Jean Michel Jarre: Pořád se cítím jako začátečník

Francouzský skladatel a performer Jean Michel Jarre je skutečný rekordman. Jeho koncert v Moskvě před jedenácti lety sledovalo dva a půl milionu lidí, před třemi lety v polském Gdaňsku mu přišlo zatleskat 170 000 diváků a jeho show na řecké Akropoli sledovalo „pouhých“ 50 000 návštěvníků. Hrál pro papeže, NASA, princeznu Dianu i Lecha Wałęsu. V Houstonu se pokoušel o první živě přenášenou muziku z vesmíru, v Mexiku chtěl hudbou doprovodit zatmění slunce. Dvanáctihodinovým koncertem u egyptských pyramid završil konec tisíciletí a začátek nového oslavil na plážích Okinawy s autorem Vesmírné odysey A. C. Clarkem. 5. května vystoupí Jean Michel Jarre v ostravské ČEZ Aréně se svým novým projektem In-Doors.

Součástí vaší práce je překvapovat lidi. Není to ale čím dál těžší?
Já myslím, že překvapování máco dělat s kreativitou. Akreativita nemá co dělat s tím, že se dá všechno najít na internetu. Teď nemluvím o sobě, ale obecně. Pořád je tu spousta zajímavých knížek, filmů, cédéček, a letos se jich neurodilo o nic méně než před třiceti lety. Dnes je to promě větší výzva, protože lidé mají snadnější přístup k technologiím, což je možná dobře. Každopádně já se s každým novým projektem cítím jako začátečník.

Daří se vám i po tolika letech přicházet s neotřelými nápady?
Za takový nápad považuji zrovna svůj současný projekt koncertů v uzavřených prostorách. Myslel jsem na něj dlouho, ale realizoval ho až teď. Za svůj život jsem odehrál mnoho venkovních akcí, které měly svůj specifický koncept, myšlenku, svůj vlastní příběh. Ať už to byla Moskva, londýnské doky nebo Čína, všude jsem měl pocit, jako bych se díval na film, který jsem nikdy předtím neviděl. A totéž mě baví na mém současném „uzavřeném“ turné. Řeším, s čím se v takovém prostředí dá a nedá počítat, zkoumám velikost stropu, pódia, pozoruji, jaké tam probíhají vibrace, přemýšlím o světle. Je to pro mě trochu nové, jít na místo, které je tradičně určeno ke koncertování, a snažit se do něj pustit čerstvý vzduch.

Se svou hudbou jste objel celý svět. Cestujete i soukromě?
Ano, cestování mám vážně rád, rád se dostávám do kontaktu s lidmi. Ani mě tak neoslovují různé stavby, kameny a monumenty – tedy, zajímám se o ně jako každý jiný, ale důležitější jsou pro mě lidská setkání. Máme se jeden od druhého tolik co učit…

Snažíte se, aby se duch místa odrazil v tom, co hrajete, nebo byste byl rád, aby vaše muzika působila na všech místech univerzálně?
Bylo by dost troufalé myslet si, že se dá genius loci převést do hudební podoby. Když jsem hrál v Egyptě, nesnažil jsem se znít egyptsky. Ale pracoval jsem s okolní architekturou, přizpůsoboval se prostředí. Když hrajete na určitém místě, které má své kouzlo a historii, udělá to s vámi něco velmi zajímavého. Začnete přemýšlet jinak, než kdyby šlo o normální koncert, už proto, že víte, že nebude žádná další sobotní noc. Je to teď , nebo nikdy.

Pro mě vaše performance znamenají především setkání budoucnosti s minulostí. Pyramidy ve světle laserů, koncert pro NASA, koncert na řecké Akropoli… Zajímá vás více, co bude, nebo co bylo?
To je hrozně zajímavá otázka, už proto, že právě tím se zabývám na svém současném turné. Během koncertu se propadám do minulosti, tedy do té relativně nedávné, a používám úplně nejstarší analogové syntezátory, které jsou dnes považovány za stradivárky elektronické hudby. Vynálezy doby minulé mě upřímně fascinují. Elektronická hudba však samozřejmě hledí dopředu a idea budoucnosti byla v mé hudbě přítomná už od počátku. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme si budoucnost představovali tak nějak nevinněji a pozitivně ji. Rok 2001 pro nás byl fantastický film, do kterého jsme vkládali velké naděje. Dobytí vesmíru, lidé na Měsíci, to vše podněcovalo naše technologické a akustické vize. Teď je rok 2001 za námi a my máme pocit, že… budoucnost už byla. Klademe si jiné otázky než tehdy. Přežijeme na naší planetě? Řešíme ekologii. Možná jsme na naší planetě napáchali příliš chyb, možná nás čeká stejný osud jako dinosaury. Přemýšlíme o těchto děsivých věcech a etický rozměr se z našeho uvažování o budoucnosti vytratil. Proto mi právě nyní, uprostřed krize, přijde zajímavé učinit pokus o vzkříšení jistých idejí. Řekl bych, že je čas přehodnotit svá stanoviska a podívat se na naši planetu v kontextu celého vesmíru.

Z vašich vystoupení vyzařuje pozitivní energie, ať už jde o vítání nového milenia u egyptských pyramid či koncert Space Of Freedom v polském Gdaňsku. Co ale problematičtější místa a dějinné okamžiky? Bylo by pro vás kupříkladu zajímavé uspořádat koncert v bývalém koncentračním táboře a předvést na něm skladby reflektující události, které se tu staly?
Má matka byla za války deportována do tábora v Ravensbrücku a patřila k významným postavám francouzského odboje. Pro mě by tedy měl takový projekt velký význam. A myslím, že je to opravdu zajímavá myšlenka, oslavit konec hrůz, které se víckrát nesmějí opakovat. To je to, co činí venkovní projekty neopakovatelnými: že můžete s tolika lidmi sdílet své pocity a ideály. Nechci k nim pronášet projevy, nejsem politik. Ale chci být součástí lidské společnosti, nějakým způsobem se dotýkat světa.

Necháváte se inspirovat tím nejlepším, co bylo v dějinách vytvořeno. Co v tomto směru soudíte o Praze?
Jedním z mých snů je uspořádat v Praze koncert pod širým nebem. Prahu jako město opravdu miluji. Vždycky mě zajímala a uchvacovala její architektura. Pražská architektura je pro mě jednou z nejkrásnějších na světě. Svým způsobem mi připomíná můj rodný Lyon. Pokaždé když sem přijedu, cítím to jako výjimečnou událost. Takže by pro mě byla velká pocta a vyznamenání, kdybych tu mohl uspořádat venkovní show. A to myslím doopravdy!