Co všechno tedy kompilace, složená ze dvou CD, obsahuje?

První CD zahrnuje nahrávky z let 19761987, to druhé na ně navazuje a končí rokem 2014 z toho vyplývá, že obsahuje i úplně novou věc z desky, která teprve vyjde. Když se vrátím k prvnímu albu jsou na něm úžasné věci. Hodně jich skrýval rozhlasový archiv, takže je do té doby nikdo nemohl slyšet, neboť na CD nevyšly. Jiné jsou známější a pocházejí ze spolupráce s Luďkem Hulanem a jeho Jazz Sanatoriem (Little Karin), Viktorem Kotrubenkem (jazzové parafráze lidových popěvků Kočka leze dírou a Do lesíčka na čekanou), triem Hot tety (Byla jedna holčička či Šňůra perel) nebo s Horkým dechem (Něžná, Hejna racků a Pipu). Taky je mezi nimi moje Karmelitská a Rybí polévka, kterou jsem nazpívala v duetu s Marií Rottrovou to už si určitě nikdo nepamatuje.

V případě druhého CD mám velkou radost, že začíná dvěma mými skladbami z LP Jazzperanto (Jazzperanto a Tanec pro dva prsty), které Supraphon vydal v roce 1988. Zajímavě jsme se na něm propojily s japonskou pianistkou Aki Takase jenom v jedné skladbě hraje Alan Vitouš na perkuse. Z dalších písní bych upozornila na Setkání duchů (s Yandim Bandem Slávka Jandy), Nickamínek (z desky Absolonie nahrané v Sloupsko-šošůvské jeskyni Eliška s perkusistou Milošem Vacíkem), Modlitbu k sv. Rochovi (z alba Tenerife blues za doprovodu Českého klarinetového kvarteta, nyní Clarinet Factory) i na dvě dueta s Peterem Lipou.

2CD. Supraphon vydal Janě Koubkové kompilaci Jazz? Oh, yes!Co vás svedlo dohromady s Japonkou Aki Takase?

Když Aki Takase přijela poprvé na mezinárodní Jazzfestival do Prahy, novináře překvapila, že mě zná z desky Horký dech Jany Koubkové s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem a že se jí to líbilo… A velkou radost mi udělala, když jsem jí v souvislosti s vydáním supraphonské kompilace volala do Berlína, kde žije, jestli bych na ni mohla použít zmíněné skladby z LP Jazzperanto, jestli mi dá svolení. Byla úžasná, popřála mi zdraví, štěstí a řekla, ať je od ní beru jako dárek. Akorát chtěla, jestli bych jí mohla obstarat mýdla značky Botanicus pro její maminku, která je miluje. Tak jsem jí jich poslala plnou krabici. Pak mi Aki odepsala, že má strašnou radost, že zrovna jede za maminkou do Japonska a že má pro ni krásný dárek.

Když jste písničky na 2CD vybírala, přemítala jste o tom, která umělecká etapa pro vás byla nejveselejší, nejlepší?

To se asi tak říct nedá, protože jak říkal Neruda vším jsem byl rád(a)… Když mi bylo asi devatenáct a poprvé jsem slyšela scatová sóla Elly Fitzgeraldové, byla jsem u vytržení. Ačkoliv jsem tehdy nevěděla, co to scat je, začala jsem se po deskách této hudby a hlavně po deskách Elly pídit. Celý její scatový chorus v Airmail Special jsem si opsala včetně slabik a začala jsem napodobovat, čímž jsem se hodně naučila.

S Jazz Sanatoriem Luďka Hulana, mojí první profesionální jazzovou kapelou, jsem pak vítězoslavně scatovala. Je fakt, že k tomu musí mít člověk rytmické cítění, schopnost improvizovat. A hlavně se nesmí bát a neztrácet hlavu, když zrovna nemá peníze, možnost koncertovat, protože o něj prostě není zájem…

Chci tím říct, že všechno mělo vývoj. Velice brzy jsem se v Luďkově Sanatoriu oklepala a už během tohoto angažmá jsem spolupracovala s Jazz Half Sextetem Viktora Kotrubenka. Tehdy jsem svým hlasem začala suplovat flétnu byla jsem víc nástroj než zpěvačka, která zpívá texty. Následovalo období s mou vokální skupinou Hot tety, jež se po čase rozpadla, a s Horkým dechem, který jsme založili společně s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem a který čekal v podstatě stejný osud.

Mezitím tím jsem ještě stihla spolupráci s Karlem Vlachem, Václavem Zahradníkem, Ferdinandem Havlíkem, Gustavem Bromem, JOČRem Kamila Hály i s ostravským JORO. Víceméně u mě ale pořád převládalo zpívání beze slov. Teprve asi posledních deset let zpívám texty hodně.

Jana KoubkováA hodně si je i sama píšete.

Ano, je to asi tím, že jsem chtěla být původně novinářka. Skládala jsem i zkoušky, které jsem ale neudělala, nevzali mě ani na konzervatoř. Takže jsem se bez minimálního technického talentu vyučila elektronavíječkou v učilišti ČKD Praha. Vždycky jsem si ale psala sama pro sebe, ať už poznámky k té které události, krátké postřehy, později jsem se propracovala k písňovým textům. A čím jsem starší, tím víc mi jdou.

Na podzim mi mimochodem vyjde nový projekt Smrt standardizmu, a to výhradně s mými texty (nacházejí se i v knize s názvem Básně z jazzové dásně, kterou zpěvačka nedávno pokřtila, pozn.). Vlastně až na jeden Blues pro Janu K., který mi napsal Jiří Žáček. Říká v něm: „Když je holka narozená ve Štíru, tak má v duši všechnu hořkost vesmíru. Volej halelujá nebo třeba heč, buď se tomu směj, anebo breč." Anebo: „Když ti život zmydlí tvář i pozadí, Mr. Jazz ti řekne děvče, nevadí. Čert vem všechny chandry, čert vem hnus i děs. Nejvěrnější přítel člověka je jazz."

Krásné a trefné. Když píšete vlastní texty, které jsou ze života, nebojíte se v nich „odkopat"?

Jak člověk stárne, už se tolik nestydí a řekne na sebe leccos. Sama jsem si to uvědomila, když jsem se vlastními texty prokousávala. Bylo to právě v loňském roce, který byl s ohledem na přípravu nové desky a knížky hektičtější letos už jenom sklízím, co jsem v něm zasela. Jako bonus jsem od Supraphonu dostala výběrové dvojCD. To bylo mimo plán, s tím jsem nepočítala.

Prožíváte nějak blížící se jubileum?

Čas letí, co se dá dělat. Pořád se snažím, aby o mě měli pořadatelé zájem. Koncertů je míň než kdysi, ale tak to je. A já jsem za ně šťastná. Hlavně jde o zdraví, jinak všechno prožívám fajn. Pořád si dělám své rychlé chůze a těším se na to, co bude. Nedávno jsme například připravovali školní koncert pro děti, a to není jen tak, to dá fušku. Odezva na něj ale byla skvělá, dětem se hrozně líbil. To pak člověka potěší a posílí, když vidí, že něco nedělá nadarmo. Taky teď zkoušíme s mojí kapelou, kterou tvoří samí výborní muzikanti, nový repertoár. Takže ono je pořád co.

Jana Koubková Quartet-Phiscbacher (USA/ČR)Vidíte kolem sebe nějakého následovníka?

Je jich dost a všichni můžou všechno. V rámci moderních technologií si dnes každý může cokoli natočit a vydat. Pokud se ptáte na konkrétní jména, Dan Bárta se mi líbí už dávno, ale z těch mladších je to Vojta Dyk a Ondra Ruml, řekla bych, že jsou oba výborně „najazzlí". Jestli to ale s jazzem myslí vážně, to se teprve ukáže. Já jsem to měla možná jednodušší v tom, že tady byli jen Eva Olmerová, Vlasta Průchová, Luděk Hulan, Peter Lipa…Všechno jsou to lidé, kteří to s jazzem mysleli a myslí vážně, ať se děje, co se děje, ať jsou prachy, nebo ne.

To byl i můj případ, že jsem byla do jazzu zažraná, a i když se mi někdy nedařilo, byla jsem aktivní v nápadech a jejich realizaci. Díky tomu si mě sem tam někdo vybavuje. Zatímco někteří začnou a za chvilku se o nich nic neví, protože nevydrží tlak, kterému jsou vystaveni.

Musíte být silná, když jste dokázala všem nezdarům čelit. Třeba když skončil Horký dech…

Je pravda, že tehdy jsme byli v nejlepším měli jsme desku, byla fůra koncertů… Pak ale přišel Kocáb a přetáhl oba kluky do Pražského výběru. Co mi zbývalo? Začala jsem znova. To jsou právě ty momenty, kdy by se mohl člověk takzvaně složit a jít dělat něco úplně jiného. Ne, já jsem si našla kytaristu Zdeňka Hráška, kterého tehdy nikdo neznal, a začali jsme hrát v tandemu. Říkala jsem si tak teď se uvidí, jestli na tebe bude někdo chodit, když už nemáš toho Pavlíčka a Hrubeše. A stalo se.

Takto se to vrstvilo až do této doby, kdy jsem si kolem sebe vytvořila současnou skvělou partu. A je mi s ní moc fajn!