Lídr skupiny ASPM stárne do krásy. A stejně tak i jeho hlas, i když název alba tvrdí: Nemůžu popadnout tvůj dech. Na desce zúročil část textů, které se mu během let hromadily v šuplíku. „Mám jich tam ještě celý svazek,“ říká. „Všechno už nahrát nestačím.“

Před devíti lety jste na CD Zpráva odeslána přemítal o smrtelnosti a teď když-tak mě opravte točíte s ASPM písně o pozdní lásce.
Správně. Prvotní záměr byl udělat světlejší album než tehdy. Minule to byly písně ze špitálu, funerální bratrstvo. Teď jsem se inspiroval obrázkem na přebalu: skrz větve monumentálního dubu letního, takzvaného Stromu svatebčanů, který roste přes 500 let v Terčině údolí u Nových Hradů, svítí nízké podvečerní slunce. Kdyby to nebylo sprosté slovo, řekl bych, že je ta nahrávka pozitivní.

A je to tak opravdu?
Z mého pohledu určitě. Včetně první písničky, což je další verze skladby Asi v tom bude nějakej háček, kterou od nás chtějí lidé od osmdesátých let dodnes. To, co se mi podařilo napsat do textu že neklid nikdy nekončí, pokud nejste blbec, tomu rozumějí chytří i hloupí.

Právě na ten neklid se chci zeptat. Jak vypadá love song starého chlapa?
Taková smířená moudrost. Ne že by člověk rezignoval. Je to spíš vědomí, že pořád můžete hodně, ale už vždycky budete moci méně, než byste chtěl. Schopnost lásky se s věkem neztrácí, naopak je intenzivnější. Ve třiceti letech o lásce nemůžete nic vědět.

Abychom si ale nehráli na to, že je vaše novinka samé slunce: máte tam i jednu věc, která je vysloveně vzteklá.
Myslíte píseň Nechci tě! Text k ní mi jednou přinesl Pavel Vrba. Já mu říkal: „To se nezlob, tohle zpívat nebudu.“ Nedovedl jsem si představit, že bych na pódiu vrčel: „Hlavou si tluču vo roh tvý skříně.“ Celá léta mi ty verše ležely v šuplíku. A vidíte, nakonec jsem je zhudebnil. Pavla jsem měl rád a on mě taky.

Čekal jste pokaždé, co vám nabídne, nebo jste ho občas instruoval?
Na objednávku moc písní nemám. Většinou se mě samy nějak dotkly. Tak třeba na téhle desce skladba Mé múze. To je původně dopis posluchače rozhlasového pořadu, který jsem uváděl. Jan Velíšek je básník z Rakovníku. Poslal mi nějaké texty a k tomuhle přiložil poznámku: „Tak píšu vyznání své partnerce. Jak to děláte vy?“ Já mu zavolal a povídám, že tohle své ženě klidně řeknu taky. A nejenže jí to řeknu, ale navíc jí to zazpívám!

Album Nemůžu popadnout tvůj dech se vám tedy poskládalo s různých drobných impulsů, není za ním žádný velký plán.
Možná jste si všiml, že jsem chtěl, aby ty kompozice byly krátké. A vzdušné. V písničce Kloboučník se paní textařce Květě Jarolímkové podařilo shrnout Alenku v říši divů do minuty a půl. Nevedla mě k tomu žádná vznešená idea, jen jistota ubíhajícího času.

Není kdy poslouchat Edisona. (Legendární koncepční album Jana Spáleného z roku 1978 pozn. aut.) A také jsem chtěl zachytit stav kapely, která je podle mě na vrcholu. Neznám u nás žádnou druhou, která by vyzrála do dokonalé empatie vůči sólistovi. Já ji s tou svou dýchavičností horko těžko dobíhám. Ale koncerty mě těší až do sebezničení.

Jedna věc mě napadá u všeho, co děláte: a sice, že v písničkách jste hodně otevřený. V běžném rozhovoru byste asi leccos takhle neřekl.
Veřejné zpívání je přirozeně stylizace. Otevíráte se víc než v normálním životě. Dokonce se musíte otevřít jako první. Nemůžete čekat, že z vás lidi hned budou šílet, tedy pokud nejste Tom Jones ve zlatém saku. Musíte jim ukázat, že jste zranitelný, a potom jdou za vámi. To mám tisíckrát vyzkoušené.

Na album jste zařadil i jednu jazzovou klasiku: Black And Blue z dílny Fatse Wallera.
To je standard, který mě pronásleduje od doby, kdy jsem jako dítě dostal první trombon. Chtěl jsem ho udělat po svém všiměte si, že jsem ho přeložil jako Černá a rudá. Musel jsem najít jiný úhel, protože nejsem chudý Afroameričan ve vlhké posteli, který nemá co žrát. Já mám úplně jiné problémy.

Jak vaše muzika zapadá do dnešní doby?
Já myslím, že se velmi hodí. Vždyť celý ten svět, co je momentálně tak zk…vený, se de facto vejde mezi dva lidi.