nicka Cartera ocitl v širší nominaci. Nejsem herec, který je schopen zahrát všechno, to v žádném případě, jsem schopen sebereflexe. Ale tohle je úloha, o které si směle dovolím říct, že mi hodně sedla. Takový ten uhlazený, trošku naivní, namyšlený americký frajírek.

A jak se má vaše kapela Lokomotiva? Máte něco nového?

S kluky hrajeme už dvaadvacet let – když nás někdo chce a když nás to baví. Takzvaně na pohodu. Po osmi letech bychom chtěli vydat CD, ať za sebou zase necháme nějakou stopu. Je jasné, že v dnešní době internetu nemají desky smysl, ale pro ten pocit, že máte svoje album, je to fajn.