Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Nikdo, kdo na Jiřího Schelingera vzpomíná, se nemůže ubránit úsměvu. „S ním byla hrozná sranda,“ dosvědčuje jeho o rok starší kamarád z mládí, vynikající bluesman Jiří Šlupka Svěrák. „Opravdu strašná. Pamatuju si, jak jednou v autobuse šel na všechny čtyři a začal štěkat na psa, který se tam s někým vezl. Samozřejmě to dopadlo tak, že ho pes kousl do obličeje.“

Oba Jirkové bydleli v pražských Nuslích. „On v Čestmírově ulici, já na Kloboučnické. Sedávali jsme u nás před barákem na klandru a zpívali písničky, které jsme odposlouchali z Radia Luxembourg. Jirka drhnul na kytaru Stouny, ale vedle toho jsme třeba poslouchali Monkees. Měl rád Briana Jonese, vypadal jako on a myslím, že proto také nosil ten svůj účes.“

V okolí se Schelingerovi říkalo nuselský Hallyday – podle francouzského rockera Johnnyho Hallydaye, jenž v roce 1966 způsobil při svém koncertě v Liberci pěkný skandál. Vzduchem tenkrát svištěly obušky příslušníků SNB, obecenstvo demolovalo Lidové sady. O kus dál v Praze zatím patnáctiletý teenager zakládal první kapelu.

„Moc jsme toho nenahráli, spíš jsme spřádali plány,“ vybavuje si Šlupka, jenž už v té době mydlil boogie woogie na piano. „Anglicky jsme uměli jen málo, říkali jsme si trochu nelogicky Nothing But Nothing, což mělo znamenat Nic než nic. Pokud vím, měli jsme jedinou zkoušku, ještě s jedním klukem jsme cvičili u Schelingerů v bytě. Kluci kouřili, já začal až později. Zapálili si, starý Schelinger přišel domů a začal na nás řvát: ,Ještě děvky si sem voďte!‘ Všecky nás vykopal – a já se mu nedivím. Abych ale předešel nedorozumění, pan Schelinger, to byla legenda. Prima člověk, všichni jsme ho měli rádi.“

Fanynky na schodech

Jiřího otec Josef Schelinger vyučoval hru na kytaru a sám byl koncertním mistrem. Existují archivní snímky, na kterých je s R. A. Dvorským a Oldřichem Novým. Mezi jeho žáky patřil Radek Tomášek nebo Jiří Korn. Schelingerovi připutovali do Prahy z Českomoravské vrchoviny, ale v Nuslích, Michli a přilehlých koutech metropole se Josef brzy stal oblíbenou postavičkou. Nosil výrazný širák, tvářil se jako bohém, patřil zkrátka k místnímu koloritu. Kromě Jirky měl ještě mladšího syna Milana, jenž dnes pomáhá vzkřísit bráchův odkaz v projektu Zemětřesení. Jiřího a Milanovou maminkou byla paní Miloslava, modistka a floristka.

„Jirka měl rád holky,“ shrnuje Šlupka Svěrák asi největší radost, ale i problém v Schelingerově životě. Vždyť i v tajemných událostech spojených se zpěvákovou tragickou smrtí figuruje jistá dáma. „Některé Jirkovy fanynky jsem občas vídala,“ píše ve své knížce Schelingerova druhá žena Jitka Poledňáková. „Sedávaly u nás v domě na schodech a čekaly, nepůjde-li Jirka ven nebo dovnitř. Většinou byl někde na turné, špatně odhadovaly a já nic neprozradila. Jak jinak.“

„Porazit Jirku v milostném duelu, to byl největší úspěch,“ líčil Schelingerův dlouholetý kapelník František Ringo Čech. „Stávalo se to často, protože Jirka spoléhal na to, že se holkám líbí, a nebyl aktivní. Já byl strašně agresivní, takže se mi občas podařilo někoho Jirkovi stáhnout.“

Ke skupině F. R. Čecha se zpěvák přidal v roce 1973. To už měl za sebou pár výrazných záseků s kapelou Faraon, v níž hrál na baskytaru Karel Šíp. Největší zájem vzbudil singl s písněmi Holubí dům a René, já a Rudolf. K první z nich napsal text Zdeněk Svěrák, hudbu složil Jaroslav Uhlíř. Co na tom, že na nahrávce nedělají rámus holubi, ale rackové. Schelingerův hlas a procítěný projev na půl cesty mezi soulem a Black Sabbath na sebe rázem strhly veškerou pozornost. Jeho výraz byl natolik unikátní, že se můžeme jen dohadovat, jak by ještě tenhle blonďák s českou scénou zamával, kdyby předčasně nezemřel.

Vodotrysk v ranním světle

„Často se stávalo, když Jirka doma skládal s kytarou a přišel za mnou, ať si jdu poslechnout, že jsem vydechla úžasem,“ vyprávěla jeho velká láska Jitka. „Pak ale v textu místo ,podzimu v Lucemburské zahradě, opuštěné mokré židličky, pár dětí s aktovkami a vodotrysk v ranním svěžím světle‘ byla jakási parodie I Love You Mädchen krásné… Okolo nás bylo hodně dobrých textařů, stačilo za nimi zajít. Ale Jirka mě varoval: ,Bez Franty by mi už nevyšla ani jedna deska…‘“

Nikdo asi nepodezírá Františka Ringo Čecha z toho, že by na Schelingerovi páchal násilí. Jiří si sám zvolil cestu masové popularity. Na rozdíl od bratra Milana, kterého osud zavedl až ke spolupráci s undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe. Po odchodu z Faraonu se Schelinger rozhodl, že chce být součástí showbyznysu, a vcelku ochotně začal s Ringem dělat bubble gum – legrační písničky, co se hrály v rádiu a přilákaly nepoměrně větší davy než muzika ve stylu kapel, které on sám uctíval. Totéž se dá říci o kytaristovi Oldovi Říhovi, díky jehož soundu nezmizel bigbít ani z těchto víceméně tancovačkových záležitostí.

„Jeli jsme tvrdou rockovou muziku, ale Jirka do toho udělal Což takhle dát si špenát,“ popisoval jejich strategii Ringo Čech. „Byla to strašná písnička, ale zaručila nám i nerockové publikum. Nebo Jahody mražený, které se líbily jak rockerům, tak popíkovému publiku. Tyto věci jsem do Jirkovy tvorby rval absolutně cílevědomě. Vezměte si, že na nás chodilo běžně pět tisíc lidí a my se museli všem zavděčit.“

Ačkoliv šlo z valné části o naprosté hovadiny, nedá se jejich spolupráci upřít jistý půvab. Lupič Willy, na český popík nevídaný nářez, nebo Dělám hú jsou tak ulítlé písničky, až jsou vlastně krásné. Nelze ani zapomenout na Ringův a Schelingerův duet, který začínal slovy: „Bédo, kam jdeš? Do Amfory. Co je tam dnes? Diskotéka.“ Amfora v Praze poblíž „Budějárny“ sehrála v dějinách tuzemského rock’n’rollu důležitou roli. Původně se tomuto kultovnímu hnízdu říkalo Daily Club. Rozpolcený interpret se tedy svým muzikantským snům vzdaloval, zároveň je ale pořád vedl v patrnosti.

Dva různí lidé

Navzdory všem odbočkám netřeba pochybovat, že byl Jiří Schelinger rockerem se vším všudy. „Někdy seděl ve tmě v rohu pokoje s kytarou na klíně a nemluvil. Ani nehrál. Jako socha,“ připomíná jeho málo známou stránku Jitka Poledňáková. Veřejnost znala jeho nakažlivý úsměv. Jenže kde je slunce, je i stín. „Jirka, jak byl skvostnej, když byl střízlivej, tak byl nesnesitelnej v opilství,“ prohlašuje F. R. Čech. „To se z něj rázem stal pyšnej, vzpurnej a nafoukanej člověk. Měl strašlivé opice, kdy se choval jako zvíře. Jednalo se o dva různý lidi.“

Jeden takový pijácký tah stál zřejmě Jiřího Schelingera život. 13. dubna 1981 točil v televizním studiu v Bratislavě na playback svůj filmový hit o špenátu. Ubytoval se v hotelu Devín, v určitou noční chvíli po natáčení se však ve městě setkal se svou bývalou přítelkyní a jejím novým přítelem. Všichni už měli něco vypito a společně se potloukali centrem. Na Hviezdoslavově náměstí se k nim přidali dva mladíci, tak kolem pětadvaceti. Poznali slavného zpěváka a začali ho ponoukat. Kdosi, jen tak mezi řečí, navrhl zkoušku odvahy: skok ze Starého mostu do Dunaje.

„Nikdo neví, jak to bylo, ale že by se Jirka nechal vyhecovat, to ano, to si představit dovedu,“ připouští Jiří Šlupka Svěrák, jenž o svém příteli věděl, že se rád sázel. Vše, co se o té noci dá říci, je skutečnost, že se na mostě jeden z neznámých bez váhání svlékl a za okamžik zmizel v řece. Schelinger skočil hned po něm a oblečený. Ten druhý se snad zachránil tím, že se ve vodě chytil bójky. Nuselský Hallyday už nevyplaval.

„V Bratislavě jsem prosila o helikoptéru nebo potápěče,“ sděluje Jitka Poledňáková. „Je to zbytečné, řekli mi na kriminálce. Všechno, co do Dunaje spadne v této roční době a v této hmotnosti na tomto místě, je vyplaveno tam a tam, a řekli přesné datum. Jmenovali místo ve slepém rameni řeky, až někde u Maďarska.“ Zpěvákovo mrtvé tělo se našlo 7. května 1981 u osady Bodíky v katastru obce Horný Bar. „Zavolali mi a zeptali se, jak vypadal přívěsek na klíči od auta. A jaké měl na nohou boty, když odjížděl z Prahy. Byl to den, který určili, a bylo jasné, že jejich zkušenost a neomylnost přírody jdou ruku v ruce. Vyzvedněte jeho zubní kartu a přijeďte, prosím.“ Jiří Schelinger byl pohřben na pražských Olšanech.