Ve svém domácím nakladatelství Limonádový Joe letos navíc vydal sbírku poezie Pošta shora a nejnověji verše pro děti Pravil párek okurce. Kromě toho připravuje dvojalbum z překladů amerických šlágrů (Frank Sinatra, Marilyn Monroe, Ella Fitzgeraldová) a francouzských šansonů (Jacques Brel, Boris Vian) v podání své dcery Viktorie.

„No a pomalu zase chystám novou dětskou knížku na rok 2021. Pracovně jí říkám Prokletí tří prasátek. A moc se těším, až zase začnu jezdit a odrhovat po vlasti.“

Vypadá to jednoduše, ale kdo chce psát pro děti, často pohoří. V čem je tedy ten trik? Jak to navléct, aby se malý čtenář chytil a aby knížku neodložil?
Já myslím, že základem je děti nepoučovat a nevychovávat, ani v prvním, ani v druhém plánu. Musejí nabýt dojmu, že slovo je hra a to tedy je, především pro mě.

A to je druhý důležitý bod: zejména se musím bavit já sám. Nesmím se otravovat, stydět nebo si napsaným nebýt jist. Že jsou děti vedeny a vychovávány, přinejmenším v lásce k jazyku a nonsensu, to mnohé z nich zjistí až později. Anebo to nezjistí nikdy. Pak jim není pomoci a mohou najít uplatnění snad jen v politice.

Autoři literatury pro mládež často dělají jednu velkou chybu: své čtenáře podceňují. Vy se s tím naopak nemažete, viz verše: „Rataje, Rataje, máma není, táta je, pak zas chvíli táta není, protože jsou rozvedení, Rataje, ach, Rataje.“ Jsou nějaké hranice, co už dětem neříkat, čím je neotravovat?
Z podceňování čtenáře, ať už jakéhokoli věku, obecně nemůže vzejít nic dobrého. Já jsem kdysi moderoval v České televizi pořad Tykadlo, debatní kroužek s dětmi okolo dvanácti třinácti let. A tam jsem se toho moc naučil. Vedení mě chválilo, že s nimi mluvím jako se sobě rovnými, ale já si to vůbec neuvědomoval, nijak jsem se do toho nenutil. Já jsem je prostě za sobě rovné považoval. Stejné je to při psaní: teď mě něco napadlo, tak se bavte se mnou. Hranicí, kterou se snažím nepřekračovat, je samoúčelný hnus a podbízení…

Aby děti poezie zaujala, myslíte, že jí musejí rozumět?
Co to znamená rozumět poezii? Ta moje sice není tak složitá, ale i tady otázka platí. Poezii rozumí každý po svém. Z autorských čtení pro děti mám dokonce tu zkušenost, že „pochopení“ se liší případ od případu, každé dítě vidí v tomtéž slovním útvaru něco jiného. Ale v tom je právě kouzlo podniku. A hlavně mě těší, že mé básně pro děti mají rádi, kupují a čtou i dospělí. Nejednou jsem dámě či pánovi nabízel, že mu do knížky vepíšu věnování pro potomka, ale byl jsem upozorněn, že si ji pořizují pro sebe. Ti tomu nepochybně rozumějí zcela jinak než jejich nezletilé děti. Foto: Archiv