Jeho písničky Fakír, Pohřeb špatného krále, Agnes, ale také ty, které napsal pro Marii Rottrovou - Lásko, To nic, Řeka lásky, jsou stále populární. Jaroslav Wykrent je výraznou uměleckou osobností v našem hudebním, ale také literárním životě. Takže důvod k následujícímu rozhovoru.

Jak se cítíte jako klasik domácí populární scény - jehož písničky se hrají v rádiích - ve svém jubileu? Kde a při čem vás zastihla pětašedesátka?

Pětašedesátkamězastihla v okamžiku, kdy se necítím být ani klasikem, ani pětašedesátníkem. Vpřípadě prvém totiž nehodlám hrát v posledních letech tolik oblíbenou hru na „celebrity“, kdy je kdejaký „jednorázový rádoby kumštýř“ označován pojmy patřícími spíš Beethovenovi nebo Smetanovi, a v případě druhém, přes své veškeré tělesné šrámy a neduhy, jsem na tom duševně snad ještě líp než v dobách bujarého mládí. Nicméně pravda je, že mi je tahle moje „svěžest mysli“ v mnoha případech na houby, neboť jsem „přerovský vesničan“ a jako „úřední dědek“ už tím pádem nejsem pro drtivou většinu příslušných módních kapacit „in“…

Když se řekne Synkopa, co se vám dnes vybaví po tolika letech - Novák, Pec, Peška, Petruška, anebo úplně něco jiného? Atmosféra oněch let, anebo se mýlím ve členech skupiny, které teď lovím z hlavy?

Pominu-li své působení v ostravském Flamingu, byly proměroky v našem někdejším amatérském bigbítu Synkopa nejkrásnější muzikantskou dobou života. Aje jedno, jestli se jednalo o čas, strávený s původními členy uvedené skupiny, nebo s těmi, se kterými jsem začátkemsedmdesátých roků konce minulého milénia hráčsky končil - to znamená s Emilem Krestýnem, bratry Hradílkovými či s Mirkem Šimoníkem. Ajsem hrozně rád, že stejné pocity z oněch let mi osobně potvrdila i většina mých bývalých „synkopáckých kolegů“. Podobně rád se pak vracím i k větě jednoho našeho „nehynoucího“ příznivce, který veřejně konstatoval, že Synkopa nebyla v našem „hanáckémvelkoměstě“ jenom rockovou kapelou, ale díky fanklubu, denně otevřenému Bes Clubu, vlastnímu časopisu Help a pravidelnému „přísunu“ nových dychtivých tanečníků do beznadějně vyprodaného sálu městského domu, kde jsme nejvíc hrávali, i součástí určité „mládežnické životní filozofie“ dnes už pamětnických občanů Přerova…

Přerov a Ostrava se staly vaším osudem - odkud jste bral a berete inspiraci?

Měl jsem v životě několik poměrně zajímavých nabídek na odchod do Prahy, ale na rozdíl třeba od Marijánky Rottrové jsem je nevyužil. Vpřípadě mého rodného města to snad ani nebylo nějakým lokálním vlastenectvím, ale spíš prostým faktem, že jsem byl už nějaký ten rok ženatý, měl jsem malou dceru a ve chvíli oněch nabídek i nový panelový družstevní byt. Tím pádem jsem už v naší „stověžaté matičce“ nechtěl „bydlet v oponě“, a i když by mi asi odvaha ke změně působiště jinak nescházela, dal jsem v tomto směru přednost rodině - a nutno říct, že jsem toho nikdy nelitoval. Zvláště když jsem měl poměrně „po ruce“ Ostravu, která se mi stala druhým všelidským domovem. Vtomto městě jsem totiž našel další báječné lidi - a to nejenom mezi muzikanty či „rozhlasáky“ nebo „televizáky“, ale i mezi docela obyčejnými postavičkami z ulice. Odjedné z nich pakmám (kromě příjemných vzpomínek) i životní moudrost, kterou dodnes odpovídám na dotazy po své inspiraci: „Synku, jak maš talent, tuž se něubraniš…“

A co Český rozhlas Ostrava, kde jste zanechal velmi silnou stopu…

Československý (dnes už pouze Český) rozhlas Ostrava byl proměkdysi něčím podobným jako proAdamarajská zahrada. Ato ani ne tak kvůli nějakýmmystickýmEvámči hadům, ďáblům a všelijakým pokušením (i když se v oné instituci i tyto záležitosti daly objevit), ale hlavně díky báječným osobnostem hudebním i nehudebním, jež formovaly volky nevolkymou osobnost, a nenápadně tak přispívaly k tomu, že jsem se mnohémupostupně naučil a přiučil, aniž by to nějak bolelo. Tohle rádio totiž mělo v našich končinách kdysi obrovské renomé a fakt, že jsem tehdy mohl být osobně „u toho“, považuji dodnes za veliký dar osudu. Takže je mi trochu líto, že pokud je pravda, že jsem v Českém rozhlase Ostrava zanechal velmi silnou stopu, dávají mi dnes tuto skutečnost najevo autorsky i moderátorsky spíš pracovníci Českého rozhlasu Olomouc a Českého rozhlasu Brno. S trochou nadsázky a zadostiučinění pak jdou stejná slova aplikovat i na Českou televizi Ostrava a Českou televizi Praha…

Jste více textařem, zpěvákem, básníkem, anebo glosátorem života?

Určitě jsem více textařem, glosátorem života a snad i básníkem než zpěvákem - za toho jsem se nikdy nepovažoval, nepovažuji a ani považovat nebudu. Pokudměuž někdo někam chce v rámci interpretace zařadit, prosím o vstup do kategorie „písničkář“. Do téhle škatulky se totiž (alespoň tedy podle mě) vejde všechno, co není zrovna kantiléna a comá třeba místo hlasivek šupiny. Ale pozor: kde není hlas, měly by být myšlenky. Nebo alespoň „srdíčko“ či něco podobného. Jinak z toho všeho na dálku čiší faleš, ruka natažená pro honorář a svým způsobem i jistá ubohost…

Úžasně jste překonal následky velmi těžké choroby, opět tvoříte, jak jste se „porval“ se záludnou nemocí?

Nepatřím mezi lidi, kteří by si na každém rohu stěžovali na to, co je bolí a co je v životě potkalo. To, co se mi zhruba před deseti lety stalo, je pryč a já to (díky Bohu) přežil. Jak a comi moje někdejší série mozkových příhod vzala, je už jen a jen moje věc - i když na straně druhé mi řada mých nejbližších a přátel svou pomocí dokázala, že to tehdy byla zčásti i věc jejich. Atomi už osobně říká samo o sobě mnohé. Jeden moudrý kdysi pravil, že život není to, co chceme, ale to, co máme. Ajá tohomám přes všechny své „duhy i neduhy“ v sobě i před sebou ještě hodně. Takže mi držte palce, a kdybysteměněkde náhodou potkali se zaťatými zuby, pak si buďte jisti, že se nejedná o žádné gesto volající po soucitu, ale jenom o poněkud nezvládnutý projevméobčanské (i lidské) zarputilosti…