Znovu tak ožívají verše, jež dobře známe, ať už jako literaturu, nebo zpívané texty. Třeba ty o holkách a knížkách: „Holky a knížky, já už jako malej jsem prosazoval tohle srovnání, holky jsou jako knížky, když se balej, a nejlepší jsou v prvním vydání.“

Mezi básníky jste se zařadil před sedmatřiceti lety sbírkou Měsíc nad sídlištěm. Do té doby jste byl „jen“ folkový písničkář. Změnil se za ta léta ve vašem uvažování poměr básnictví a písničkářství, nebo jste pořád muzikant, který občas píše poezii?
Vždycky jsem se považoval spíš za básníka, který shodou okolností brnká na kytaru a zpívá. A vydat tehdy knihu básní pro mě bylo velmi důležité. Zafungovala na obě strany. Jednak umlčela nepřátelsky laděné režimní poskoky – vyšla oficiálně a pod dohledem ministerstva vnitra, jak se tenkrát muselo. A za druhé spustila vlnu nejen čtení, ale i hudebních zpracování v těch správných kruzích. To znamená: Vladimír Mišík, Jan Burian, Petr Skoumal… Mimo označení „básník“ jsem tedy přijal i hrdý přídomek „textař“.

Od vydání prvního alba Luboše Pospíšila už uplynulo čtyřicet let
Luboš Pospíšil: Zamlada jsem poslouchal britské hardrockové kapely

Éru Měsíce nad sídlištěm matně pamatuju, byť jsem byl tenkrát dítě. Kniha byla vydána dva roky před pádem komunistického režimu. Zažil jste kolem ní nějaké tahanice? Za jakých okolností vznikla?
Vydání sbírky mi nabídl někdejší spolužák z Hellichovky, tou dobou šéfredaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ivan Kruis. Měl rád naše představení, párkrát se byl podívat, když jsme ještě hráli s Honzou Burianem. Bavil se a vypadalo to, že nic nepředstírá. Stejně prostě a na rovinu přišel s tím, že bych u nich mohl vydat knížku. Navzdory totalitě. Že jsou přece jenom trochu stranou pozornosti orgánů.

Zkusil jsem dodat něco jako rukopis v obavách z cenzurních zásahů, jak jsem to vídal všude kolem. Vlastně jsem tam zařadil všechno, co jsem měl napsáno, bez jakékoli autocenzury. Ale Ivan byl skvělý a vždycky přímý. Navrhl pouze vyměnit jeden text za jiný, myslím, že šlo o báseň Nerostou houby, kterou jsme nahradili textem Člověk, to zní hrdě. Žádné další zásahy do rukopisu se nekonaly. Nevídaná věc! A to ani nemluvím o tom, že mi sbírku zaplatili podle tehdejších pravidel. V násobku x Kčs za verš to byla nečekaná částka. Ivan byl výborný člověk, chvíli jsem u něj vydával i po revoluci.

Už jsme zmínili, že řadu vašich básniček známe ze zhudebněných verzí Mišíkovy skupiny Etc… či jiných rockerů. Ale vy sám jste to tak původně nemyslel a necítil.
Když jsem psal, domníval jsem se, že básním, ale obvykle jsem si stejně něco broukal nebo aspoň v duchu představoval. Ovšem rozhodně ne tak, že bych tu hudební verzi chtěl někomu vnucovat. V tom mi velmi vycházel vstříc Honza Burian. Poslechl si, zapřemýšlel, zahrál a bylo to ono.

Na kterých básnících jste vyrostl? A máte mezi českými jednoho, který je vám nejbližší?
Kdybych měl uvést jediné jméno, byl by to zřejmě František Gellner.

Ondřej Pivec má nový projekt Greatest Hits 4000
Dobré nápady se vracejí, říká držitel cen Anděl a Grammy Ondřej Pivec

Z cizích jste, předpokládám, četl prokleté básníky, protože jste zaměřením frankofil.
Prokleté až ve velmi dospělém věku. Jinak od dětství až do svých pětadvaceti jsem četl a miloval především české klasiky 19. století. A to hlavně mistry formy, jako byli Vítězslav Hálek, Josef Václav Sládek a samozřejmě Jaroslav Vrchlický. Dodnes umím mnohé jejich básně nazpaměť. A za žádné jiné bych tohle dědictví nevyměnil.

Mimochodem, překládáte ještě? A vzpomenete si, kterého světového básníka jste si zkusil přeložit už jako kluk?
Jako kluk jsem nepřekládal, to mi znalosti nedovolily, nebereme-li jako léta klukovská i třicítku. A překládám dál, vbrzku by snad u Mati měl vyjít můj výbor ze Serge Gainsbourga. Předloni jsem dokončil překlad románu Borise Viana Člověk tomu neunikne. Myslím, že oba jsou prokletí až dost.

Od umělců vaší generace docela často slýchám, že se zamlada jen tak nazdařbůh vydali tam, kde bydlí jejich oblíbený poeta, zazvonili mu u dveří a Mistr – povětšinou režimem nemilovaný – je buď pustil, nebo nepustil dál. Zkusil jste někdy takhle drzou kontaktáž?
Nebylo kde zvonit, Gellner už byl dávno po smrti… Ale nikdy nezapomenu na návštěvu u Jiřího Suchého, kterou nám s Honzou zprostředkoval redaktor Jan Kolář někdy v roce 1971 nebo 1972. Bylo to jako svaté přijímání. Jinak jsem byl spíše plachý. Nebo možná pyšný – kdo se ve mně vyzná?

Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezie.Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezieZdroj: Deník/Zdeněk Hejduk

Později, když už jste byl uznávaná osobnost, patřili básníci k vašim přátelům? Na koho z té šedivé doby rád vzpomínáte?
S mnoha lidmi z uměleckých kruhů jsem se stýkal a přátelil, aniž bych škatulkoval, jestli jde zrovna o básníky. S láskou a úctou vzpomínám na Jardu Kořána, jak jsme spolu nedojeli na festival do Wrocłavi. Rád jsem si vyměňoval názory s Karlem Krylem, dokud o to stál. Měli jsme se rádi s Vodňanským a Skoumalem a vždycky jsem měl po boku Honzu Buriana. To byla dobrá společnost.

V jedné ze svých raných básní říkáte: „Mám hrůzu z vět, které zaplavují svět.“ Tahle obava vás neopouští, že? Z toho asi pramení vaše stručnost a pověstná zkratka.
Ano, ze všeho nejvíc se bojím žvanění. Karel Toman, taky jeden z mých velmi oblíbených, nazývá tu schopnost nežvanit „kázní mlčení“. On sám ji sice planým psaním o Leninovi taky nedodržel, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Obecně platí, že když člověk nemá co říct, má mlčet, a o to jsem se taky víceméně a většinou snažil. Občas se ale rozpovídat musím, to by pak bylo houby interview.

Ikona newyorské avantgardy Laurie Andersonová patří k hvězdám podzimního programu Divadla Archa
Laurie Andersonová: Tenhle svět nedává smysl, ale to je ok

Když se řekne Jiří Dědeček, vybaví se mi okamžitě protiklad relativně vážného a brutálně vtipného. Tou brutalitou míním verše typu: „Když sebou o zem šlehne sníh…“ Jako byste se podobnými „šrapnely“ chránil před případným nařčením z patosu či přecitlivělosti.
Možná byla doba, kdy jsem se patosu bál a snažil se ho všemožně shazovat, kdykoli se mi do psaní třeba jenom náznakem připletl. Ale s věkem a přibývající patetickou zkušeností jsem si začal dovolovat víc a víc. Před deseti lety jsem si do refrénu jedné básně napsal: „Proč mi to, Pane, děláš těžší…“ Dokonce se nestydím ta slova zazpívat. To bych v mládí považoval za zoufalý blábol.

Tehdy v osmdesátých letech jste napsal text s názvem Stárnutí. Teď, kdy jste sám v pokročilém věku, formuloval byste ho jinak? Kromě obrazu „svět z drátěného pletiva“, který je dnes asi trochu mimo.
To se vám jen zdá, že ten obraz je trochu mimo, a jste tudíž šťastnej člověk. Mně se svět jeví stále drátěnější, takže bych v básni mnoho neměnil. Možná jen tu parodickou aluzi na ruské byliny v závěru: „Kam letíš, krásný přelude, prašivý sokolíku?“ A možná ani tu ne, ono se to dneska beztak těžko dešifruje.

Před lety jste v televizi uváděl pořad o poezii. V něm jste recitoval verše různých autorů. A tak se musím zeptat: vy jste to měl jako dítě rád? Protože já hlasitou recitaci nesnášel.
Já jsem ji naopak měl moc rád. Recitovat nahlas – předstupeň zpívání. Byla to taková umělecká exhibice před třídou. Už tehdy jsem nějak vycítil, jak má vypadat civilní podání, a tak jsem civilně podával z takovým patosem, až třída nevěřila vlastním uším. Tomanova Opatrná panna nebo Vrchlického Jitro byly moje majstrštyky.

Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezie.Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezie.Zdroj: Deník/Zdeněk Hejduk

V posledních dvou třech dekádách vystřídal Jiřího Dědečka, odkojeného všední poezií paneláků a  dopadu černobylské havárie, někdo trochu jiný: a sice člověk, který cestuje a vidí i jiné než české kraje, takže jeho pozdní poezie více voní dálkami.
To jste mě docela překvapil, nikdy jsem sám sebe takhle nezkoumal. Ale nebylo by na tom nic divného. Pustili mě z kotečku, tak si všímám. Asi nejpatrnější bude tenhle nový vliv ve sbírce Haiku haiečku, když o tom tak přemýšlím. Haiku jsem si začal psát na cestách místo fotografování, abych si pamatoval důležité okamžiky tak, jak slova dovedou kondenzovaně vykreslit obraz.

Ve sbírce Rispetti e Dispetti jste si navlékl šat renesančního básníka, a jeho jménem jste psal milostné verše pro krásnou dámu. Kdekdo vám to sežral i s navijákem. Mně ale podobné vtipy, ačkoli si je užívám, vždycky připadaly trošilinku zvrhlé. Třeba Ivan Wernisch podobná alotria dovedl ad absurdum, takže už žádný literární historik nerozluští, jaké smyšlené identity na sebe v poezii vzal a co z toho je vážně pravda.
Básník Angiolo Poliziano skutečně existoval a psal, působil mimo jiné jako vychovatel pozdějšího papeže Lva X. na medicejském dvoře. Moje mystifikace spočívala v tom, že jsem mu připsal okolo padesáti nových básní, o nichž neměl ani tušení. A také jsem vymyslel „dispet“ jako protiklad „rispetu“. I tady mě vedl především Jaroslav Vrchlický, jak formou, tak stylem.

Po necelých dvou letech se sice celá mystifikace provalila v rozhovoru s Magdalenou Platzovou pro časopis Respekt, ale knížka zůstala. A žije si svým vlastním životem. Něco z ní se bude letos překládat „zpátky“ do italštiny, měla by vzniknout i audiokniha.

Zpěvačka Angélique Kidjo bývá nazývána první dámou africké hudby.
Angélique Kidjo: Do Afriky se vracím s pocitem, že ji nikdy nepřestanu objevovat

Když jste chtěl vybočit ze svého zažitého stylu, vybral jste si ve sbírce Znělky formu sonetu. Takže zase žádná divočina. Máte rád, když si vás verš sváže?
Naplnit formu je veliká radost. Nikdy jsem nebyl příznivcem honby za obsahem a touze po takzvané nosnosti tématu. Dejte mi formu, já ji naplním, a obsah a nosnost už se dostaví. Proto Haiku, Sonety či Rispetti.

V roce 1991 jste zveřejnil sbírku Defilé, která se točí kolem postavy jménem Helmut. Ani to není v literatuře nic nového. Vítězslav Nezval měl svého Roberta Davida, Ted Hughes psal o někom, komu říkal Vrán. Ale proč jste si Helmuta vymyslel?
Helmut je můj alter-ego. V básních se vzpomíná na pubertu a trýznivé okamžiky lásky. Neměl jsem tenkrát chuť – nebo možná odvahu, kdo ví – psát v první osobě singuláru. Tomu se ostatně brání i poeticko-prozaická koláž Oběžník, kde se básně s Helmutem objevily poprvé. Oběžník vyšel roku 1988 v Německu a později dvakrát u nás. Prozaickou část jsem psal v první osobě plurálu, kdežto básně, kterými je proložena, prožívá v er-formě Helmut. Sudeťák jako já.

Otázka „jak píšete“ je tak pitomá, až je fajn. Protože on skutečně každý píše trochu jinak. Jiří Suchý rád skládal za chůze. Bob Dylan seděl u psacího stroje s lahví červeného. Magor čmáral v hospodě na tácky a na účtenky, a když mu je vrchní vyhodil na dvůr do popelnice, musel se pak chudák hrabat v odpadcích. Vy máte nějaké bločky, tužky, papírky?
Když jste si tu otázku sám tak pěkně ohodnotil, rád na ni odpovím. Píšu obvykle velmi nezajímavě: do počítače. To se ovšem týká takzvaně neinspirovaného období – tedy většiny času, kdy člověk píše, protože nic lepšího neumí, protože se k tomu zavázal, protože termín hoří. Ale když nitro zaplaví vlna inspirovaného šílenství, je dobré všecko: účtenky, mobil, stroj i chůze. Musí se psát rychle a pořád, protože tohle období je jako surfovací vlna. Po čase opadne.

Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezie.Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezieZdroj: Deník/Radek Strnad

Na jaře roku 2006 jste byl zvolen předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, v roce 2022 jste tuto funkci opustil. Dnes už nám nepřipadá nijak zvláštní, že jste stál v čele této organizace právě vy. Ale co tehdy? Nedal vám žádný z kolegů pocítit, že jste hlavně písničkář, a tedy něco menšího než básník a spisovatel na plný úvazek?
Ano, je pravda, že jsem byl v čele PEN klubu jako první zástupce lehké múzy. Ale měl jsem silnou podporu – Jiří Stránský a Ivan Klíma na tom trvali, to byl i pro odpůrce těžký kalibr. Ze dne volby si pamatuju na nebožtíka profesora Horanského, kterému jsem se vůbec nezamlouval. Navrhoval, ať předsedou zvolíme Václava Havla a já ať jsem jakýmsi praktickým vykonavatelem instrukcí bez nároku na čestný titul předsedy. Ale Stránský ho umlčel s tím, že Havel už jednou prezident je. A většina se podvolila.

Snad kolegové nelitovali… A Miloš Horanský, s nímž jsem pak dlouhá léta sedával v Radě Státního fondu kultury, se mi po letech s elegancí sobě vlastní hluboce a upřímně omluvil. Jsem moc rád, že říkáte, že už vám to nepřipadá nijak zvláštní. Bylo to úžasných šestnáct let.

Jiří Dědeček

Písničkář, básník, prozaik, překladatel. V letech 2006–2022 předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Narozen 13. února 1953 v Karlových Varech, od roku 1964 žije v Praze. Ze studia žurnalistiky přešel na obor knihovnictví a vědecké informace na FF UK, načež vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Mezi lety 1977 a 1983 pracoval jako tlumočník z francouzštiny pod Pražskou informační službou. V letech 1973–1985 tvořil hudební dvojici s Janem Burianem.

Po revoluci se angažoval v politice, roku 2006 byl jedním z kandidátů na ministra kultury. Natočil devět sólových alb, CD Žalozpěv pro lehký holky s písničkami Georgese Brassense a desku Musíme vidět dál s písněmi Jacquese Brela. Písňové texty shrnul do výboru Blues pro slušný lidi (Academia 2002). Psanou poezii vydal v knize Dobrý ráno (Limonádový Joe 2023).