Jak zajímavá a vděčná pro vás byla nabídka napsat hudbu k muzikálu Quasimodo? Koho z herců v něm si hodně ceníte?

U Quasimoda bylo skvělé, že jsme na rozdíl od muzikálů, které jsem psal předtím, dostali velmi volnou ruku ve zpracování. Možné bylo cokoli, fantazii se meze nekladly. Takže jsme si užívali tvůrčí svobodu, která je vlastně sice úplně normální, ale v dnešní době bohužel ne až tak běžná. A stejně tvůrčí volnost měli i herci při zkoušení, kladl se důraz na jejich osobní názory, takže každý měl možnost do dění vpustit celou svou duši, bylo to úžasné. Jmenovat někoho konkrétně ani není třeba, každý vnesl do zkoušení svoji osobnost. Jak velkou mírou, to můžete vidět naživo, když se přijdete podívat.

Skládáte často sám, ale Quasimoda jste dělali ve třech. Byla v tom síla?

Jak se říká, víc hlav víc ví. Každý do vymýšlení vnášel svůj přístup, který jsme kombinovali s ostatními a vybírali to nejlepší. To vzájemné doplňování je nesmírně zábavné, vždy se objeví něco, co člověka překvapí.

Co vám pro to dalo hraní v La putyce či v Nightwork a práce pro film, TV?

Velice mě baví, jak se vše v životě propojuje a navzájem doplňuje a obohacuje. Herecké zkušenosti pomůžou lépe chápat situace a správnou cestou vést dynamiku, atmosféru, energii hudby, aby odpovídala dané situaci. Určitě se hodí využít zkušenosti s filmovou muzikou, v Quasimodovi je hodně elektroniky a skoro všude zazní symfonický orchestr, se kterým jsme pracovali jako při komponování filmové hudby. I zkušenosti z Nightworku a La Putyky samozřejmě stojí za to.

Která scéna byla hudebně nejtěžší a proč? Kterou si naopak nejvíc užíváte, protože je to přesně ono? Skvěle souzní s muzikou…

Těžké jsou pasáže s dlouhým textem ve stejném metru. Někdy je poměrně obtížné vnést do situace hudební zvraty a překvapení, když jde text plynule stejným stylem příliš dlouho bez velké změny informací, které sděluje. Ale to byla výzva, aby člověk našel správný klíč, jak hudebně zdynamizovat takovou pasáž. Naopak třeba ve scéně takzvané “cikánské svatby” je zvratů tolik, že jsme skoro nestíhali měnit styly. To bylo skvělé, v jedné písni se tak protne klasičtější muzikálové zpracování, které přechází do popu, cikánské odrhovačky s jazzem a vše zakončí naspeedovaný Gospel torontského souboru Romale Džamila.

Quasimodo je drama o velké lásce se spoustou emocí. Je to ideální námět pro muziku, „vyřádili“ jste se v něm?

Možnosti zpracování byly opravdu široké, takže jsme, když nám to čas dovolil, řádili, jak kluci na půdě, když rodiče odjedou na pravidelnou nedělní partičku bridge.

Oblíbil jste si nějakou postavu?

Postavy v Quasimodovi mám rád všechny. Každá má zajímavé místo v příběhu se svými emocemi a možnostmi, které jí příběh nabízí. Ale kdybych měl čas v představení i hrát, asi by mě nejvíc bavila postava Špindíry. S ní bych se mohl dosytosti vyřádit (smích).

Premiérou pro vás vše končí? Či budete hrát i živě jako v La putyce?

Hudba pojede z halfplaybacku, ze záznamu, živě na jevišti budou jen herci a zpěváci. Při obsáhlosti našich aranží by musel být orchestr příliš veliký, což by se mi i líbilo, ale v divadle to bohužel není proveditelné. Ale díky pouštění hudby ze záznamu máme větší možnost si hrát se zvukem v prostoru. Divadlo nabízí funkci prostorového zvuku, takže hudba bude doslova létat okolo diváka.

Je velký rozdíl nechat se „okukovat“ na koncertě či v pražské zoo? Ta zoo, byl to hodně šílený nápad?

Pobyt v Zoo Praha byl takový krásný dvoudenní dětský letní tábor. Hráli jsme si, zpívali, jedli, odpočívali, krása. Trochu jsem žasl, že nás lidé vydrželi pozorovat dlouhý čas, i když jsme třeba jen tak leželi v houpací síti a pozorovali nebe. Zajímavé. Každopádně to byla skvělá akce s nádhernými zážitky.

Stálo to zato, když jste to odstonali?

Pravda, v noci nás zastihly tak nízké teploty, že polovina kapely, včetně mě, nastydla a museli jsme další týden přesouvat nebo rušit některé koncerty. Museli jsme se holt dát zase do kupy.

Právě do Chomutova jste přijeli, ale nehráli. Vojta Dyk tam zkolaboval, báli jste se o něj? Jste jedna parta…

Když máte někoho rád, tak asi taky máte radost, když se mu daří a má se dobře. A děláte si starosti, když to tak není. Takže jsme se samozřejmě báli, aby byl Vojta v pořádku. Když nám ale v nemocnici oznámili, že je stabilizovaný a že si udržuje svých obvyklých 63 bodů IQ, oddychli jsem si, že je vše jako dřív.

Ve svém prvním filmu Variácie slávy (1991) jste v 8 letech hrál mladého Mozarta. Okolo Vás herecké hvězdy, to právě pro tu zkušenost jste šel studovat herectví? Na koho, či na co nejraději vzpomínáte?

Herectví mě baví. Stejně jako zpívání, skládání a vše ostatní. Je to taková bytostná potřeba něco dělat a poznávat. Tím filmem asi začal můj zájem o herectví. V 11ti letech jsem pak začal hrát v divadle, do toho jsem nastoupil do pěveckého sboru, začal dabovat, a tak dál. Studovat herectví jsem šel vlastně náhodou. Podal jsem si přihlášky na pražská gymnázia, ale protože zkoušky na umělecké školy byly v jiném termínu, mohl jsem se přihlásit i na Státní konzervatoř na herectví. Vlastně jsem si to chtěl jen tak zkusit, otestovat své schopnosti. Když jsem se dozvěděl, že mě vzali, řekl jsem si, že by to mohla být docela zábava. A musím říct, že opravdu byla, jsem za to rád. Vše, co člověka potká, beru jako výzvu. Vybírám podle mě a okolností to správné a dělám vše pro to, aby člověk mohl to, co dělá a tedy i sebe samotného rozvíjet, posunovat dál. Hledat nové možnosti, posilovat ty nabyté a vše propojovat, to mě baví. Prostě dělám vše pro to, abych to, co dělám špatně, dělal dobře, a co dělám dobře, dělal vždy o něco lépe.

Viděl jsem seznam vašich dabingů a zatočila se mi hlava. Navíc divadlo, hudba, koncerty, rodina jak to děláte, že vám to nepřeroste přes hlavu? Určitě je těžké vše stihnout…

Někdy s úsměvem říkám, že mi kdosi kdysi vysvětloval, že den má 32 hodin. A já mu to věřil a tak se toho dá stihnout poměrně hodně (smích). Baví mě spousta věcí. Neumím moc říkat ne, takže se pořád do něčeho pouštím. A jsem za to rád, je to moc zábavné. Pokud to není na úkor něčeho, nebo někoho jiného. Snažím se věci dělat efektivně a pořádně. A i do těch 24 hodin se toho může vejít docela dost. Plánuju věci, jak nejlépe to jde. A když si pak večer lehnu do postele a řeknu si, že jsem za ten den něco hezkého udělal, mám z toho dobrý pocit. Bez něj bych se cítil asi zvláštně. Byla by škoda jen tak stát a nic nedělat. Nemyslíte? Ale musím říct, že bych to těžko stíhal bez tak skvělého člověka, jakým je moje žena Lucie.

Jak jste se dostal k dabingu? A čím to, že máte tak široký záběr slavných herců živých i animovaných postav? Mluvíte superhrdiny, zvířata, romantické i dobrodružné role…

K dabingu jsem se dostal přes pěvecký sbor, ve kterém jsem zpíval. Manželka sbormistra potřebovala malého kluka do dabingu, vyzkoušela si všechny chlapce ve sboru a z nich vybrala mě. Pravda, ve sboru jsme mezi davem holek byli jen dva zástupci mužského pohlaví - výběr nebyl náročný… A pak jsem s přibývajícími zkušenostmi začal rozšiřovat hlasový a herecký záběr. Jsem rád, když je herec versatilní, zvládne cokoliv je potřeba, takže i v dabingových rolích jsem zkoušel být co nejvíc všestranný. Pak se dá zvládnout ledacos, tudíž i superhrdina, zvířátko, romantická nebo i dobrodružná role. Herectví je úžasné v tom, že můžete být kýmkoliv chcete. Stačí jen chtít.

Letos se vám narodila malá slečna, blahopřeji. Zpíváte a hrajte jí? Čeká vás i skládání písní pro ni, či zůstanete u skládání plínek (ptá se má žena)?

Někdy si jen tak povídáme, někdy si říkáme básničky, říkadla, někdy improvizujeme u piana, jak kdy. Už v porodnici mě napadaly různé melodie, když na Rebeku myslím, lítají mi v hlavě různé písničky. Postupně je z hlavy dostávám ven a až jich bude víc pohromadě, Rebece je rád věnuju. Otázka je, jestli se jí budou líbit (smích). K tomu teď připravuji např. CD s písničkami pro děti, je to součást jednoho většího projektu, který má rozdávat dětem radost. To mě také těší. No a plínky skládáme taky, to k tomu patří; za chvíli mě nejspíš čeká kojení, takže půjdu nahřát lahvičku s mlékem a skočíme na to. Zdravím Vaši ženu, která to vše ale stejně moc dobře zná, že? (smích)

Ještě před dcerkou se vám „narodilo dítě“ v klipu Báječná dívka, byť „otcem“ byl Vojta Dyk. Byla legrace se napasovat do kočárku s dudlíkem, či to je fimový trik?

Klip se jmenuje Andělská dívka, báječná je ale určitě taky. A otcem jsem tam vlastně já, nebo spíš matkou, podle toho, jak se na to díváte. Kočárek jsme klíčovali zeleným plátnem, takže jsem se do něho nemusel soukat. Ale legrace to byla, neb jsme zelené plátno položili na haubnu auta, okolo jsme simulovali prostředí onoho kočárku a to celé venku na Malé Straně, kde chodila spousta v ten moment velmi udivených lidí. Zkuste vysvětlit, co tam děláte, stejně Vám neuvěří…


Ten klip je i erotický, Óčko v něm náznaky pohlavního aktu „přelepuje proužky“ aby nepohoršovalo a neříkalo si o pokutu od Rady. Je to od kapely podobný druh provokace i humoru, jako video Globální oteplování? Jen „z druhé strany“?

Mě spíš pohoršují ty přelepené proužky. Klip vznikl jako parodie na chlapecké kapely z 90. let, v bílých košilkách. Určitě jsme nechtěli nikoho pohoršovat, jen jsme prostě udělali to, co nás napadlo. Žádný kalkul bych v tom nehledal. V klipu nic pohoršlivého ani není vidět, ale jestli se někomu líbí ten klip s proužky, budiž. Brát mu to nebudeme. Myslím, že je dobré nebrat všechno až tak moc vážně. A důležité je hlavně občas zkusit nebrat až tak moc vážně sám sebe.