Obklopil jste se skvělou společností…
Ano, na spolupráci s Ondrou Pivcem jsem měl chuť už několik let. Když se ale loni podílel na novém projektu Vojty Dyka, říkal jsem si, že ho nemůžu v tom malém českém rybníčku Vojtovi krást. Aby to nevypadalo, že všichni zpěváci teď budou točit jen s ním… Stalo se ale, že během první covidové vlny, kdy jsme album nahrávali, pobýval Ondra v Česku a jeho ‚hammondky‘ se mi moc hodily do písně Rychlík do Harlemu. Oslovil jsem ho a on se spoluprací souhlasil. Když už byl s námi ve studiu, natočil na desku písní rovnou pět. Hammondovy varhany jim zvukově velmi sluší.

Jak jste postupovali při výběru písní?
Groo mého pěveckého záběru spočívá v americké muzice, která je z mainstreamového pohledu spojovaná s Frankem Sinatrou, Ellou Fitzgerald, Louisem Armstrongem a Tonym Bennettem. Díky tomu jsem dostal nálepku český Frank Sinatra, což je na jedné straně velká pocta, když vás někdo dává do rovnítka s takovým velikánem, ale na druhou stranu jsem chtěl, aby lidé věděli, že jsem zpěvák, který jde svou vlastní cestou. Bylo tudíž jasné, že dříve nebo později musí vzniknout album nazpívané kompletně v češtině, kterou naše publikum prožívá přece jen víc než angličtinu. Zařadili jsme na něj několik světových standardů a taky písně z repertoáru německého zpěváka Rogera Cicera, které opatřili českými texty Václav Kopta, Josef Nečas a Ester Kočičková. Několika texty jsem přispěl sám a se skladatelem a klavíristou Svatoplukem F. Smolou jsem se pokud jde o původní tvorbu podílel i na vzniku hudby.

Novinka vyšla dva roky od alba, které jste nahrál s Mitchem Winehousem jako poctu Gershwinovi. Jak jste se k otci Amy Winehouse dostal?
Jednoduše. Dozvěděl jsem se o něm právě díky jeho dceři. V jednom rozhovoru řekla, že muziku má v sobě díky tátovi, swingovému zpěvákovi, který ale v mládí musel živit rodinu. A místo zpívání šel taxikařit. Na to konto jsem si našel jeho nahrávky a hned mě napadlo, že by byl skvělým hostem projektu Sinatrology, věnovaného odkazu Franka Sinatry. Jeho managementu jsem napsal e-mail a za pár dní přišla odpověď, že je z nabídky nadšený. Ale než přistoupí ke spolupráci, chce mě poznat. Letěl jsem za ním do Londýna, přijal mě v kanceláři v sídle organizace Amy Winehouse Foundation, kterou s rodinou založil. Na první pohled to nebyl úplný sympaťák.

Během deseti minut mi položil pár otázek, já jsem se rozpovídal a jeho ledový obličej začal povolovat. Mitch pak přijel do Prahy na společné koncerty a následně jsme nahráli gershwinovské album. Odjeli jsme k němu i šňůru koncertů v České republice, Německu, Velké Británii a Americe a troufám si tvrdit, že se z nás stali přátelé.