Povězte mi něco o původu Jiřího Šlitra. Jak se jeho rod ocitl v Podkrkonoší, čím byli rodiče a prarodiče?
Dědeček měl pilu a po matce pocházel z významné průmyslové rodiny Porkertů. On je sice Šlitr vždycky na prvním místě spojovaný s Podkrkonoším, ale jeho předkové tam odsud nepocházeli, měli kořeny v podhůří Orlických hor. Do Zálesní Lhoty, kde se Jiří narodil, se přestěhovali, protože tatínek Josef tam dostal učitelské místo. I to příjmení bylo původně jiné, v nejstarších matrikách je v podobě Šrittr nebo Šritter, občas psáno i německy. To L se tam postupně usídlilo asi proto, že se to mnohem lépe vyslovuje. V Zálesní Lhotě se na Šlitrovy příbuzné vzpomíná, nicméně větší kulturní vyžití se koná v Rychnově nad Kněžnou, kam jeho rodina utekla před nacisty.

Když poznáte historii, můžete lépe pochopit Šlitrovu povahu? On sám o sobě nic moc neříkal. A nevím ani o tom, že by ho někdo z kolegů dovedl charakterově vystihnout.
On do něj nikdo tak úplně neviděl. Hodně toho přejal od svých rodičů. Něco dostal do vínku geneticky, třeba umělecké vlohy. Zbytek dodala výchova. Už v dětství byl pilný, houževnatý, šel za tím, co ho bavilo. Je zvláštní, že jako dítě byl velmi energický, otevřený, předváděl se, jak se říká – všude ho bylo plno. To až v dospívání se začal uzavírat do sebe.

Jiří Šlitr se svým celoživotním druhem - klavírem
Jiří Šlitr byl geniální diletant se slabostí pro ženy. Hudbou byl posedlý odmala

Kdosi o něm prohlásil, že disponoval určitou odvahou. Což se projevilo zejména v závěru šedesátých let. Po kom tuto vlastnost zdědil? A myslíte, že kdyby žil dál, měl by kvůli ní potíže?
Odvahu bezesporu měl. Ale taky byl opatrný. Uvědomme si, že dospíval za války, to se na něm muselo projevit. Nabízí se paralela s Josefem Škvoreckým – byli podobně staří a Náchod je od Rychnova kousek. Navíc Šlitr dostudoval práva v roce 1949, hned potom šel na vojnu, rozjížděla se ta děsivá padesátá léta a on to dost vnímal. Myslím, že i proto své politické názory nikdy moc neprezentoval. S výjimkou období po invazi. A potíže by měl zcela určitě. Jsem si stoprocentně jistý, že by stejně jako Jiří Suchý neodvolal podpis pod Dvěma tisíci slov, takže by ho čekaly podobné perzekuce jako Suchého.

Nepadá mě: nemá se Šitrovou náturou – to jest s přísnou disciplínou, jistou neohrožeností a snahou prorazit – leccos společného i to, že byl sportsman?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale máte pravdu. On byl vždycky sportovně založený: lyže, fotbal, tenis. A to s sebou mimo jiné nese soutěživost, touhu být v něčem lepší než ostatní. To k němu všechno sedí.

Když vypukla druhá světová válka, Šlitrovi bylo čtrnáct. Když končila, překročil už dvacítku. To jsou formativní léta. Co o nich víme?'
On už tehdy věděl, že kreslení a muzika budou jeho úděl. A taky dokázal v každém období zapojit koníčky do svého života. I za té války založil na gymnáziu třídní orchestr a ilustroval školní kroniku nebo místní noviny. Aby pak unikl totálnímu nasazení, strýc Porkert ho zaměstnal v továrně v kanceláři. To ho určitě nebavilo, a tak tam zase založil orchestr a ilustroval takový oběžník, nějaké brožury, almanach zaměstnanců a s největší pravděpodobností i firemní reklamní materiály. Prostě už tehdy to směřoval k svým největším koníčkům. Ale pořád to byl normální kluk, hodně sportoval, občas se popral, prožíval první lásku, svou dívku ostatně dostal i do toho třídního orchestru, ačkoli nechodila do stejného ročníku jako ostatní muzikanti.

Šlitrova promoce na pražské Univerzitě Karlově se běžně líčí tak, že ihned poté odevzdal kýžený papír tátovi a víc se o něj nezajímal. Bylo to tak opravdu? Nikdy nenastal okamžik, kdy se mu jeho znalosti hodily?
Ten příběh, jak Jiří Šlitr po promoci v devětačtyřicátém maličko teatrálně odevzdal tubus s diplomem otci se slovy, „na, tati, já to nechci“, jsem vždycky považoval spíš za legendu. Nicméně vypravovala to i jeho sestra Olga, která na té promoci byla, takže se to asi skutečně odehrálo. A jestli se tomu někdy věnoval? Profesně nikdy, ale třeba Jan Werich jednou vyprávěl, že byl velmi dobrý advokát. Nevím, jestli to řekl jen ze slušnosti, nebo mu Šlitr třeba s něčím soukromě pomáhal. Obojí je možné. Ale určitě nikdy nevedl žádný případ u soudu.

Jiří Šlitr a Jiří Suchý.
KVÍZ: Před 100 lety se narodil Jiří Šlitr. Co vše víte o tomto hudebním géniovi?

Odkud se vzal malířský a kreslířský talent Jiřího Šlitra? Maloval už zamlada v Krkonoších? A prozradil on sám někdy, na které umělce vědomě navazoval?
Kreslil už od dětství, a opravdu dobře. Dítě většinou namaluje jen tu dominantní věc, kterou chce, ale on si už tehdy hrál třeba s detaily na pozadí – prostě o tom obrázku přemýšlel v širších souvislostech. Základní výbavu dostal od svého otce. Josef Šlitr byl velmi slušný krajinář, šel ve stopách Františka Kavána. Nevynikal nějakou originalitou, ale technicky byl na úrovni.

Jiří potom šel stylově jinou cestou, podobně jako v muzice si vyzkoušel snad všechno, od portrétů a krajin až po abstrakce, ale ty mu moc neseděly. A stejně jako v hudbě se zastavil u modernějších stylů – pop art mu vůbec nic neříkal. V začátcích mu hodně imponoval Josef Liesler, měl rád Picassa, líbil se mu Paul Klee nebo Joan Miró. Obdivoval kreslíře vtipů Saula Steinberga. Ale taky Jiřího Trnku, s nímž se spřátelil.

Ještě předtím, než se Šlitr proslavil jako skladatel a komik, dařilo se mu vystavovat kresby nejen u nás, ale i ve světě. Zachovaly se zprávy o tom, jaké měly jeho výstavy ohlas? Brali ho kritici a ostatní kumštýři vážně?
Zatímco ve slovníku skladatelů dlouho chyběl, mezi výtvarníky byl uvedený už v padesátých letech. A drtivá většina recenzí na jeho výstavy je pozitivní, i v té cizině. Snad jen ta poslední, kde vystavil i některé odvážnější erotické kresby, celkem pochopitelně u leckoho narazila. Ačkoli erotika byla odjakživa velkou součástí jeho díla, do té doby ji Šlitr příliš neprezentoval. Někteří kritici a návštěvníci to nečekali a expozici odmítli. Neseděla jim k tomu, jak na ně Šlitr působil jako herec a hudebník. Nutno říci, že on dělal místy poměrně odvážná erotická díla, kde jsou vedle žen zachyceni i vzrušení muži, což bývá považováno za hranici pornografie. I tam ale dokázal pracovat na neobyčejné úrovni. Nikdy neklesl k samoúčelnosti, ty kresby jsou objektivně velmi dobré.

Zdroj: Youtube

K atmosféře velkého světa Šlitr přičichl poměrně brzy. Dostal se ven díky spolupráci s českým multimediálním projektem Laterna magika, kombinujícím kino s divadlem a hudbou. Co všechno s Laternou stačil udělat a kam se s ní podíval?
Výstava EXPO 1958 v Bruselu mu obrátila život vzhůru nohama. Uvědomme si, že v padesátých letech u nás západní umění takřka nebylo dostupné. Byla to první poválečná světová výstava, nebo první takto velká, takže tam všichni poslali to nejlepší, co měli. A on zde strávil několik měsíců, během kterých toho viděl a slyšel opravdu hodně. Připadal si jako ve snu. V jednom dopise píše Suchému po zhlédnutí koncertu jazzmana Sidneyho Becheta, že končí. Už nebude hrát, protože něco takového nikdy v životě nedokáže. Nakonec ho ten výlet ale neobyčejně nabil a myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč vzniklo divadlo Semafor. On potom s Laternou magikou jezdil i dál: Sovětský svaz, Polsko, Rakousko… Všude nasával umění i hudbu. Podezírám ho, že s nimi jezdil hlavně proto, aby se dostal za hranice a mohl sledovat, jak se venku hraje, kreslí a maluje. Zkrátka studovat. O nějakou slávu mu vůbec nešlo.

Dříve než se Šlitr seznámil se Suchým v pražském klubu Reduta, zaujal jiné představitele české kultury. Od Miroslava Horníčka přes Jana Wericha až po Pavla Koptu, který byl jeho prvním textařem. Byl, nebo nebyl?
Určitě byl. S Pavlem Koptou se spřátelili na vojně a sedli si lidsky i umělecky. Kopta byl navíc také docela univerzální, moc se neví, že i on tehdy maloval. Měli stejné koníčky, a texty psal nádherné. Mnohokrát jsem si říkal, že bych měl kontaktovat jeho syna Václava Koptu a zeptat se ho, jestli v otcově pozůstalosti něco nezůstalo. Vždyť oni napsali desítky písniček, ale známé jsou tak tři nebo čtyři. Černá Jessie, Drožkář, Dnes naposled – a fajnšmekři možná znají ještě Vztyčte tu tyč. Ale víc nic. Navíc to byl Kopta, díky komu Jiří Šlitr poznal Miroslava Horníčka, což ho dovedlo až k Suchému. Je to všechno propletená pavučina.

Jiří Šlitr a Jiří Suchý. „Po jeho smrti jsem jedinkrát zauvažoval, že to zabalím, protože jsem si myslel, že to už nikdy nebude ono,“ vzpomínal Jiří Suchý, ale pak jsem se vzchopil.
Šedesátka Semaforu? Jiří Suchý: Má se hrát, dokud choděj lidi, říkával Werich

Jak čas plynul, Suchý a Šlitr se skamarádili. Ale ten vztah nikdy nebyl jednoduchý. Vy jste měl možnost číst si v jejich nevydané korespondenci. Můžete mi prozradit, do jaké míry byli přáteli a co o sobě vlastně věděli či nevěděli?
Já bych to přirovnal ke kamarádství v práci. S někým, s kým se denně vídáte, sedíte si, skvěle se vám spolupracuje, máte podobné názory, zájmy, ale přesto nemáte potřebu toho druhého pozvat na víkend na chalupu. Tak nějak jste spokojeni v tom přátelství od osmi do čtyř. Kamarádi ti dva rozhodně byli, ostatně Šlitr šel Suchému na svatbu za svědka. Jen to nebylo takové to intimnější přátelství, nesvěřovali si tajemství. Ale skvěle spolu fungovali. I v těch dopisech, ač cítíte, že mají jiné naturely, jsou k sobě upřímní. Špičkují se, i když se neshodnou, velmi rychle najdou kompromis. Byli dokonalý tým, jen spolu nechodili na pivo.

Někdy v éře představení Ďábel z Vinohrad se S+Š jeden druhému odcizili. Tedy tak se to říká, já té formulaci tak úplně nevěřím. Myslím, že jejich odloučení bylo subtilnější povahy.
Tady známe jen jednu stranu příběhu, kterou po letech otevřel Jiří Suchý. Šlitr o tom nikdy veřejně nemluvil a myslím si, že asi ani v soukromí. Jde o období, kdy si dal za cíl uspět v New Yorku na Broadwayi s jazzovou operou Dobře placená procházka. Jenže Suchý myslím nikdy úplně nevěřil, že by se to mohlo povést. A Šlitra to asi iritovalo. Chápal to jako nedostatek sebevědomí, on si neustále dával vyšší mety.

Ale Jiří Suchý z velké části dosáhl toho, po čem toužil. Mnohem více než Amerika ho lákalo točit experimentální filmy. Tomu se Šlitr nebránil, nicméně tu Ameriku chtěl víc. A tak začal všechno ostatní odsouvat. Stěžoval si, že jeho kolegům „stačí jen ten Václavák“. Což logicky vyvolávalo třenice. Ale nikdy to nepřekročilo únosnou mez. Občas se někde vynoří, že se Suchý a Šlitr nesnášeli a rok spolu nepromluvili. To jsou naprosté nesmysly. Největší množství dopisů si vyměnili právě v této době, a jejich vztah byl i tehdy velmi vřelý.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr v dobách své největší slávy.Jiří Suchý a Jiří Šlitr v dobách své největší slávy.Zdroj: Se svolením Lukáše Berného

Vlastně mě v tomhle směru zarazila jediná věc. Dochoval se list papíru, na který si tenkrát Šlitr sesumíroval svou situaci a plány. Jsou to jen body. Mimo jiné si poznamenal, že být Suchý Američan, je světovou jedničkou. Ale že je oba brzdí blbé překlady. A pak tam napsal poznámku, že chce udělat muzikál The Front Page s Alanem Levym. To byl jeho kamarád, americký novinář a spisovatel.

Překvapivé na tom je, že S+Š měli dohodu, že jako skladatel a textař nebudou spolupracovat s nikým jiným. Chtěli tím docílit, aby měl jejich tým specifickou tvář. Takže skutečnost, že Šlitr vůbec zvažoval složit celý muzikál s jiným autorem, by byl v jejich spolupráci velmi nečekaný krok. Nikdy jsem se pana Suchého nezeptal, jestli o tom plánu věděl. Nemyslím si, že by se chtěl Šlitr od Suchého trhnout, a pravděpodobně na tom s Levym ani nezačali pracovat. Ale asi se mu honilo hlavou, zda může Broadway reálně dobývat se Suchým po boku. Přičemž zdůrazňuju, že problém cítil v překladech, ne v Suchého práci.

Jiří Suchý a divadlo Semafor
Devadesátník Jiří Suchý: Neřeším něco, co se vyřešit nedá

Hovoří-li se o složitých vztazích mezi členy divadla Semafor, zapomíná se na to, že veškeré snažení Suchého a Šlitra bylo pod neustálým dozorem Státní bezpečnosti. Ta kontrolovala činnost Semaforu prostřednictvím spousty nasazených agentů. Už v roce 1960 na Jiřího Suchého donášelo asi sedm jeho spolupracovníků. Jak to bylo se Šlitrem?
Samozřejmě ho hlídali taky, ale Šlitr byl v tomhle nenápadnější. A asi i opatrnější. Myslím, že to je jedna z mála věcí, kdy je mezi nimi znát věkový rozdíl. Šlitr byl o sedm a půl roku starší, dospíval za války a i politické procesy padesátých let musel vnímat z pohledu své pasivní advokacie trochu jinak než Suchý. Do roku 1968 se choval velmi apoliticky.

Navíc Jiří Suchý byl ředitel divadla, takže byl nucen hrát s úřady „šachy“, jak on říká. Kdežto Šlitr jako externista stál stranou. Například odmítl vést orchestr – čistě z toho důvodu, že nechtěl podléhat byrokracii. Suchý byl také víc na ráně proto, že dvojice S+Š hovořila jeho ústy. Lidé zapomínají, že Šlitrovi psal Jiří Suchý divadelní texty do pusy. A jak se Jiří Šlitr s nikým příliš nebavil, nekamarádil, žil si ve svém samotářském světě či v okruhu nejbližších přátel, tak ono na něj zkrátka nebylo moc co donášet. Přesně to vystihuje zápis jistého udavače po zájezdu do Holandska. Šlitrovi věnoval jedinou větu: „Baví se jen se Suchým a jeho pohyb je nekontrolovatelný.“

Uvažoval Jiří Šlitr o emigraci? Po invazi v srpnu 1968 to byl on, kdo chtěl, aby se Suchý vrátil z dočasného exilu v Londýně a pokračoval v hraní.
Ano, uvažoval, potvrdila mi to i jeho životní partnerka Sylva Daníčková. Ale pouze před srpnem 1968, pak se naprosto proměnil. Po invazi v tisku veřejně prohlásil, že nikdy neemigruje, a myslel to upřímně. Naopak, když se dozvěděl, že zvažuje odjezd Jan Werich, rozčílil se. Přestal řešit úspěch v Americe, naprosto to pro něj ztratilo váhu. A plně se zaměřil na dění u nás.

Ne že by se z něj stal nějaký disident – byl to realista, pragmatik, všechno si vždy promyslel. Ale zrušil představení v Semaforu, aby mohl jít zapálit svíčku za Jana Palacha. Najednou to pro něj bylo důležitější. Suchý se angažoval trochu víc, přece jen byl zvyklý pracovat se slovem a některé jeho publikované texty z té doby jsou na jeho naturel neobyčejně ostré. Tohle nebyla Šlitrova cesta, on nepsal články do novin, mluvil spíš v narážkách, dvojsmyslech. Ale zároveň se jasně postavil na stranu, z níž by neustoupil. Důležité životní postoje nikdy neměnil.

Jiří Suchý a Jitka Molavcová
Lidé nás zařazují do Guinnessovy knihy rekordů, říká dvojice Suchý-Molavcová

Vaše kniha přináší i pár objevů. Jedním z nich jsou informace o dalších Šlitrových dětech. Kolik jich tedy měl – a co o něm vypovídá skutečnost, že jejich existenci tajil?
Vím o dvou dětech, ale sama Šlitrova dcera Dominika připouští, že možná nejsou jediné. Jeho přítel Alan Levy napsal do své knihy myšlenku, se kterou se ztotožňuji. Že Jiří Šlitr tajil potomky jen kvůli svým rodičům. Matku s otcem velmi ctil, a rodiče byli pochopitelně stará škola. Kdyby se dozvěděli, že jejich syn, na kterého byli hrozně pyšní, žije nevázaný osobní život a dokonce má nemanželské děti, byla by to pro ně obrovská rána.

V jiných případech by tato otázka zněla jako klišé. Ale u Jiřího Šlitra ne. Co myslíte, že by bylo, kdyby předčasně nezemřel? Jak by se choval v atmosféře počínající normalizace, jaké by měl vyhlídky a šance?
Já jsem přesvědčený o tom, že jakkoli po invazi zaujal odmítavý postoj k emigraci, nakonec by to přehodnotil. Miloval svobodu – nejen politickou, ale i tu osobní či uměleckou. Neustále cestoval, hlavně na Západ. To by skončilo, ta klec by na něj dopadla stejně jako na Jiřího Suchého. Jak jsem říkal, jsem si také jistý, že by odmítl odvolat podpis pod Dvěma tisíci slov. V Semaforu do té politické situace tepali tak do roku 1970, dál to nešlo. A Šlitr nebyl disidentský typ. Suchý je duší básník, on si svůj poetický svět dokáže vytvořit všude kolem sebe, i v nesvobodném světě. Jiří Šlitr by tohle asi nedokázal, za normalizace by tu nemohl dýchat.

Lukáš Berný

Narodil se roku 1978 v Jilemnici, od dětství žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu studoval na VOŠ Josefa Škvoreckého a na Pedagogické fakultě UK.

Jiří Suchý a Lukáš Berný.Jiří Suchý a Lukáš Berný.Zdroj: Se svolením Ireny ZlámalovéOd roku 2002 publikoval asi dvě desítky povídkových textů v různých periodikách (Host, Pandora, Weles). Část z nich vyšla knižně ve sbírce Spálené sochy. Od roku 2014 se datuje jeho spolupráce s nakladatelstvím Sanch, pro které napsal především čtyři díly úspěšné knižní edice z oblasti pragensií Kde pijí múzy. Následovaly knihy Toulky Prahou 15, Ze srdce a kamene (o prvorepublikovém premiérovi Antonínu Švehlovi), Šlechtova restaurace – Obrázky z historie Stromovky a románová novela Červený havran.

V letech 2005–2021 byl moderátorem rozhlasové stanice Oldies radio. Od konce roku 2021 pracuje pro Český rozhlas. Od roku 2009 spravuje oficiální web divadla Semafor.

Je editorem více než tuctu semaforských CD, LP a DVD. Spolu s Jiřím Suchým napsal knihu Semafor: Šedesát let v jednom představení.