Do roku 1991 pracoval ve společnosti Igra Praha. Po Sametové revoluci se rozhodl osamostatnit. Letos mu bude 57 let a ve svém oboru patří mezi vyhledávané profesionály. Jeho služeb využívají divadla, školy, kulturní domy, konzervatoře či filharmonie.

Kde se dá takovému řemeslu naučit?

Byl to tříletý studijní obor, mechanik klávesových hudebních nástrojů. První ročník jsem chodil na teorii na Žižkov a na praxi ve Vodičkově ulici. Tam byl servis, kde dělal i můj otec v padesátých letech. Týden byla škola a týden praxe. A druhý a třetí ročník jsem jezdil do Hradce.

Jaké předměty jste se učil?

Mechanické a technické věci, materiály, je tam potřeba od každého trochu. Nástrojařství, truhlařina. Nejdůležitější je asi technologie o materiálech, dále předmět, kde jsme se učili o všech hudebních nástrojích, dechových, plechových, dřevěných…

Změnil se nějak zmíněný učební obor?

Už není. Jedině v Praze pro zrakově postižené. Když jsem s tím začínal, existovalo v Čechách několik firem na piana, asi pět, šest, v Jihlavě, Jiříkově, Liberci. Teď zůstala jediná firma v Hradci. Pokud se to chce někdo naučit, tak jedině sám. Můj kolega má syna, kterého si vyškolil, on potom složil zkoušky před komisí a má výuční list.

Jaké byly začátky?

Asi jako doktor, když vyjde ze školy, co asi může umět. Akorát já to měl jednodušší, protože, když se něco pokazilo, tak se to zahodilo a udělalo znovu.

Neměl jste nouzi o práci?

Chodil jsem do družstva, kde jsem měl připravenou práci, nemusel se o nic starat, protože práce byla pořád. Když jsem začal jako soukromník, před dvaadvaceti lety, to bylo trochu hubenější, ale říkal jsem si, že poctivou prací se dostanu do povědomí lidí a ono to tak nějak vychází.

Jaké je pro mechanika pian nejdůležitější nářadí?

Je toho spoustu. To bychom si povídali dlouho, ale nejvíc asi šroubovák a kleště. To jsou základní. Pro ladiče zase klika, klínky, aby se zadusily struny a ladička.

Jak dlouho ten proces ladění či mechaniky trvá?

Lidé si to častou pletou, protože ladění je to nejjednodušší, když už je všechno hotové, ale generálka trvá třeba měsíce. Aby se piano dalo naladit, je důležitý proces mechanizace. To se piano celé rozebere a pak šroubek po šroubku dává opět dohromady. Jak jsem zmínil, je tam potřeba spousta řemesla, trošku truhláře, nástrojáře, zámečníka, někdy i prvky lakýrnictví.

Proč několik měsíců?

To bývá u starších pian, které se dnes stále ještě vyplatí opravovat. Musím z nich udělat znovu nástroj, jenž bude hrát. Mechanika je také jen část. Z celého piana zůstane pouze dřevěná almara s ozvučnicí, s rezonanční deskou. Když je například deska popraskaná, musí se opravit, nalakovat, potáhnout strunami. I například osmdesát let staré piano, může být po generálce jako nové.

Kdo je… Jan Janda
- Ladič pian
- Bydlí v Brandýsku na Kladensku
- Letos mu bude 57 let
- Jeho služeb využívají divadla, školy, kulturní domy, konzervatoře či filharmonie

Už jste zmínil, že lidé mají většinou zkreslenou představu, když zavolají, že by potřebovali naladit piano.

Paní si mě pozve. Zeptám se jí, kolik je ochotna investovat. Odvětí, že chce pouze naladit. Jenže naladit jde udržované piano, což stojí jednou ročně sedm až osm set korun. Ono to ale nejde jen tak naladit. Začnu jí vysvětlovat co a proč je potřeba, jako nové kolíky či struny, cena se tak snadno vyšplhá k deseti tisícům, do čehož se jí nechce investovat. Tím, že to chce naladit, ale ve skutečnosti myslí, aby se na piano dalo hrát.

Jaké nejdražší piano jste spravoval?

Steynway či Fazioly, piano za čtyři miliony korun. Mají ho v AMU asi patnáct let a dodnes tam chodím provést roční údržbu.

Je složitější mechanika u dražších pian?

Ano. Jsou dva druhy. Anglická a pianinová. Anglická je složitější, tu má křídlo. Je pohotovější, takzvaně dvourepetiční. Například virtuos, nebo ten, kdo studuje AMU a konzervatoř, ho potřebuje. Nejstarší mechanika je vídeňská. To byly první piana. Pak byla poloanglická, a anglická, ta se používá dodnes. Nic lepšího neexistuje. Ale ladění je stejné.

Ne každý mechanik umí ladit, a ne každý ladič umí mechaniku, tak máte výhodu, když umíte obojí.

Ladění jsem se doučil. Nestál jsem o to, ale po revoluci jsem se ho musel naučit, protože přece neudělám vnitřek a pak nebudu volat ladiče. Jak mechanika, tak ladění, jsou velmi propojené. Všichni si myslí, že přijde ladič a z je z toho kompletní nástroj. Ale ty stovky hodin, když je piano ve špatném stavu a dvacet let nebylo laděné, nikdo neřeší. Piano, i když se na něj nehraje, potřebuje každý rok přeladit.

Pamatujete si, jaké nejstarší piano jste opravoval?

Značku Bösendorfer, která se dodnes vyrábí ve Vídni. Piano bylo z roku 1890, slavilo sto let, když jsem ho spravoval. Přibližně v osmdesátém roce jsme spravovali piano z muzea, na které hrál Bedřich Smetana a Mozart. Měli jsme ho v opravě několik měsíců. Že je nástroj dvě stě padesát let starý a hraje, to je ta hodnota, ne kvalita zvuku. Kdyby dnes Bedřich Smetana zahrál na piano světové značky, koukal by, jak by se mu skládalo.

Co poradíte těm, kteří by se chtěli této profesi naučit?

Hlavně každý musí chtít sám, když to chce umět. To nejde přijít, tady máš tisíc korun a ukaž mi, jak se to dělá. Já ti to ukážu zadarmo, ale trénovat musíš ty. Musíte to dostat do ruky a do ucha. Ruka s uchem se musí spojit.

ANDREA GRUBNEROVÁ