Letos si navíc připsal do diskografie album Overseason, natočené s uznávanými newyorskými jazzmany. „Album jsme vlastně natočili náhodou. S kytaristou Jakem Langleyem jsem se seznámil v jazzovém klubu Smoke. Tomáš Hobzek, bubeník Organic Quartetu, se kterým jsme v New Yorku byli, se zase při jamování setkal se saxofonistou Joelem Frahmem. Majitel nahrávacího studia Ken Wallace mi nabídl natáčení poté, co mě slyšel hrát jednu skladbu s kytaristou Peterem Bernsteinem,“ vysvětluje vznik mimořádné nahrávky Ondřej Pivec.

Jak vůbec k newyorskému pobytu došlo?
Loni v červnu jsme s Tomášem dostudovali na jazzovém odděleníVOŠJaroslava Ježka a říkali jsme si, co dál. Napadlo nás, že by nebylo špatné odjet na čumendo do New Yorku. Naspořili jsme nějaké peníze a prostě se jeli podívat, jak se to tam dělá. Zaplatili jsme si soukromé hodiny, chodili hrát do klubů na jamsessions. Nejlepší možná zkušenost. Hodně nám pomohl David Dorůžka, který nám dal kontakty na muzikanty. Když jsme říkali, že jsme hudebníci z Čech, moc je to nebralo. Ale kdykoliv jsme řekli, že se známe s Davidem, tak zbystřili a měli jsme dveře otevřené. Davida zná v NewYorku spousta lidí. V zahraničí, v Anglii, Francii či Německu, hrajete docela často.

Sháníte si vystoupení sám?
Naštěstí už teď mám šikovnou manažerku. Pořadatelé se začínají občas ozývat i sami. Ale dlouhou dobu jsem posílal desky pořadatelům sám a čekal, jestli nás pozvou. Ale už manažera dělat nechci, pokud to nebude nutné. Jde to proti muzice. Nemůžu přijít k pořadatelům, držet v jedné ruce tři cédéčka, v druhé Anděla a říkat „podívejte se, haló, tadýýýý!“

Nefunguje lépe nechat se zastupovat agenturou?
Unás v jazzu bohužel ne. Funguje jeden člověk v Brně a ten dělá agenturní činnost dost špatně. Za léta, co se jí věnuje, se mu akorát podařilo neskutečným dumpingem cen srazit honoráře na neúnosnou míru.

Dá se hraním jazzu vůbec uživit?
Dá, dokudnemámrodinu. Spousta muzikantů to řeší tím, že učí, nebo hraje za peníze více či méně komerční muziku. Já si také nemohu dovolit odmítat zakázky od jiných muzikantů. Honoráře v jazzových klubech se za šest let, co hraji, nepohnuly skoro ani o korunu. V průměru je to osm až devět stovek za večer, samozřejmě existují výjimky. Přitom ceny a náklady rostou.

Hostoval jste například na vkusném pop/R&B albu Navigators. Co říkáte na žánrové přesahy mimo jazz?
Jsem velmi pro. Natáčel jsem také se Žlutým psem nebo písničkářem Janem Zubryckým. Je podlemědobré umět hrát i velmi odlišné žánry. Je to výzva, dokázat hrát tak, aby bylo stále poznat, kdo hraje, a přitom posloužit celku, nezastínit osobnost, pro kterou hraji.

Na jazz chodí stále víc lidí a jsou stále mladší, souhlasíte?
Překvapuje mě to. Najednou na nás začínají pravidelně chodit třeba i holky, které ještě nedokončily střední školu. Zdá se mi, že v poslední době u nás dochází k obrození vkusu. Nejen v případě jazzu, nechci jazz nikomu vnucovat, ale obecně se zvedá zájem o kvalitu i v popu. Velkou zásluhu na popularizaci jazzu má určitě Dan Bárta s Robertem Balzarem. Dlouhou dobu u nás byla v žánru medializována jen tři, čtyři jména. Nic proti nim, velmi je respektuji, ale lidé si pak mysleli, že „ten jazz“ je jenom Jiří Stivín. To už dávno není pravda.

Velkou zásluhu na vzniku nové generace jazzových muzikantů má Jaromír Honzák.
Přesně tak! Tím, že prosadil založení jazzového oddělení VOŠ Jaroslava Ježka a vychoval řadu muzikantů, reformoval celou scénu. Je ostuda, že v Česku není žádná univerzita zaměřená na jazz. Není fér, že například studenti university v Lipsku, i ti co nehrají tak dobře jako absolventi jazzového oddělení VOŠ, mají díky diplomu spoustu možností, například výměnné stipendijní studijní programy. Také bych chtěl pokračovat ve studiu na škole v NewYorku, ale protože nemámdiplom z vysoké,mám trochu problémy.

TOMÁŠ S. POLÍVKA