Na aktuálním CD nabízí Peter Lipa svou typickou směs funku, blues, jazzu a silných textů, z nichž dva napsal Milan Lasica. V jedné z písní na albu Dobré meno se zpívá: „120/80 je dávno v ťahu, čísla sa skôr podobajú na moju váhu. 120/80, až som sa zľakol, čo by som si teraz počal s takýmto tlakom.“

Vy jste snad první člověk na světě, který zhudebnil svůj tlak.
To víte, zdraví je téma, které nejde obejít. Stárnu já, stárnou všichni v kapele. O tom je asi celá tahle deska.

A jedna skladba je zde hodně vážná. Říká se v ní: „Keď sa chystáš na svet, rozmysli si dobre, či si ľudské telo chceš na seba obliecť.“
Ani jsem moc neváhal, zda ji chci zpívat. Texty písní pro mě byly vždy důležité, i v angličtině, ve které jsem zpíval až do své čtyřicítky. Je to vlna, na níž se s posluchačem dá velmi konkrétně komunikovat. Sama hudba je abstraktní, teprve slova jí dodávají konkrétní význam.

Spolupracoval jste s nejlepšími textaři, zároveň jste ale v našich končinách průkopníkem techniky zvané scat, tedy zpívání beze slov.
Královnou scatu byla Ella Fitzgerald. Ostatně i Louis Armstrong, který sice přímo nescatoval, ale jeho zpěv by se tak v podstatě dal nazvat. Vybral si z textu pár slov a ta pak různě opakoval, spojoval – to pro mě bylo velkou inspirací. Pak jsem objevil lidi jako Eddieho Jeffersona, který vymyslel vokalízu, nebo Johna Hendrickse. A když jsem uslyšel geniálního Ala Jarreaua, už jsem byl chycen.

Tímhle to ale nezačalo.
Kdysi dávno jsem pochopil, že rock’n’roll je vlastně blues. To bylo ještě před Elvisem, v době, kdy „letěli“ Bill Haley nebo Louis Prima, tedy hvězdy na pomezí rock’n’rollu a jazzu. Přechod mezi těmito žánry byl velice krátký. Postaral se o něj Ray Charles se svými hity I Got A Woman a What’d I Say, s nimiž zabodoval v rock’n’rollových žebříčcích. Pak mě čekal další velký objev: že i v bigbandu se dá zpívat blues. Vezměte si Jimmyho Rushinga a Joea Williamse, zpěváky orchestru Counta Basieho. Tam někde je i mé místo, říkal jsem si.

Joe Williams měl velmi sofistikovaný projev. Jako by svůj zpěv tesal. Jimmy Rushing byl křikloun.
Neboli „shouter“. A to se mi hrozně líbilo. Rozumíte, v bigbítu takhle zpívá každý druhý, ale že to jde i v jazzu, to pro mě bylo překvapení. Ale ptáte-li se na mé začátky, chci říci, že tehdy jsme si žádné vzory nevybírali. Za nás je vybíral život. Co se k nám náhodou doneslo, od toho jsme se mohli nějak odpíchnout. Takhle ke mně doputovala například deska Lou Rawlse nebo nahrávka Earnieho Andrewse s kapelou, kterou vedl Cannonball Adderley. Tyto dva zpěváky bych asi označil za své první velké vlivy.

Chytali jste stejně jako budoucí čeští bigbíťáci písničky z Radia Luxembourg, nebo jste na Slovensku měli ještě jiné zdroje?
Jasně, Laxík – a potom se v okolí vždycky našel někdo, kdo měl známé v USA nebo Kanadě. I když já jsem vyrůstal v Prešově, a tam toho věru mnoho nebylo. Ve větších městech, jako je Praha či Bra-tislava, bydlely děti diplomatů, kterým tátové vozili ze zahraničí elpíčka a singly. V Bratislavě navíc bydleli lidé, kteří se plavili po Dunaji, a ti měli také často možnost něco sehnat.

Když česká mládež šílela z Mikiho Volka, kam jste se chodili vyřádit vy?
V době, kdy jsem do Bratislavy přišel, tam byli populární dva zpěváci: Vasko Velčický ze skupiny Tiene a Vlado Chvalný z kapely The Gentlemen. Oba dělali rock’n’roll na velmi slušné úrovni. Tehdy jsem se už také pokoušel o hudební dráhu.

Když se v Praze konal velký koncert, vyrazili jste na něj, nebo jste to měli daleko?
Jako student jsem neoplýval penězi. Později jsem do Prahy samozřejmě jezdil.

Takže měla hudbymilovná mládež v obou částech Česloslovenska tytéž zážitky?
Stoprocentně. Svět byl propojený, a jakmile se někde objevila nová muzika, lidé si to řekli. Zrovna teď jsem četl rozhovor s Vanem Morrisonem, a představte si, že i on poslouchal Radio Luxembourg! Zkrátka a dobře, naše zdroje byly omezené. Ještě bych k nim přidal American Forces Network (AFN). Když Američané po válce zůstali na základnách v Evropě, poslouchali vlastní rádio. O Hlasu Ameriky ani nemluvím.

Živá hudba se v Praze chodila poslouchat do Reduty, do New Clubu nebo na Jezerku. Kam u vás?
V Bratislavě se hrávalo v legendární Astorce. A od poloviny šedesátých let jsme navštěvovali „Véčko“. Tak se říkalo Vysokoškolskému klubu. A tam to žilo, to byl náš hudební Olymp. Kdo hrál ve V-klubu, už něco znamenal. Víte, bratislavští muzikanti se všichni znali navzájem. Přesně jsme věděli, kdo kde hraje a s kým. Praha je přece jen podstatně větší.

Když nastala éra progresivního rocku, vy jste se vydal jiným směrem než kupříkladu Marián Varga.
Protože já jsem zpěvák a měl jsem jiné ideály. Musel jsem si najít vlastní cestu, můj repertoár se víceméně skládal z coververzí. Ale s Mariánem se naše cesty naopak protínaly. Své Collegium Musicum založil tak, že přebral dva členy z naší kapely Blues Five: Dušana Hájka a Rasťa Vacha. Pro ně to znamenalo mnohem zajímavější a konkrétnější nabídku, než jsem jim mohl dát já. Potom jsem na takové dva roky ztratil dech, načež jsem se vrátil s formací, která hrála tradiční jazz. A těch pětadvaceti let strávených v jazz bandu nijak nelituji. Myslím, že jsme odvedli slušný kus práce a potěšili spoustu diváků.

Je pravda, že jste první jazzový zpěvák, který zpíval slovensky?
Podobná prvenství jsou problematická. Vím jen to, že když jsem poměrně pozdě dostal šanci natočit své první LP, měli ti nahoře jedinou podmínku: že musím mít texty ve slovenštině. To se mimochodem později opakovalo i v Praze, kde jsem natáčel album s Blues Bandem Luboše Andršta. Tam mě zase přiměli zpívat česky. Vyřešilo se to k oboustranné spokojenosti: na Slovensku pro nás psal Milan Lasica, v Čechách Pavel Kopta.

Dlouhá léta jste dramaturgem festivalu Bratislavské jazzové dni, kam jste už v roce 1986 přilákal Bobbyho McFerrina. A ještě jste si s ním zazpíval.
V té době ho nikdo neznal. To bylo ještě před Don’t Worry, Be Happy. A já netušil, že přijede úplně sám. To, co dnes dělá běžně, že vystupuje sólově a beze všech nástrojů, si u nás teprve zkoušel. Na konci si publikum vytleskalo přídavek, a tak přišel za mnou, jestli si s ním nechci zazpívat. Nic jsme si předem nedomluvili. Bylo to „now, or never“.

Jak to, že jste vždy o krok před českými pořadateli?
Snažím se sledovat, co se ve světě děje, a přivést k nám umělce ještě předtím, než se stanou všeobecně známými. Takhle jsme třeba včas zachytili Gregoryho Portera. Naopak se nám nepodařilo dostat k nám v pravou chvíli Ala Jarreaua. Když přijel, měl už nejlepší léta za sebou.

Co považujete vy osobně za největší hudební zážitek?
Doslova mě smetl Ray Charles. Ne koncert, ale první desky. Někdy v šedesátém roce jsem se dostal k jeho albu z festivalu v Newportu. Půjčili mi ho Francouzi, kteří mě náhodou potkali v Tatrách. Hrál jsem jim na kytaru, zpíval, už vůbec nevěděli, jak se mě zbavit, tak mi dali tenhle vinyl. A to byla pecka! Náhle se mi rozsvítilo. V té muzice bylo všechno, co mám rád.