Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jaroslav Jakubovič: Michael Jackson mi uvařil kafe, vlastně hned dvě

Ústí nad Labem, New York /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Na odpoledne s legendou Michaelem Jacksonem, povídání s (tehdy ještě) černým patnáctiletým mladíkem, nezapomene jazzman Jaroslav Jakubovič (62). V New Yorku žijící rodák z Ústí, saxofonista, který se loni v listopadu po 41 letech do Ústí vrátil hrát na Mezinárodním Jazz & Blues festival 2009 s kapelou klavíristy Emila Viklického. „Setkal jsem se v Ústí s přáteli, kteří v mém životě moc znamenali. S kapelníkem Jiřím Šímou, u kterého jsem v bigbandu v ústecké chemičce ve 14 letech začínal, i s řadou ostatních,“ ohlédl se muž, který odešel do emigrace v roce 1968 po okupaci Československa ruskými vojsky. Žil v Izraeli, hrál mimo jiné s hudebními hvězdami jako je Paul Simon, Ray Charles, Bette Midler, Manhattan Transfer… A vloni se na skok vrátil a poskytl nám tento výjimečný rozhovor!

4.1.2010 123
SDÍLEJ:

Jazzman Jaroslav JakubovičFoto: archiv

Pane Jakuboviči, hrál jste i s úspěšnou a velmi slavnou americkou rodinnou skupinou Jackson Five, v níž zpíval Michael Jackson, že?

Ano, moje jméno je i na jejich deskách… Platili mě hodně dobře, chovali se ke mně skvěle. Později se rozpadli, každý šel svojí cestou.

Poznal jste i Michaela Jacksona…

S ním mám zajímavý zážitek. Hrál jsem s Jackson Five v roce 1974 v Rochesteru v Minnesotě poblíž Kanady, vystoupení bylo na hokejovém stadionu pro 120 tisíc lidí. Odzkoušeli jsme nástroje, byly tři hodiny odpoledne – šest hodin do koncertu. Tak jsme sjeli do šaten hokejistů, měli jsme tam připravené jídlo a nápoje, já si dal kafe. A Michael, bylo mu tak čtrnáct patnáct let, přišel, pozdravil a já odpověděl. Neznal mě, byl jsem jen muzikant, který hraje na saxofon. „Slyším, že máte akcent,“ řekl. Hned se ptal, odkud jsem, začali jsme si povídat, protáhlo se to na 3 hodiny!

Na tak dlouho?

Ale to nebyl ten Jackson, jak ho znáte z televize! Byl to čistý, šoubyznysem nedotčený klučina. Ptal se, jaké to bylo žít v zemi s komunistickým režimem, na mládež v Československu. Zajímal ho i Izrael, kde jsem také žil, jak je to s jeho válkami a podobně… Pěkně jsme si povídali. Musím říct, že mi udělal dvakrát kafe – opravdu. To odpoledne pro mě byla krásná příležitost si s ním promluvit. Tehdy byl ještě černej, ne bílej. Byl velice inteligentní a zvídavý. Ptal se, kde je Praha, zajímalo ho vše o mojí rodné zemi…

Já měl od Jackson Five rád písničku Maria, kterou zpívá právě Michael. Je v ní dominantní, má neobvykle vysoký hlas, ale ten song se bohužel u nás běžně na desce sehnat nedá…

To byla moc pěkná píseň, i ji jsme myslím tenkrát hráli. On byl velice talentovaný.

Takže vás mrzí, jak skončil?

To je strašný. Celý jeho životní příběh, najednou byl bílej a označili ho za pedofila… To bylo špatný. Člověk ale svému osudu nikdy neuteče (smutně).

Zpět domů. Vzpomenete si na své poslední hraní v Ústí před emigrací?

Bylo to s Combem Ústí ve velkém sále Domu kultury.

Bývalí spoluhráči si pochvalovali, že vás viděli na ústeckém Mezinárodním Jazz and Blues festivalu 2009 po 42 letech. Opravdu?

Ne, po 41 letech. Já odešel z této země v roce 1968.

A nikdy vás to sem netáhlo či to byla náhoda, že jste se vrátil až po takové době? Prý jste měl hrát v ČR před deseti lety a sešlo z toho.

Ne že bych nechtěl, ale dokud tu byli komunisti, nemohl jsem zpět. Potom jsem dostal od prezidenta Havla dopis, že mohu přijet, tak jsem tu byl na chvíli v roce 1997. V Ústí to tedy bylo už podruhé v ČR, ale poprvé v republice jsem vystoupil.

Jaké to bylo, hrát po letech v Ústí? A navíc na prestižním festivalu?

Nemám slov. Přišli na mně kamarádi, přátelé a muzikanti, například Sváťa Košvanec, se kterým jsem vyrostl. A kapelník Jiří Šíma, který vedl orchestr v ústecké chemičce, se na mě přijel podívat až z Moravy, kde teď bydlí. Bylo to pro mě hodně emocí, ty lidi mám moc rád. Já byl tenkrát mladej kluk, teenager, oni mi dali základy. Jiří Šíma mě naučil všechno, co jsem uměl, a dal mi šanci hrát už ve 14i letech v úspěšném ústeckém bigbandu. A s Combem Sváti Košvance jsem ještě před vojnou jezdil po velkých evropských festivalech.

Byl váš odchod do emigrace v roce 1968 naplánovaný?

Nebyl. Poslední věc, kterou by člověk chtěl udělat, je utéct z domova. Vadí mi to dodnes. Já to nechtěl udělat, ale najedenou přišli Rusové, byla invaze a bylo to strašné. Moje maminka byla tenkrát na návštěvě u své sestry v Izraeli a já tu byl sám. Hrál jsem v AUSVN (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého – pozn. aut.), už jsem byl přes rok na vojně a kolegové mi zavolali, že jedou hrát do Švýcarska. „Pojeď s náma,“ lákali mě, a na vojně mi to zařídili. (A měli z toho poté také velké problémy s režimem – pozn. aut.) Pamatuju si, že jsme přijeli do Rakouska a bubeník Malypetr mi říká: „Jardo, ty se nevrátíš s náma, viď?“ A já na to: „Ne“.

To bylo asi těžké loučení…

Bylo. Představte si nádraží ve Švýcarsku. Kluci sedí ve vlaku, všichni brečíme, scéna jako z nějakého špatného filmu. Bylo mi 21 roků…

Vzpomínal jste v tu chvíli asi na to, co jste spolu prožili, že?

Ano. Měl jsem v Ústí pěkné mládí, spoustu kamarádů a přátel, pěknou muziku – a utekl jsem. To mi vadí dodnes, navíc jsem byl „refjůdží“. Takový „horší emigrant“, který nemá ani kde být.

Tak proč jste radši nezůstal?

Ono nešlo neutéct. Vzpomínám si, jak jsme tu všichni žili dva životy. Jeden byl v komunistickém režimu, špatnej, smutnej, hloupej. A vedle toho byl život s kamarády, muzikou, sportem. Ústí bylo na konci 60. let fantastické, všude kluby, hrály tu muziky, žilo to tu. V Londýně i Falku, v kulturáku, na Větruši, my hráli v Grandu… S komunisty jsme neměli – a nechtěli mít – nic společného. Nic jsme neměli, ani peníze, ale byl to krásnej život.

Kdo vám v emigraci nejvíce pomohl? Dá se říci, že muzika?

Jistě, hraju muziku celý život. Ze Švýcarska jsem jel do Izraele, pak na Berkley, oženil jsem se, zůstal v New Yorku a vše bylo v pořádku. Uzavřel jsem smlouvu s prestižním labelem Columbia Rec., na saxofon hrál s Paulem Simonem, Ray Charlesem i Bette Midlerem, na koho si vzpomenete. Byly to desítky muzikantů. Mám na to fantastické vzpomínky, točil své CD.

Na ústeckém jazzovém festivalu jste hrál v Národním domě. Jaké na něj máte vzpomínky?

Jen ty nejlepší, hrál jsem v něm snad tisíckrát. Poslední koncert, který jsem tu před odchodem viděl, bylo Junior Trio – jedna z našich nejlepších a nejfantastičtějších skupin. Hrál v ní Honza Hammer, Mirek Vitouš a jeho bratr. Poprvé hráli v roce 1964 na 1. jazzovém festivalu v Lucerně v Praze. A silou své hudby zbláznili celej svět.

Užíval jste si ale i loni hraní v Ústí.

Bylo to vidět? Muzikanti, co se mnou hráli skladby z mé nové desky Coincidence, byli fantastičtí. Ten basista a trumpetista, to byly děti (užasle). Zahrají se mnou i 17. ledna na Pražském hradě, kde vystoupím na pozvání prezidenta Václava Klause.

Autor: Radek Strnad

4.1.2010 VSTUP DO DISKUSE 123
SDÍLEJ:

SERVIS


Americký prezident Donald Trump
12 8

Putin má prsty ve vraždách i otravách, řekl Trump. Opřel se i do Číny

Princ Harry a Meghan Markleová, novomanželé a vévodský pár ze Sussexu.
1 22

Princ Harry s vévodkyní Meghan čekají prvního potomka. Má se narodit na jaře

Vrchlabí skrývalo tajemství. Archeologové odkryli přes osmdesát lidských koster

Historicky mimořádně cenné nálezy přinesl archeologický výzkum ve Vrchlabí. Provázel rekonstrukci náměstí Míru a odkryl zajímavá tajemství.

Telefony s Androidem opět v ohrožení. Řádí v nich falešné bankovní aplikace

Do oficiálního obchodu s aplikacemi pro mobilní zařízení s operačním systémem Android Google Play proniklo šest dalších falešných bankovních aplikací. Ty uživatele okrádají o údaje o platebních kartách a přihlašovací údaje k internetovému bankovnictví. Na nebezpečí upozornila slovenská antivirová společnost Eset.

Stamiliony nepomohly, české přejezdy stále patří k nejnebezpečnějším v EU

Na českých železničních přejezdech se umírá sedmkrát častěji než na přejezdech německých. Nepříznivou statistiku přitom v posledních čtyřech letech nenapravily ani investice přesahující 2,6 miliardy korun. Takový je závěr Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), který se zaměřil na bezpečnost železnićního provozu v letech 2013 až 2017.

Není stavební materiál. Lidé nemohou stavět, městům zůstaly rozdělané projekty

Trochu to připomíná dobu dávno minulou, kdy se na stavební materiál sepisoval pořadník a stavět mohl jen ten, kdo měl ve stavebninách známého. Podobné je to i teď na Mladoboleslavsku. Stavební materiál prostě došel. Stavařům se nedostává cihel, štěrku nebo izolačních materiálů.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

Komunální volby do zastupitelstev obcí 2018 (5. a 6. října 2018)
Seznam kandidátů, jak se volí v komunálních volbách, zpravodajství, výsledky komunálních voleb 2018 a přehled možných koalic v zastupitelstvu vaší obce. Volby do magistrátu a zastupitelstva krajských měst (Praha, Brno, Plzeň, Ostrava, České Budějovice, Jihlava, Hradec Králové, Pardubice, Olomouc, Ústí nad Labem, Karlovy Vary, Liberec, Zlín)

Senátní volby 2018 (1. kolo 5. a 6. října 2018, 2. kolo 12. a 13. října 2018)
Aktuální složení Senátu, seznam kandidátů do Senátu, výsledky senátních voleb 2018 pro volební obvody: Sokolov, Chomutov, Rokycany, Domažlice, České Budějovice, Praha 12, Praha 4, Praha 8, Praha 2, Litoměřice, Teplice, Jablonec nad Nisou, Mladá Boleslav, Benešov, Chrudim, Náchod, Svitavy, Třebíč, Břeclav, Brno-město, Prostějov, Šumperk, Opava, Ostrava-město, Karviná, Vsetín, Zlín.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT