Prozraďte, jak to všechno vlastně před těmi čtyřiceti lety začalo?
Bohužel z dnešní sestavy není nikdo přímým pamětníkem. Já jsem v kapele nejstarší služebně i věkově. Hraji v ní od roku 1980. Kapela měla první koncert 4. prosince 1970 v Country klubu v Maloměřicích a hned od začátku se zařadila do regionální špičky. A já měl zrovna to štěstí, když Poutníci začali pronikat na celostátní úroveň, a to díky tomu, že rok přede mnou přišel skladatel a zpěvák Robert Křesťan.

To byl jeden z prvních zlomů kapely?
Určitě. Díky jeho písničkám jsme začali vítězit na mnoha přehlídkách, třeba na slavné Portě v letech 1981 až 1983. Porta měla tehdy obrovský zvuk, jezdili na ní tisíce lidí. Všechno začalo šlapat, byly to nádherné časy.

Jaký byl váš největší úspěch, na který momentálně nejraději vzpomínáte?
Největším úspěchem je, že kapela stále hraje. Jinak určitě rád vzpomínám právě na Portu. Těch ocenění z ní bylo hodně. Nádherný byl i rok 1987, kdy jsme vydali naši první desku. Dostali jsme i dvě ocenění ve Spojených státech, v kolébce country. Jedna organizace, která se stará o akustickou country, nás tehdy ocenila za nejlepší neamerické desky. Hlavně bych ale vyzdvihnul, že se nám daří stále hrát. A to i přesto, že folk šel co se týče návštěvnosti trochu dolů. Současná krize se bohužel projevuje i na kultuře.

Vystupoval jste i v zahraničí. Byl nějaký koncert, který z paměti nevymažete?
Zahraniční zkušenosti byly hodně zajímavé. Kapelu na Západě samozřejmě nikdo neznal, takže ty začátky byly náročné. Vzpomínám hodně rád, když jsme ještě za bývalého režimu vyjeli do sousedního Rakouska, kde se o nás báječně starala skupinka asi třiceti emigrantů. Velmi často jsme i jezdili do Polska. Tehdejší šňůra s Wabi Daňkem byla taky zážitkem. Momentálně rádi vyjíždíme na Slovensko. Tamní diváci jsou otevřenější, velmi dobře se nám tam hraje. Oproti českým divákům dají spokojenost mnohem víc najevo.

A co u nás? Co třeba koncert v pražské Lucerně, kdy na vás přišly tři tisíce lidí?
To bylo v dobách té největší slávy s Robertem Křesťanem. Křtili jsme tam desku a tehdy se nám podařilo Lucernu vyprodat, což se nepovede každý den. To je podle mě snem každého českého muzikanta. Na ty časy rád vzpomínám.

Čekal byste na počátku své hudební kariéry, že s Poutníky dosáhnete čtyřiceti let?
Mým snem to bylo. Už od puberty jsem se hudbou chtěl živit. Ale nikdy člověk nepředpokládá, že se mu to povede. Všem říkám, že milionář ze mě nikdy nebude, ale dělám muziku, která mě naplňuje, a to je pro mě nejdůležitější. Že to dojde až sem, jsem určitě netušil. Už tenkrát v tom roce 1980, kdy jsem se s Poutníky domluvil na spolupráci, jsem manželce řekl, že s nimi budu hrát tak nanejvýš dva nebo tři roky. Abych ji uklidnil.

Vybavujete si nějakou těžkou chvíli, kdy jste chtěl třeba se vším seknout?
Taková chvíle byla tenkrát, když se rozpadla ta hvězdná sestava. Robert Křesťan odešel a založil skupinu Druhá tráva. Prvním nápadem bylo přibrat zpěvačku, aby se kapela od Roberta trochu odlišila. Pak bylo taky takové období, kdy jsem vedl slovenskou kapelu Fragment a Poutníci byli tak trochu na vedlejší koleji. To vypadalo také na rozpad. Nakonec jsem se k Poutníkům pokorně vrátil a od té doby se snažíme kapelu dotlačit tam, kde byla. Nejen co se týče popularity, ale i kvality.

To je asi těžké?
Najít dnes kvalitní bluegrassové muzikanty je velmi obtížné. Je to menšinový žánr, takže je těžké zahrát to, na co je skupina zvyklá. Stejně jako naši posluchači. Ale myslím, že se nám to daří.

Můžete bluegrass blíž charakterizovat?
Bluegrass patří do velké rodiny hudebních stylů. Je typický tím, že se hraje na akustické nástroje jako je banjo a mandolína. To je takovým určujícím atributem, když třeba někdo hraje tříprstým stylem na pětistrunné banjo. Dalšími bluegrassovými nástroji jsou kytara, kontrabas a dobro. Duchovním otcem bluegrassu se stal Bill Monroe. U nás je styl na evropské poměry velmi populární. Co se týče kvantity, tak jsme dokonce po Americe druhou nejpočetnější zemí muzikantů, kteří se bluegrassu věnují.

Před čtyřmi lety vám vyšlo dvanácté album. Ke kterému z nich máte nejsilnější pouto?
Je jich víc. Určitě hned to první album, které jsme natáčeli na Slovensku. Studio měli tehdy umístěné na ředitelství slovenských vinných závodů, takže tam všechno krásně vonělo vínem. Tam jsme se cítili jako doma. Vždycky to první album bývá nejúspěšnější. Z něho navíc vzešla většina těch slavných poutnických písniček. Slušných desek je ale víc. Rád vzpomínám na desku Je to v nás z dvaadevadesátého se zpěvačkou Hankou Černohorskou. Třeba i poslední alba Pláč a smích a Poutníci 2006 se nám povedla.

Před jakým publikem nejraději vystupujete?
Publikum stárne s kapelou. Začali na nás chodit před desítkami let, teď je jim okolo padesáti nebo šedesáti. Objevují se i mladí posluchači. Sice poskrovnu, ale objevují. Nicméně nejvíc fanoušků máme právě z těch dob, kdy jsme začali být úspěšní. Myslím ale, že to tak má každá kapela. Má svou generaci posluchačů, a ti s nimi pomalu stárnou.

Většinu z písní jste na posledním albu složil vy. Kde berete inspiraci?
Tak různě. Složil jsem i několik textů, ale do nich se zrovna dvakrát nehrnu. Doma nijak plánovaně sedím s kytarou a něco si zabrnkám a tu a tam z toho něco vzejde.

Dvě skladby si skupina vypůjčila od velikána americké country Krise Kristoffersona. Setkal jste se s někým slavným z branže?
Obě skladby jsou velmi povedené. Jsou velmi známé, s výbornými texty. V Česku jsme se s některými americkými muzikanty na nejrůznějších festivalech setkali. Abych byl upřímný, pořád máme co dohánět. Je to ostatně jejich muzika. Oni ji cítí úplně jinak, my máme takový těžký slovanský zadek. Moc rád vzpomínám na dobu Porty. Tenkrát pořadatelé pozvali jednoho z nejslavnějších amerických banjistů Tonyho Trishku s jeho kapelou Skyline. Ten nehynoucí zážitek nám všem dokonale srazil hřebínky. My v Čechách byli do té doby takovou uzavřenou komunitou. Mysleli jsme si, jak jsme dobří. To, co oni předvedli, to se nedalo srovnávat s námi.

Jaké interprety sám rád posloucháte?
Nic vyhraněného nemám. Ale rád si poslechnu jazz nebo vážnou hudbu. Bluegrass posloucháme s klukama z kapely, když jedeme v autě. Poslouchal jsem ho hlavně tehdy, když jsem byl mladší, abych ji načerpal. Ty harmonické postupy se tam nemění, jsou prakticky pořád stejné, jen interpreti se obměňují.

Co vás v následujících měsících čeká?
Celý rok budeme jezdit se vzpomínkovým programem Poutníci slaví 40. Třeba příští týden nás čeká Rousínov. Rozjeli jsme celoroční šňůru koncertů. V létě ve Slavkově plánujeme ve spolupráci s městem tradiční akci Folk na zámku. Součástí letošních jubilejních oslav bude také Robert Křesťan s Druhou trávou. Rádi bychom letos nahráli i živé album.

A co plány do budoucna, myslíte si, že zvládnete padesátku?
Já bych rád. Zbývá mi třináct let do důchodu a do práce se mi zpátky nechce. Takže té padesátky bych se rád dočkal.