Je devět večer a telefon je tichý. Píšu zprávu známému zvukaři do Mladé Boleslavi, který stream zvučí, zda už odjel. Odpovídá, že už minimálně půl hodiny je pryč. V půl jedenácté píšu esemesku, že se nic neděje a že si zavoláme druhý den. Za pár minut zvoní telefon. Je 22.40. „Tak jsem doma, jestli ještě nespíte, tak můžeme,“ říká s ledovým klidem. „Já nespím,“ odpovídám a zapínám nahrávání. Jaroslav Svěcený vloni oslavil šedesátiny a je stále plný elánu a touhy rozdávat hřejivé pocity do našich duší.

Jak se máte? Nemyslím teď před půlnocí, ale celkově.
Streamuju, natáčím a do toho jsem začal dělat svůj druhý obor - soudní znalectví v oboru smyčcové hudební nástroje. Takže tohle kombinuju s hraním a nenudím se, docela jsem se v tom našel. Rozhodně nejsem ten, kdo by seděl doma a čekal na zázrak. Zázraky se totiž nedějí.

Streamujete. Jak to ve vašem případě vypadá?
Mám několik tipů koncertních programů. Nedávno jsem se třeba zabýval koncertem ke 100. výročí narození slavného argentinského skladatele Ástora Piazzolly. Před pár dny byl koncert ze sálu pražské Novoměstské radnice sdílen do dvanácti zemí, mělo to obrovský ohlas. Samotný koncert zahajoval ministr kultury Lubomír Zaorálek, pod jehož záštitou se uskutečnil. Ten dnešní koncert na Scéně mladoboleslavského Domu kultury byl o něčem jiném. Jak jsem říkal, propojuji koncertování a soudní znalectví, jsem asi v tomto propojení jediný u nás a určitě jeden z mála ve světě. Jedno s druhým se ale doplňuje docela dobře. Tento stream se vysílal 23. března a je teď k vidění na YouTube. Představuji v něm historii italských a francouzských houslí. Byl to obrovský zážitek, během hodiny jsem se myšlenkově ponořil do doby od konce 17. do počátku 20. století. Na housle jsem nejen hrál, ale všechny představoval, moderoval jsem si celý pořad.

Kolik houslí jste měl s sebou a jaké to byly?
Deset unikátních nástrojů. Začal jsem Guarnerim z Cremony(1733), Finollim z Milána(1752), Pressendou z Turína(1842) a pokračoval i francouzskými nástroji z Paříže, na konci jsem historii vyměnil za houslařské miminko, těm nejmladším houslím od Dalibora Bzirského jsou pouhé tři měsíce.

Hrajete světu také z obýváku, jak je teď zvykem?
Ne, to mi nic neříká. Snažím se vysílat z míst, která jsou nějak spjatá s koncertní činností. Hrál jsem a budu opět hrát v pražském hotelu Don Giovanni, kde jsem kdysi začínal s koncertními kluby klasické hudby. Teď to tedy jsou streamové multižánrové koncerty, kde jsou dodržovány přísné hygienické předpisy. Jde nám o to, aby stream měl nějaký program, téma a propojení s dalšími umělci. Například s klavíristkou Lucií Tóth, akordeonistou Ladislavem Horákem a jeho mladším kolegou Martinem Šulcem a řadou dalších.

Celý život jste zvyklý hrát před lidmi, dalo vám hodně přemlouvání najednou hrát a natáčet před prázdným publikem?
To víte, ten pocit po posledním rychlém tahu závěrečné noty byl najednou jiný. Nic se nedělo. Žádný potlesk, žádný šum, žádná reakce, žádné vzájemné propojení s publikem, nic. Ale je fakt, že jsem si rychle zvykl, hraji a vnímám muziku stejně, jako kdyby tam lidé byli. Vždyť i v rádiu, když natáčím pořad pro posluchače, není publikum. Nedávno jsem například dokončil dvanáctidílný seriál Desky, pásky, vzpomínky pro Český rozhlas Hradec Králové a ten se už vysílá i na celoplošné Dvojce ČRo. Tyto pořady propaguji, jak to jen jde, třeba na sociálních sítích. Natáčím i v televizi. Všem divákům a posluchačům při streamech vždycky říkám, že si je představuji, jak tam za tou kamerou jsou, a že se tím tak propojujeme. Není to sice tváří v tvář, ale já se snažím lidem v této době rozptýlit chmury, dodat jinou energii. Doba je a bude jiná než před tím svinstvem. Ale člověčenství a kladný kontakt s lidmi je součást komunikace, která je v dnešní době nesmírně důležitá.

…přichází delší pauza, Jaroslav Svěcený znatelně zívá, je to slyšet ve sluchátku…

Vy zíváte, nenecháme to na zítra?
Ne, ne, to víte, celý den na nohách, za volantem 150 kilometrů příprava, stream, den je dlouhý. Před chvílí jsem dorazil domů a teď to napětí ze mě opadává. Ale v pohodě, jinak dobrý, já si ještě dám něco malého k jídlu…

Lidi nejsou v hledišti, lidé nejsou ani po koncertu v přísálí. Kontakt s posluchačem dostal zvláštní podobu.
Začínám se zajímat o politické věci, které jsou okolo současného marasmu. Tento stav se už dlouho vydržet nedá, tady musí k něčemu dojít a musí to být průlomové. V nejistotě této kategorie absolutně nejde existovat dlouhodobě. Politik, který bere plat, nechápe OSVČ - funguje podle vzoru sytý hladovému nevěří a já v některých případech dodávám - ani se o to nesnaží. Vždyť slibem nezarmoutíš… Nevidím důvod, proč by se nemohly otevřít komorní sály, když se třeba může létat v letadlech devět hodin na Zanzibar, jezdit metrem, tramvají, hypermarkety jsou narvané. Koncert pro 150 osob v prokazatelně odvětratelném sále vidím jako nejhygieničtější z toho všeho. Nevidím jediný důvod, proč ne, a to s vědomím, že covid je ,,cosi“, co tady bude s námi dlouho. Čím dříve se s tím a s ním naučíme žít, tím lépe. Sleduji bedlivě názory na vakcíny ze zahraničních lékařských kruhů, mám přátele z oboru, a pohled na to rozhodně není jednoznačný, tudíž mám z toho všeho rozporuplné pocity. A ještě něco - velmi by pomohlo, kdyby se zpravodajská média začala zajímat ve zpravodajství něčím jiným než covidem a občas by zařadila i opravdu pozitivní zprávu - pro národ by to byla velká úleva. Bohužel, existují další obrovské starosti a problémy – onkologické, psychická a vážná psychiatrická selhání… Bohužel se tu zadělává na to, aby důsledky z pandemie byly horší než pandemie sama. Atmosféry strachu jsou spouštěčem k dalším formám ,,nedobra“. Jsem optimistický člověk, ale za sebe říkám: Trpělivost už dochází, je třeba začít dávat dohromady aktivní lidi a začít jednat.

Na co vlastně myslíte, kdy držíte v ruce housle, smyčec a hrajete?
V současné době u mě hraní funguje jako cílená forma muzikoterapie. Svůj repertoár rozšiřuju, učím se nové věci, čekají mě nahrávání nových desek a alb. Ačkoliv se necítím nemocný, tak hudba je pro mě léčba. Očistný proces. I když je kultura momentálně státem uznanou mrtvolou, tak v reálu žije. Na co myslím opravdu intenzivně, jsou lidé v nemocnicích. Na zdravotníky a aby ubylo těžkých případů.

Koncertujete s orchestrem, s kolegy a také sám. Jaký druh vystoupení máte nejraději? Lze to nějak popsat?
Každý koncert je originál. Všechny si uvádím, chci hudbu, kterou hraji, přiblížit co nejširšímu okruhu posluchačů. Mám rád pestrou dramaturgii s jasným záměrem. Recitálové programy, kde hraji se skvělými kolegyněmi a kolegy, poskytují dramaturgickou volnost, s orchestrem je to vždy sváteční. A sólové koncerty jsou zároveň pořady, které plní i edukativní činnost. Vše, co hraji a dělám pro kulturu, mě naplňuje.

Vašim myšlenkám rozumím, nicméně jste mi neodpověděl na původní otázku, na co myslíte, když hrajete? Hrajete automaticky, nebo musíte myslet na každý tah smyčcem? Napadne vás třeba, že nemáte doma chleba a musíte ho cestou domů ještě ve večerce koupit? A neruší vás pobíhající technici?
V momentě, kdy začnu hrát, pro mě končí svět reality a já se soustředím na muziku, kterou chci lidem zprostředkovat. V mém žánru na koncertech technici nepobíhají, v médiích jsem na to zvyklý. Při hraní Beethovena nemá večerka v hlavě místo (zcela slyšitelně se směje). Hrát automaticky znamená hudbu neprožívat. To opravdu nejde.

Vy jste to nakousl, ale buďte konkrétní, co vás do léta čeká? A když budeme předvídat, že se situace zlepší, co byste rád, aby se podařilo do konce letošního roku?
Natáčení dvou alb, streamové a doufám už i veřejné koncerty, letní festival Klášterecké hudební prameny, Jihočeské Nové Hrady, Festival hudby Zámek Dobříš. Čeká mě prezentace mého 2alba Way of Life a vydání desky Jaroslav Svěcený - Cigánski diabli. Těším se na každou akci či kulturní počin jako malý Jarda.

Tak jsme to zvládli, ještě není půlnoc, zbývá půlhodinka.
No vidíte, tak dobru noc, já ještě kouknu do ledničky…