„Jsem na tu desku pyšný, nazpíval jsem ji opravdu krásně,“ prohlásil lídr kapely Petr Janda. „Už čtyři měsíce nekouřím, což se na kvalitě hlasu výrazně projevilo,“ vyprávěl zpěvák, kytarista a skladatel, který se prý vzdal kouření po padesáti letech na doporučení svého doktora.

* Léto jste evidentně strávil v nahrávacím studiu. Nebo jste si dopřál i dovolenou?
To ne, já dovolenou nemusím,nemámto rád. Zavřel jsem se raději ve studiu a vyšel z něj až minulý týden. Album jsme už museli konečně dorazit, dělali jsme naněmtři roky.

* Docela dlouho, ne?
S první verzí jsme jednoduše nebyli spokojeni, a tak jsme některé písničky průběžně zavrhovali a já jsem připisoval nové. Ani druhá verze nás úplně neuspokojila. Až v té třetí jsme se trefili do našich představ.

* Textařsky se na desce podílelo hned několik vašich kolegů z branže…
Tradičně Pavel Vrba, Aleš Brichta, Zdeněk Rytíř, Vlasta Henych, po letech taky Michal Prostějovský, s nímž jsem psal písničky už v sedmdesátých letech, ještě před jeho emigrací.

* Jak k vám, coby výhradnímu autorovi hudby, přichází inspirace?
Tak nějak automaticky. Vždycky, kdyžmámpocit, že bychom měli natočit desku, tak se k ní snažím najít nějakou filozofii, jednotnou linku, protože pak jde to skládání snáz. Vpřípadě Sopky jsem věděl, že bude o tlaku uvnitř člověka, který z něj prostě musí ven, aby bylo jasné, co v tom člověku vlastně je. Vyzval jsem – jak to mimochodemdělám vždycky – všechny členy kapely, aby také s nějakou písničkou na desku přispěli. Nikdo ale nic nepřinesl, tak to zase zbylo na mně.

* Není to pak pro vás příliš skličující?
Vyto možná nechápete, ale já vlastně nic jiného nedělám, než že celé dny sedím u computeru a skládám písničky. Všuplíku jichmámprůběžně tak dvacet. Aspoňmámpak co nabídnout, protože pomně každou chvilku někdo nějakou chce. Navíc teď připravuju sólovou desku, tak budu mít z čeho vybírat.

* Vedete si vůbec nějakou evidenci svých písniček?
Nevedu, eviduje mi je Ochranný svaz autorský. Co se jejich počtu týče, tak si myslím, že je jich přes pět stovek.

* Jak hodláte oslavit pětačtyřicáté výročí své kapely?
Myse do nějakých oslav nehrneme, proto ani neplánujemežádný výroční koncert. Chystáme až vánoční turné, které se uskuteční pod názvem Vánoční nadílka největších hitů skupiny Olympic. Diváci se na násmohoutěšit v Ostravě, Hradci Králové, Liberci, Karlových Varech a Praze. Ještě předtím odehrajeme řadu koncertů pro krajany v USA,kamzamíříme už pošesté.

* A zapomněl jste na to, že vás v listopadu čeká ještě premiérové vystoupení ve Stockholmu…
To je fakt, ve Švédsku jsme ještě nikdy nebyli, takže jsme docela zvědaví. Sámbych se tam ale asi nevypravil. Mám totiž představu, že jsou tamní lidi studení, že se tam nedá koupit ani pivo,mámprostě ke Švédsku divný vztah. Třeba jej ale po návratu změním. Do Stockholmu nás pozval jeden Slovák, který tam žije zhruba čtyřicet let, zabývá se muzikou, a prý byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu skupiny ABBA. Seznámil jsem se s ním letos po jednom koncertu v Bratislavě, docela jsme si padli do oka.

* Co říkáte na to, že vaše písničky poslouchají i dnešní teenageři?
Dokonce i děti, což je docela zvláštní. Ptal jsem se své čtrnáctileté dcery – předesílám, že jsem ji nikdy do žádného Olympiku nehrnul – odkud je zná. Řekla mi, že se je učí ve škole a že je pořád někde hrají.

* To určitě potěší. Zajímavé je, že jste v jednom rozhovoru uvedl, že jste kdysi na začátku vůbec nepočítal s nějakým delším trváním Olympiku…
Tehdy jsem byl – původně coby houslista – vychovaný v tom, že jedině vážná hudba je to pravé umění, kterým se dá dlouhodobě živit. Velké zklamání přišlo, když jsem zjistil, že můj učitel houslí nehraje na stará kolena v orchestru, ale v krematoriu. Uvědomil jsem si, že takhle bych teda skončit nechtěl a svoje domněnky přehodnotil.

* Co je po celou dobu trvání kapely vaším hnacím motorem?
Vždycky to byli Stouni, s nimiž jsme si v Praze před čtyřmi lety zahráli. Oni jsou samozřejmě úplně jinde – vydělali úplně jiné peníze a prodali úplně jiné počty desek, na jevišti mají nesrovnatelně lepší aparát, scénu a servis… My jsme se v tom celosvětovém kontextu nikam nedostali a ani jsme nepřišli k velkému bohatství. Věřím ale tomu, že kdyby v osmašedesátém nepřijely tanky, byla by situace jiná.

* Aspoň se můžete radovat z toho, že si v zahraničí vydobyla skvělou pověst vaše dcera Marta…
Nikdy jsem si nedokázal představit, že by se vydala v mýchstopách. Zvlášť když ve své pubertě deklarovala, že nikdy zpěvačkou nebude, protože nedopustí, aby na ni pokřikovali, že by bez otce nic nedokázala. Shodou okolností odjela jednou se svým náhodnýmznámýmdo Německa, z něhož se vyklubal kytarista zakládající skupinu. Marta v ní začala zpívat a dnes ji zná dost dobře celá západní Evropa. Atam jsem jí opravdu pomoct nemohl. Je docela legrační, že když s ní jdu občas v Německupo ulici, tak nás všichni fotí a ona říká – to je můj táta, on je strašně slavný! Takže se situace obrátila. Teď spolu budeme častěji, protože Marta bude vmémstudiu Propast točit novou desku. Taky ji u nás čeká turné s Divokým Billem.

Koncertní turné Olympiků

3. 11. Ostrava – ČEZ arena
13. 11. Hradec Králové – Aldis
16. 11 Liberec – kulturní dům
24. 11. Karlovy Vary – Thermal
1. 12. Praha – Lucerna