Tak letos už počtrnácté. To to uteklo od roku 2005.
Vždycky si říkám, že je to malej zázrak. Akorát že je to pokaždé velkej zázrak… Hvězdy světového jazzu budou hrát dva dny v Praze, pak v Plzni, v Liberci, Domažlicích, v Táboře a dva dny v Brně. Vždy od půl šesté, na veřejnosti a zadarmo.

V dokumentu o vás režisér Jan Hřebejk řekl, že když s vámi člověk mluví, má pocit, že všechno je možné. Když jste odsud v roce 1979 odjížděl, měl jste už s kytarou něco za sebou, viďte?
Už tehdy jsem se učil klasiku na lidové konzervatoři u Milana Tesaře, ale vedle jsem hrál jazz. Pak jsem přijel do Švédska, kde jsem taky studoval klasickou kytaru, protože tehdy se ani tam ještě neučil jazz. Dnes už je to jiné.

Vaše emigrace, to byl takřka pohádkový příběh; nechal jste si z Německa nejdříve poslat kytaru a pak jste žádal o výjezdní doložku s tím, že to není ono a musíte nástroj osobně vyměnit. A doložku jste dostal…
Ano, to byl skoro zázrak. Ale takových věcí se mi v životě stalo tolik, že jsem uvěřil v cosi jako osud. Nemůžu říct, že jsem věřící člověk, ale věřím, že některé věci se mají stát. Musíte nastoupit na tu cestu a jít po ní.

Sportovci říkají: jít štěstíčku naproti.
Musíš věřit vlastní intuici — jinak to vlastně neumím vysvětlit. Přitom jsem si kolikrát řekl, sakra, teď děláš největší blbost v životě. Když jsem odjížděl, nemluvil jsem žádnou řečí. Jasně, je to mladická nerozvážnost, jako bych skočil do vody a doufal, že umím plavat. A je to i tím, že věřím v lidi.

Potkal jsem vždy správného člověka ve správný čas. Prvního — svoji ženu. Je to největší štěstí, když potkáš člověka, kterej v tebe věří. Chceš něco dokázat, ale přece jen nastane moment, kdy začneš pochybovat, a tehdy tě on podpoří. To není jednoduché. To jsou věci, které vidím dnes, po letech, a velice si jich vážím. Moc si cením své ženy.

Jak jste spolu dlouho?
Čtyřicet let. Jde o partnerství v životě. I rodiče bývají takovými životními partnery: věří, od tvých tří let, že budeš tenista, pak je ti patnáct a jsi mistr republiky… A oni v tebe nejen věří, ale dají za to i peníze a svůj čas. A představ si, že jsi někde, kde nikoho neznáš, nemáš konexe, neumíš jazyk, nejsi nic a nemáš peníze ani žádnou jistotu, že z tebe něco bude. A najednou potkáš někoho, kdo v tebe věří a dá ti sílu.

Z Německa jste tedy odjel do Švédska?
Ve Švédsku už byl kamarád z kozervatoře, saxofonista, který emigroval přede mnou. U něj jsem bydlel první tři měsíce. Nakonec jsem tam byl pět let. A v momentě, kdy jsem se stal Švédem a měl švédský pas, dostal jsem stipednium na Berklee College of Music a jeli jsme do Ameriky, protože moje žena zase dostala stipendium na Kolumbijskou univerzitu. 

A já jsem neuměl anglicky, jen tak něco odposlouchanýho od Beatles. Moje žena byla úplně jinde, předtím studovala už v Cambridgi, všude byla… Studovala filmovou produkci. Ve Stockholmu jsme bydleli v šíleně levným bytě, kterej ale třeba neměl koupelnu, ta byla na půdě. Hodně let jsme neměli televizi. Ale vždycky jsme bydleli v samotném centru. A mohli jsem si dělat, co jsme chtěli — Anna film a já muziku. Je životní štěstí, když najdeš partnera, se kterým to jde.

Připomeňte historku, jak jste se seznámili.
Jako studentka měla prázdniny a chtěla si vydělat nějaké peníze, a tak učila migranty základy švédštiny. Na konci kurzu jsem sebral odvahu a zeptal se jí, jestli by mi nepůjčila deset korun, abych ji mohl pozvat na kafe. Pamatuju si, že když jsme spolu začali chodit, první cestu jsme podnikli do Kodaně, na koncert skvělého brazilského zpěváka Miltona Nascimenta.

Pak jsme mu šli říct, jak to bylo bezvadný. Moje žena s ním normálně mluvila anglicky a já tam jen stál a nemohl jsem mu povědět nic, jen jsem žárlil, jak ona s ním mluví anglicky, i na to, že on mluví nenuceně s mojí ženou. Všechno mě štvalo.

A jak to pokačovalo v Americe?
V New Yorku jsme byli měsíc, našli jsme tam malý byt a já pak jel do Bostonu na Berklee, seděl jsem v autobusu a zase si říkal, co jsem to za vola; už mluvím švédsky, anglicky skoro vůbec, a zase jedu někam a nevím, co bude. Ale všechno se to potom nějak vyváží.

Mám kamarády, co se mnou ve Stockholmu studovali a dělají doma pořád totéž a říkají mi — ty jezdíš po světě, jsi známý. A já jim říkám, no ale já jsem se tehdy do tý Ameriky odvážil. A podobný je to i tady. Prostě je potřeba se odvážit.

Nám vlastně pomohlo, že jsme ze Švédska odjeli a nesklouzli do těch kolejí, kdy se lidi začínají vzmáhat, koupí si auto a chatu, usadí se v životě. V New Yorku jsem se zase ocitli jen mezi podobnými blázny, kteří si svobodně šli za tím, co měli rádi a chtěli dělat.

Chcete-li přispět na realizaci letošního ročníku Bohemia JazzFestu, informace najdete zde.

Říkáte, že kytara je droga a kytara je i doma. To je pěkné.
Kytara je světový jazyk, jediný nástroj, na který hraje celá planeta. Kdekoli vytáhneš kytaru, tak se někdo začne zajímat. Mnohokrát se mi na letišti stalo, že se mě nějakej děsnej úředník ptal, co to je, a když jsem otevřel futrál, vyvalil oči: Gibson z roku 1953! A rázem jsme byli jinde. A lidi poprosej o trsátko, koukaj, na jaký struny hraju… Lidi, co hráli na kytaru, opravdu změnili svět.

V New Yorku jste se ze ženou přirozeně začlenili do uměleckých kruhů, kde se pohybují světové hvězdy. Jaké to je?
Na New Yorku je bezvadný, že tihle lidé tam existují úplně normálně. Na Americe je dobrý — snad proto, že nemá sociální síť, která by vás zachytila v pádu — že lidi, co jsou známý a nahoře, nebývají nafoukaní jako lidi jinde, kteří se snažili někam dostat, pak se jim to třeba horko těžko podařilo, a teď koukají zvrchu. V Americe tohle tolik není, protože ten, kdo je dnes nahoře, si uvědomuje, že velmi rychle může být zase úplně dole. A naopak.

Jako jazzový hráč jezdíte po světě a kus domova v podobě kytary máte vždycky s sebou. Přece jen ale máte tři nebo čtyři domovy - New York, Stockholm a Prahu, potažmo chalupu na Šumavě. Kde se cítíte nejvíc doma?
Když tady dělám rozhovory, občas se mě ptají: „A kdo tedy vlastě jsi? A neříkej, že Čechoameričan.“ Takže se mě na něco ptají, ale hned za mě i odpoví. Já tohle vůbec neřeším. Celý život jsem se sebou a nemám potřebu takhle uvažovat. Když jsem ve Švédsku, nikdo se mě takhle neptá — jestli se hodlám vrátit zpátky. Švédsko je země otevřená tři sta let — prostě jsi Švéd, vyjel jsi, žiješ v New Yorku.

Ale tady se pořád řeší emigrace. Je to dáno tím, jak jsme tu byli po čtyři desetlietí hodně izolovaný od světa. Kdybych měl ale upřímně odpovědět na otázku, tak asi nejvíc doma jsem v New Yorku. Srdcem jsem Newyorčan.

A proč? protože je tam nejotevřenější společnost na světě, která mě přijala, dala mi možnost dělat, co chci dělat, a potkal jsem tam úžasný lidi, kteří něco dokázali. Paula McCartneyho, Stinga, Steva Wondera… A všichni se se mnou normálně bavili. New York je skvělé místo po všech stránkách, svou mnohostí. Když řekneš, že jsi muzikant, zeptají se tě, kde hraješ, a když řekneš, že v New Yorku, tak to něco platí.

Co chalupa na Šumavě?
Šumava je v dobrém slova smyslu úplný opak New Yorku. Tam je všechno místní, lokální, a v tom je její krása. Je tam ticho, který muzikant potřebuje. V New Yorku není ticho nikdy. Usedlost jsme koupili před patnácti lety a postupně ji dáváme dohromady.

Z dřívějška na Šumavu žádnou vazbu nemám, jsem původem Pražák, předtím jsem tam ani nebyl. Právě v Prachaticích jsme ale začali s jazzfestem a byl tam deset let. Mimochodem, letošní čtrnáctý ročník je pro mě výjimečný.

Čím?
Festivalem chci oslavit třicáté výročí zdejšího znovunabytí svobody. Je mi to velice blízké, šlo o ohromný zlom. Považuju to za ještě větší výročí než sto let republiky. Celý festival slaví svobodu, k níž má podle mě jazz nejblíž, i proto, že nejde o svobodu ve smyslu „dělej si, co chceš, ale je potřeba nejdřív znát pravidla, naučit se je a mít je v hlavě, a teprve když je vstřebáš, svobodu zažiješ naplno. Přesně tak to je v demokratické společnosti. Koneckonců, i na pódiu hraješ s dalšími lidmi, a aby to fungovalo, musíte se navzájem poslouchat.

Když jsme loni hráli v Praze, přišel za mnou jeden člověk a řekl mi: „Rudy, když byla revoluce v roce 89, začali jsme jezdit na Západ na koncerty, který se tady nedaly zažít. A pak jsem za dvacet let šel jednou náhodou přes Staroměstský náměstí, a tam hrál zadarmo Stanley Clarke. Já na to koukal a říkal jsem si — už nemusím nikam jezdit.“

Tenhle člověk vyjádřil přesně, co jsem chtěl festivalem říct. Pořád někde psát a říkat, že tu hrajou nejlepší lidi na světě, přijďte, je to zadarmo, to je zbytečné, stále se užívá zbytečně moc slov. Ale ustavičně se s tím musím potýkat, když chci něco prosadit. Přitom ten člověk, který se mi loni svěřil, je důkazem toho, že když něco děláš opravdu dobře, na špičkové úrovni, ať jsou to rohlíky, baráky, nebo muzika — najdeš si svoje publikum.

Loni bylo zase padesáté výročí ruské invaze, která uťala vyhlídky na větší svobodu.
Uvědomil jsem si, jak by se asi mnohé životy a celá společnost vyvíjely jinak, kdyby to v 68. neskončilo. Kundera pryč, Forman pryč, odešla elita národa. Člověk si říkal: chci tady zůstat, když mi diktujou, co a jak můžu dělat?

Zároveň bylo odbdivuhodné, že Havel tady zůstal. Pomyšlení na tehdejší klima je pro mě dnes horší než dřív, tehdy jsem situaci nějak akceptoval a prostě jsem vypadl. Ale jak žiju přes třicet let ve svobodný Americe, připadá mi to tehdejší prostředí tady čím dál absurdnější.

Belmondo v jednom filmu říká: „V dětství jsem levárnu neměl rád. Ale teď už to prostě nesnáším.“
Vizuálem festivalu je saxofon, který sedí v kleci na bidýlku. Jako by se rozmýšlel, jestli má vyletět. A tak je to i s naší svobodou. Je velmi individuální, co si pod ní představujeme.

Vzpomínám si, že když jsem přijel do Švédska, mohl jsem dělat cokoli. A jediný, co jsem dělal, že jsem si kupoval desky. To pro mě byla svoboda. U nás byla jen absurdní burza na Kampě nebo na Letný, kterou rozháněli policajti jen o pár let starší než my, který si pak zabavený desky taky určitě pouštěli. Ten režim byl na hlavu.

Dcera už se narodila v New Yorku?
Stephanie se narodila právě krátce pro revoluci 24. ledna 1990 — v New Yorku, kde i žije. Zrovna včera odletěla odsud zpátky. Vždycky když sem přijede, říká, že je to lepší a lepší.

Dělá taky hudbu?
Dcera se profesně věnuje education…výchově dětí.

Taky jsem zjistil, že jste chodil na stejnou střední školu jako já - pražské gymnázium Budějovická.
Jo, to byla dobrá škola. Pamatuješ si profesora Votlučku?

Toho měl kamarád na němčinu.
Taky vzpomínám, jak jsem jednou vedl rozpustilejší řeči před tělocvikářem a třídní profesorka mě vzala stranou a řekla mi? „Linko, takhle před ním nemluv, to je nebezpečnej člověk, mohl by ti zkazit život.“ Přitom šlo o úplnou kravinu.

Byl jste prý v ročníku s Jaroslavem Duškem.
Ano, Jarda ale chodil do jiné třídy.

Když jste odjel, neměli rodiče problémy?
Maminka byla špatná, protože měsíc nevděla, kde jsem. Já jsem jí sice poslal z Německa pohled, ale ten přišel až za měsíc. Nahlásila mě jako nezvěstného. Zaplaťpámbu, že je minulý duch doby pryč, že dnes je volnost, kdo chce, může cestovat, zase se vrátit, nebo třeba ne. A že taky díky cestování můžeme ocenit, jak se tady vlastně máme dobře.

V čem je podle vás tajemství hudby, muzikality?
Hudba je komunikace. Někdo řekl, že hudba začíná tam, kde slova končí. Je to tak. Není však taková každá hudba — některá připomíná spíš sport nebo artistický výkony, jiná útočí třeba jen na jedinou emoci, chce vybudit jen určitou energii.

Ale hudba, kterou mám rád já, ta něco vyprávi. A dnes jsou tak dobří muzikanti, že i když hrajou třeba country, umějí do toho dostat všechno — rock, blues i jazz. Dřív bylo country Johnny Cash a jazz byl Charlie Parker. A bylo to výborný a zároveň naprosto jasný. Dnes už takhle jasné hranice nejsou.

Je pěkné slyšet v jazzu ozvuky evropské vážné hudby.
Všichni jazzmani milujou Bacha, protože má téma, který se v průběhu skladby opakuje. Přijde, zase se hraje dál, vrátí se… Není nic lepšího než jít a poslechnout si živou hudbu.

Když je jazzman vnímavý vůči světu a jiným lidem a umění, dokáže to taky dostat do svého hraní.
Postupem času člověk pozná vnitřní podobnost věcí — architektury, malířství, hudby, literatury — zejména pokud se v tom inspirativním prostředí pohybuje. Už to, že ty lidi potkáš, tě ovlivní. Jdeš do muzea, zaujme tě nějaký obraz, říkáš si, to je docela odvaz. A najednou hraješ jinak.

A možná malíř, který přijde na váš koncert, taky příští obraz namaluje trochu jinak.
Každopádně rozdíl mezi Evropou a Amerikou je v tom, že v Americe musíš být aktivní. Pasivita je nejhorší. Kdo nic nedělá, nic nezkazí — to znamená, že do ničeho nevložil svou energii. V Evropě je to naopak, tady se opěvuje, že se něco neudělalo, že se nepostavila odvážná stavba. Kdo nic nezkazil, vlastně nic neudělal. V Americe je to nastavený tak, že nikdy není ničemu konec a musí se to zkoušet znovu.

Rudy Linka
Jazzový kytarista žijící ve Spojených státech amerických. Od roku 2005 v České republice každoročně organizuje festival Bohemia JazzFest. Narodil se 29. května 1960 v Praze. V roce 1979 absolvoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři, na začátku 80. let pak emigroval do Švédska, kde potkal amerického baskytaristu Reda Mitchella a začal s ním spolupracovat. Ten Linku později doporučil na bostonskou Berklee College of Music.

Soukromě pak studoval u Johna Scofielda, Jima Halla a Johna Abercrombieho. V roce 1996 bylo jeho album „Czech It Out“ německým časopisem JazzThing Magazine zvoleno jednou z nejlepších nahrávek a v roce 1998 jej čtenáři respektovaného časopisu Down Beat Magazine zvolili jedním z nejlepších kytaristů. Vystupoval mezi jinými s hudebníky, jako jsou George Mraz, Red Mitchell, Bob Mintzer, John Abercrombie a Gil Goldstein.