Přes všechny ty mediální přestřelky a pády, které Jaromíru Nohavicovi v uplynulých několika letech těžce poškodily reputaci, se ostravský rodák dokázal vrátit v plné parádě. Tři roky před sedmdesátkou natočil intimní a vážné album, s nímž se mohou ztotožnit nejen jeho věrní fanoušci, ale i ti, kteří sdílejí opačné názory na svět než on.

Jednou jsi dole…

„Máma mi na krk dala klíč a přešla přes trať.“ Takhle jednoduše překročil i Nohavica čáru mezi tím, co bylo a co je. Od CD Babylon z roku 2003 mu trvalo téměř dvě dekády, než zase našel skutečný smysl svého psaní a tím je sdělení o sobě samém. Ne o druhých, jimž se detailně věnoval na naštvaných deskách Ikarus (2008) a Tak mě tu máš (2012).

Tehdy se snažil vyzpívat z bezmocného hněvu nad tím, jak ho k stáru dohnala vlastní minulost a jak mu to ostatní třeba až moc dali sežrat. Mimochodem, právě Minulost je nejsilnější skladbou alba Tak mě tu máš. A jí také začíná nová doufejme, že lepší éra Jarka Nohavici.

Když si to tak představíme, jeho dráha se vždycky podobala sinusoidě. Od elpíčka Darmoděj až do prvních porevolučních let se Nohavica zmítal v osobní agónii, načež se s pomocí Karla Plíhala obrodil na přenádherném Mikimauzoleu. Veřejnost však, zdá se, považuje za jeho nejlepší desku až následující, veleúspěšnou nahrávku Divné století. Budiž, i když zrovna tady se poprvé ukázala písničkářova schopnost prodávat hity na úkor větší intenzity a hloubky.

CD Moje smutné srdce, jímž Nohavica překročil práh třetího tisíciletí, pak bylo zajímavým výletem do oblasti neprvoplánového folkjazzu. Babylonem z roku 2003 tato řekněme populární fáze Jarkovy kariéry končí. A nastupuje vztek, snaha vysvětlovat, bránit se, vrátit úder.

Zpět k poezii

Škraloup z časů, kdy se Nohavica dost nešťastným způsobem pokoušel sehrát partii se Státní bezpečností, ho na albu Ikarus přiměl vypouštět z úst věty, které ho nikdy neučiní spokojeným, natož šťastným. Koneckonců, co je komu do toho, ale když na další desce volal „já chci poezii“, člověk měl chuť zavolat na něj zpátky, že přesně tohle by rád i posluchač.

Je proto úžasná zpráva, že na letošní desce Máma mi na krk dala klíč se Nohavicova poetika ta, která leckomu pomáhala přežít husákovské dusno vrací v plné síle.

Nemohlo to skončit jinak. Autor Jarkova formátu by se těžko spokojil s představou, že po něm zbude pár angažovaných songů. Fakt, že se nyní obrátil do sebe, deklaroval už velice střídmou produkcí, za kterou stojí Michal Pekárek, dříve spolupracovník dua Hapka & Horáček nebo Hany Hegerové.

Tichý společník

Producent se tentokrát stal jen tichým společníkem, mistrem zvuku a jedinou naslouchající duší ve studiu. Nohavica nahrál všechny písně sám s akustickou kytarou. Není tu ani jeho letitý společník, polský akordeonista Robert Kuśmierski.

Je to prostě Jarek, jak ho známe z desetkrát přemazaných emgetonek, na které jsme si před revolucí a ještě chvíli po ní natáčeli jeho koncerty. Hlasem už jde trochu do Cohena, což je zajímavé zvláště u písniček, jež si pamatujeme z osmdesátých let. Nová deska totiž není zase tak nová. Najdeme na ní aspoň pět kousků, které dnešního Nohavicu spojují s jeho dávnou, mladou verzí.

Spojit malé s velkým

Zestárli jsme, lásko, Staré dobré časy, Moniko, Vlci… Fandové vědí, že tyto balady Jarek zpívá odnepaměti. Ale na oficiálním nosiči jim dal šanci až teď do té doby kolovaly ve formě pirátských nahrávek.

Z opravdu současných věcí stojí za vícero poslechů kromě skvělé titulní písně především skladba, která je hned druhá v pořadí. Jmenuje se Je ti to líto a je věnována hudebníkovu otci.

Jestli si lidé budou Jarka ještě za padesát let pamatovat, pak právě díky textům, jako je tento. Nohavica ve své nejlepší tvůrčí kondici dokáže spojit velkou myšlenku s malými, ale důležitými postřehy. Výsledkem je píseň, která ho přesahuje i zlidšťuje. A takovým vypravěčům je možné rozumět, i když s nimi třeba v lecčem nesouhlasíme.