Normální chlápek v mikině a džínách. Na nic si nehraje, v zázemí pro muzikanty v holešovické Sportovce (pardon, Tipsport Areně) byste si ho klidně spletli s bedňákem.

Sešli jsme se před koncertem v jeho šatně. Byli jsme jediným deníkem, kterému dal rozhovor. Někdejší příslušník mírových sil NATO v Kosovu sesadil svého času z vrcholu hitparády i skupinu Coldplay. Jedenáct milionů prodaných kopií jeho debutové desky Back To Bedlam pak ukázalo, že v životě lidském může přijít ještě větší jízda než účast ve válce v Kosovu.

Bluntovu nejznámější písničku You’re Beautiful někdo miluje a jiný nenávidí. Jedno je však jisté: moc lidí ji nechápe. „Málokdo ví, že to není love song, ale píseň o sjetém stalkerovi, co se na konci zabije,“ prozradil sympaťák, mezi jehož lásky patřila i česká topmodelka Petra Němcová.

Na svém loňském albu Once Upon A Mind řešíte, co to znamená ztrácet otce, případně o něj přijít, a navíc být sám otcem. Co vám tyto životní lekce daly?
Naučil jsem se, že lidský život má spoustu kapitol. A ten koloběh je svým způsobem nádherný. Když ztrácíte rodiče, na druhé straně zase přicházejí děti. Představa, že ztratím otce (plukovník ve výslužbě Charles Blunt musel zkraje roku podstoupit transplantaci ledvin – pozn. aut.), je samozřejmě děsná, ale zároveň si uvědomuju, jak je důležité, abych tady byl pro svého vlastního, čtyřletého syna.

Pocházíte z vojenské rodiny. Nebylo pro vás těžké popustit uzdu emocím? Tohle si přece voják nemůže dovolit. A skladatel naopak musí.
To, že je někdo profesionální voják, ještě neznamená, že to není člověk. Má výchova mi dala pocit nezávislosti. Když mi bylo sedm, poslali mě do internátní školy. Táta sloužil za mořem, v Německu, a máma tam jela s ním. Pro sedmiletého kluka je to moc brzy, aby byl takhle odloučený od rodičů. V dalších letech to pokračovalo: v osmnácti jsem šel na vysokou a po škole jsem sám nastoupil do armádní služby. Celý život jsem se tedy musel učit samostatnosti.

A nebyl pak pro vás problém se při psaní a hraní otevřít?
V rodině plukovníka nejde o to, že byste skrýval emoce. Jen to děláte jinak. Když voják svlékne uniformu, je zase jako každý jiný. Asi bychom si oba vzpomněli na spoustu hudebníků, básníků či malířů, kteří šli do války a přitom zůstali citlivými lidmi. V armádě jsem se naučil, že je důležité fungovat jako tým, a to se mi teď na turné i ve studiu náramně hodí. Taky jsem zvyklý hned jít a splnit úkol, i kdyby byl bůhvíjak namáhavý. Kdybych byl v poli, závisel by na tom možná něčí život. V takových situacích poznáte, že je třeba věci dělat, ne dumat, jestli se mi to zrovna hodí. Bylo pro mě velmi užitečné v tomhle velice reálném prostředí pobýt.

Stejně je to zvláštní: písničkář s univerzitním diplomem a se šesti lety odslouženými v první linii. Změnilo to váš pohled na život a umění?
Určitě. Viděl jsem lidi dělat to nejhorší, co si umíte představit. A viděl jsem některé lidi dávat ze sebe to nejlepší. Svět politiky se od světa hudby liší tím, že politici touží po moci a chtějí, abyste si vybral stranu. Hudba lidi spojuje. Oni je rozdělují, aby se dali lépe ovládat. Říkají, kdo je napravo a nalevo. Ty jsi muslim, ty jsi žid. Jasně to vidíte na příkladu brexitu. Odejít z Unie, nebo zůstat? Přitom lidé jako já měli ambivalentní pocity.

Roku 1999 jste v Kosovu spolu s dalšími 30 tisíci muži dostal za úkol zajistit pořádek na Mezinárodním letišti Priština. Ruská armáda vás ale předběhla. Americký velitel mírových sil NATO dal rozkaz převzít kontrolu nad letištěm třeba i násilím. Váš britský nadřízený tento rozkaz odmítl splnit se slovy, že nezačne třetí světovou válku. Co byste dělal, kdyby vám přikázali: „Jděte a zabíjejte?“
Ano, tehdy opravdu přišla instrukce, že je máme převálcovat a letiště se zmocnit. Můj osobní názor zní, že nemůžete argumentovat tím, že jste dostal rozkaz, pokud víte, že děláte něco nemorálního. I v takových chvílích má člověk vyhodnotit, jestli jedná správně. Neříkám, že si smíte dělat, co se vám zlíbí, ale rozhodně byste neměl rezignovat na vlastní názor a úsudek. Britská armáda je poměrně malá a osobní přístup se v ní pěstuje. Jiné, větší armády si takový luxus bohužel dovolit nemohou.

Byl jste ve válce. A mně připadá, že v showbyznysu také probíhají nejrůznější války. Vidíte tu určitou paralelu?
Ne, ani náhodou. Věřte mi: válka a showbyznys, to se nedá srovnat. V boji je všechno doopravdy, kdežto celebrita musí jen sledovat módu, být „hip“ a „cool“. V armádě jde o přesnost a preciznost. V hudebním průmyslu se úspěch neměří podle kvality, ale spíš podle počtu prodaných desek.

Kterých jste vy za pouhých šestnáct let – od chvíle, kdy vám vyšla první a hned zlomová deska Back To Bedlam – prodal přes 20 milionů.
Dobře, ale to je popík. Na bojišti jde o život. A smrt. Jak říkám, jediné, co ty dva světy podle mého názoru spojuje, je nutnost táhnout za jeden provaz. Já týmovou práci miluju, v naší četě jsem na ni byl expert a i v civilu mě baví zařizovat, aby všechno mělo hladký průběh. Na turné se staráme jeden o druhého, přistupujeme k sobě s respektem a láskou, muzikanti i náš štáb. Než bych se po koncertě uzavíral do separé, raději si někam zajdeme nebo spolu trávíme čas v jednom autobuse.

Když zpíváte písničky jako No Bravery, což je skladba o tom, že ve válce necítíte žádné hrdinství, ale spíš lítost, připomínáte mi v něčem Paula Simona. Ten také sděluje nepěkné věci mimořádně vemlouvavým způsobem. Kdo vás jako autora ovlivnil?
Teď jste trefil hřebík na hlavičku. Paul Simon je hudební génius a můj velikánský vzor. Mám rád celou jeho éru: Eltona Johna, Fleetwood Mac, Davida Bowieho.

Před třemi lety jste na CD The Afterlove zkusil něco nového. Písně vám tu produkovali Ed Sheeran nebo Mozella, která napsala s Miley Cyrus její hit Wrecking Ball. Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do trochu jiných vod?
V té době jsem se jako autor cítil prázdný, a tak jsem si řekl, že se nechám inspirovat talentem druhých. Kromě Eda Sheerana mi s albem pomáhal třeba Ryan Tedder z kapely One Republic. Jednu věc jsem udělal i s DJ Robinem Schulzem. Sám jsem ji nakonec na desku nezařadil, zdálo se mi, že jsem to netrefil. On ale tuhle skladbu s názvem OK k mému překvapení použil na svém vlastním albu Uncovered – a vznikla skvělá pecka. Práce na albu The Afterlove sice nebyla tak niterná, jako kdybych se s ním mořil sám, ale zase to byla zábava. Výsledek je opravdu hodně odlišný od všeho, co jsem dělal předtím. Už kvůli tomu, že jsem se tu snažil zachytit spoustu důležitých momentů z mého tehdejšího života.

Poslední otázka: zajímalo by mě, jak vzpomínáte na malebnou krajinu v okolí lyžařského střediska Méribel ve francouzských Alpách, kde vaše matka provozovala horské chaty?
To bylo vážně úžasné, že jsme mohli zimu co zimu lyžovat ve Francii. Hory a sjezdovky miluju, v létě zase vyhledávám oceán. Mám štěstí.
 Koronavirus v Česku