Šestačtyřicetiletý hudebník z Portlandu v Oregonu patří k předním osobnostem nové vlny jazzu, která se zvedla v polovině 90. let. Všeobecně přijatelný, a tím pádem i do značné míry kompromisní „sexy jazz“ jednadvacátého století slaví díky hvězdám typu Diany Krall či Jamieho Culluma úspěch dodnes.

Novodobým jazzmanům však už nestačí sázet pouze na své muzikantské mistrovství a čím dál více se snaží i o vizuální zážitek. Chris Botti je toho zářným příkladem: elegán s trubkou, jak vystřižený ze společenských časopisů, ideálně vyhovuje současné cílové skupině tohoto žánru - úspěšným byznysmenům kolem třicítky, trochu snobům, trochu lidem na úrovni.

Melodie, které hraje, jsou progresivní jen natolik, aby neznásilňovaly smysly člověka, jenž si po náročném pracovním dni potřebuje odpočinout u libozvučného a příliš nerušícího cédéčka.

Víc než jen kulisa

Za Bottiho elegantní vystupování jistě může fakt, že vyrůstal v Itálii. K hudbě ho přivedla matka, klasicky školená pianistka, která hru na klavír sama vyučovala.

Na konzervatoři Mount Hood Community College v Greshamu pochytil jazzové základy od veteránů Stana Kentona a Mela Tormého. Po absolvování školy v Mount Hood ještě vystudoval univerzitu v Indianě.

Od roku 1995, kdy vyšlo jeho debutové album First Wish, natočil Botti deset sólových desek, loňským CD Italia konče. Kritici jeho stylu dali příhodnou nálepku „smooth jazz“ („jemný jazz“). Zároveň však přiznávají, že by byla chyba zaměňovat tvorbu tohoto umělce s produkcí druhořadých skladatelů relaxačních zvukových kulis.

Jinak řečeno: Bottiho nahrávky se sice úplně klidně mohou linout z reproduktorů v nějakém obchodním centru, ale při soustředěnějším poslechu z nich můžeme mít mnohem lepší dojem.