Kliknutím zvětšíteVloni v květnu natočil v Cedar Rapids živou desku Humoresque. V říjnu mu Japonci vydali album Moravian Romance, na kterém hraje se světoznámým kontrabasistou Miroslavem Vitoušem. V Čechách zatím vyšel 37 let starý záznam vystoupení s folkovým písničkářem Vladimírem Mertou. Největší radost si ale Emil Viklický udělal na albu písniček z pera Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. 30. září ho pokřtí – kde jinde než v pražském divadle Semafor.
Proč zrovna teď a proč právě Suchý a Šlitr?
Vyrostl jsem v šedesátých letech, písně Suchého a Šlitra jsem znal. Myšlenku, že by se z nich dala udělat deska, jsem nosil v hlavě dlouhá léta. Definitivní záminku mi poskytl Lubomír Houdek z nakladatelství Galén, který vloni vydal pod názvem Bílá stížnost záznam koncertu z roku 1982, kde doprovázím Vladimíra Mertu. Zeptal se mě, zda si nechci něco natočit, a já mu předestřel tenhle nápad. Od toho se odvinula logická úvaha, aby nám tam Jiří Suchý zazpíval.
To se asi dělalo samo, melodie jste měl v hlavě…
No tak samo se to nenahraje. Musíte si pěkně sednout na zadek a ke každé písni najít klíč. Ty věci se dají pojmout deseti různými způsoby a vy potřebujete objevit ten pravý. Také jsem přemýšlel, jak album sestavit. Věděl jsem, že by každá melodie měla být trochu jiná. K Pramínku vlasů jsem přidal jazzrockový riff, Motýl je jemná záležitost v duchu Ravela nebo Debussyho, z Očí sněhem zavátých jsem udělal funk, abych je odromantizoval. Tereza v mém podání zafungovala, až když jsem ji proměnil v blues.
Pan Suchý si „střihnul“ písničky Blues na cestu poslední, Co je blues a Na vrata přibili můj stín. Zbytek je instrumentální. Co je blues jste pojali jako duet.
To je ode mě takový malý fór. Uznejte, že jsem nemohl odolat. Jinak ovšem zpívat neumím, frázuju dobře, ale hlas tam samozřejmě není.
Už jste spolu někdy dělali?
Před pár lety jsme složili píseň k seriálu Trapné padesátky. Jirka Suchý k ní napsal krásný text o tom, že máme dva životy: jeden, který žijeme, a druhý, který jsme si vysnili.
Jak moc vás při hraní instrumentálních verzí známých hitů ovlivňuje fakt, že umíte text?
To je hrozně důležité. Jak mi kdysi říkal jeden starý jazzman: „Když hraješ standard, musíš znát i slova.“ Já se ptal: „Proč?“ „Protože když si ho v duchu zpíváš,“ vysvětloval mi, „nehraješ pak žádné zbytečné hady.“ Tahle metoda pomáhá v jakékoliv improvizaci, způsobuje, že vaše hra dýchá. Kdybyste se snažil narvat tam za každou cenu co nejvíc not, začnete brzy posluchače nudit.
Umíte odpovědět na otázku, v čem je Jiří Šlitr jiný než ti před ním i po něm?
Šlitr měl poměrně velkou znalost toho, čemu se říká éra Tin Pan Alley. Tak souhrnně označujeme skladatele, kteří ty naše základní jazzové a swingové standardy stvořili. On na ně navázal a navrch přidal českou melodiku.
Naše populární hudba stojí na dvou pilířích. Jedním je tvorba Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. A za druhý můžeme považovat semaforské písničky dvojice Suchý & Šlitr. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Dobový. Ale on to rozdíl je i není. V obou případech jde o věci, kde jsou veškeré složky – melodie, harmonie i rytmus – dokonale vyvážené. Dnešní hudbu překrývá hromada technologie. Když ji odstraníte, zjistíte, že melodie chybí, harmonie je tam málo, rytmus se pořád opakuje… V době, kdy americkou muziku nasával Jaroslav Ježek, se v USA neprodávaly nahrávky, ale tzv. sheet music. Dva kusy papíru, lidé za ně zaplatili půl centu a doma si písničky sami přehráli. Skladby musely být napsány tak, aby se daly zahrát s bigbandem, s malou partou, ale i na housle nebo na klavír.
Často slyšíme, že Ježek i Šlitr by za určitých okolností měli na to, aby ve Státech prorazili. Jenže Ježka New York zahubil.
To je pravda, ale jistě znáte tu historku, jak si Jan Werich po Ježkově smrti nostalgicky pouštěl ve studiu jeho písničku Echoes Of The Music Hall. Kolem šel Benny Goodman, udiveně nakoukl dovnitř a ptal se: „Kdo to je?“ Werich mu odpovídal: „To je takový evropský orchestr, to neznáte.“ „Jo jo, vy si ze mě děláte srandu, to je Jimmie Lunceford,“ nevěřil Goodman. Lunceford byl tehdy jeho největší konkurent.
Deska Emil Viklický trio hraje Suchého & Šlitra vznikla hrozně rychle.
Povím vám, jak to bylo. Kontrabasista Petr Dvorský vyjel ráno z Německa, ve dvě byl s bubeníkem Tomášem Hobzekem na place a o půl šesté jsme byli hotovi. A to jsme dokonce některé věci hráli dvakrát. No ale pozor, tomu předcházela důkladná příprava. Kdybyste viděl, jak jsem se s tím doma patlal! V jednu chvíli mi žena říkala: „Jestli ještě budeš hrát toho Motýla, tak tě zabiju.“
Ony ty jazzové nahrávky vznikají trochu jinak, že?
Bývají rychle hotové, protože jsou živé. To má ale přirozeně svá úskalí. Podívejte se pozorně na obal alba Humoresque, které mi nedávno vyšlo v Americe. Jak jsem cestoval letadlem z místa na místo, nachladl jsem a při natáčení před publikem jsem v předposlední písničce dostal záchvat kašle. Musel jsem ho potlačit – a víte, co se stane, když přemáháte kašel? Tečou vám slzy. A zrovna v ten moment mě fotograf zvěčnil. Takže mí spoluhráči se na snímku smějou a já pláču.
Jak je to vůbec s takovými ruchy? Můžete je vystřihnout, nebo je tam necháte?
Někdy se to nedá spravit. Do něčeho bouchnete a celá věc se zničí.
Pominu-li bonusový duet Bereniky Kohoutové a Vojty Dyka v písni Dotýkat se hvězd, který je převzatý ze starší desky Berenika Meets Jazz, vaše album šlitrovek končí Klokočím.
K tomu se váže příběh. Jako kluk jsem se učil v Olomouci na klavír u paní profesorky Fiuráškové. To mi bylo tak třináct, čtrnáct. Její kolega z lidušky hrával s bigbandem na odpoledních čajích. A jednoho dne mě požádal, jestli bych za něj nezaskočil. Úplně rozklepaný jsem tedy šel do restaurace, kde se taneční zábava konala, cosi jsem tam odehrál a na konci jsem dostal 60 korun, svůj první profesionální honorář. Pan kapelník, když mě vyplácel, prohlásil: „Trošku ses v tom hrabal, mladej! Ale to Klokočí jsi zahrál hezky…“
Čí repertoár by ještě stál za samostatné CD?
Nádherné melodie měl francouzský skladatel filmové hudby Michel Legrand, který letos v lednu zemřel. Na svou druhou japonskou desku z roku 2011 jsem natočil jeho skladbu The Windmills Of Your Mind z filmu Aféra Thomase Crowna.
Jste známý tím, že fungujete napříč žánry, od jazzu přes folklor k vážné hudbě. Existuje podle vás hranice, za kterou se už jít nedá?
K lidové hudbě jsem se dostal oklikou přes Leoše Janáčka, do té doby jsem se o ni nezajímal. Stylové rozevlátosti, kterou popisujete, sice rozumím, ale sám ji až tak nepociťuji. V médiích mě označují za jazzmana a jazzoví muzikanti zase říkají: „Jo, Viklický, ten blbne s vážnou muzikou a lidovkami.“ Já sám si připadám stále stejný.
Osobně mám moc rád vaši desku s britským písničkářem Jamesem Harriesem, usazeným v Česku. Album The Straight Street Session, které jste spolu nahráli, osciluje mezi folkem a jazzem. Natáčelo se živě ve zrušené kapli brandýského zámku.
Tuhle nahrávku obdivoval Jamie Cullum. Víte, jak vznik-la? Ráno jsem přiletěl z Ameriky, James Harries mě rovnou odtáhl do Brandýsa, tam jsem si lehl pod piano a deset minut zařezával. Pak jsme to natočili.
Jednou z vašich devíz je lehkost. Tuhle jsem viděl nějaký starý koncert orchestru Dukea Ellingtona – a ti frajeři, co s ním hráli, chodili k mikrofonu jeden po druhém tak klidně, jako by si šli koupit deset deka sekané.
To musíte, bez toho to nedáte. V jazzu musí být napětí i klid, a to je právě těžké. Musíte mít „ajfr“, ale zároveň nesmíte spěchat. Když jsem hrál v roce 1978 s americkým trumpetistou Joem Newmanem, dlouholetým členem orchestru Counta Basieho, ptal jsem se ho: „Prosím tě, Joe, jak je možné, že vám to s Basiem takhle swingovalo?“ A on se smál a říkal: „My jsme u toho stáli a tancovali.“
V životě jste hrál s řadou hvězd světového jazzu. Tak mi řekněte: je pravda, že se chovají úplně normálně?
Jasně. Chcete příklad? Před časem jsem byl v Los Angeles, tak jsem cvičně poslal zprávu Herbiemu Hancockovi. Neozýval se, říkal jsem si, asi něco má. Asi v půl jedné ráno zvoní telefon a Herbie se ptá: „Můžu za tebou zajet?“ Jeli jsme sporťákem po Mulholland Drive, slíbil mi, že mě vezme do klubu, který vlastnil jeho přítel. Nějaký Stewart Copeland…
Myslíte bubeníka skupiny The Police.
Jo, teď už to taky vím. Přijeli jsme tam, šli nahoru po schodech do místnosti nad klubem, Herbie mě posadil za klávesy a zavelel: „Hrajem!“ Něco jsme improvizovali, pak se objevil takový blonďák, sedl si za bicí a jamovali jsme ve třech další půlhodinu.
15
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
