Otče sezónních slev, otče, který užíváš si nás, otče metastáz, zpíváte v první písni alba. Jak se vám žije v této „společnosti s ručením omezených"?

Myslím, že stejně jako většině lidí. Jenom mám jakousi potřebu psát o tom písničky.

Druhou píseň na desce, Pro Eržiku, jste věnoval dvěma kamarádům ukrajinským dělníkům. Jak se jim líbí?

Já nevím, už s nimi ani nejsem ve spojení. Jmenoval jsem dva, k nimž jsem měl nejblíž, ale je věnována i spoustě dalších. Já s nimi hlavně nikdy nemluvil o tom, že píšu písničky, protože to zavání tím, že říkáte: jsem někdo zvláštní, zajímavý. Přitom každý z nich je úžasný člověk. Třeba jeden při černobylské havárii, když hořelo, v tom největším svinstvu, jezdil s náklaďákem. Na ozáření mu umřela dcera. Co já jim mám co vyprávět o tom, že píšu nějaké písničky?

Jejich stesk po lásce a domovu je asi obrovský.

Připadá mi, že ten stesk se na povrchu paradoxně projevuje určitou letargií. Od rána do večera pracují, shání si práci i na víkend, aby přivezli domů co nejvíc peněz. A to strašně ubíjí. Jsou mezi nimi kopáči, kteří doma dělali chirurgy, učili světovou literaturu na univerzitě… To, co na nás působí jako tupost, je obrana, aby se nezbláznili. Je to strašný osud a my se k nim nechováme zrovna jako k sobě rovným. Mám ale reakci z ukrajinského vysílání Rádia Svoboda, jeho šéfka vybrala tuto písničku do vysílání, dělal jsem tam i vstup k posledním událostem na Ukrajině. Snad se jich ta písnička nějak dotkla. Co víc chtít jinak jim pomoci nedovedu.

Pracujete v lese, čistil jste stoky. Jednou vám centimetr od krku prolétla motorová pila, jindy jste se zraněnou nohou pracoval do setmění, abyste splnil normu, a pak vás odvezli rovnou na operační sál. Nejsou to momenty, kdy si říkáte, jestli nejít životem jinou cestou?

Samozřejmě si to říkám. Ale pro tuhle práci jsou praktické důvody: dělám ji dlouho, vím, kam se o ni obracet, a mám ji rád, mám rád přírodu, v níž pracuji, i samotu při práci. Nejraději bych však mnohem více hrál, ale o to, co dělám, není takový zájem, abych se tím mohl živit.

V práci rovněž píšete písně. Jak to funguje?

Pořád s sebou nosím papíry. Vím, že ten impuls, kdy píseň přichází, se nikdy neopakuje.

Kdy přišel v práci naposledy?

Když jsem byl naposledy v lese.

Les písním víc přeje?

Není důležité, jestli je to les nebo louka, ale je to závislé na samotě. Už Jiří Šlitr říkal, že samota je pro tvorbu podmínkou, bez níž nelze. Doma člověk nemá jistotu, jestli zrovna někdo neotevře dveře. V lese žádné dveře nejsou.

Písní z vašich alb, která má nejdelší stopáž, je Jack a já z Kořenů, 8:05. Podle recenzí nejsilnější z alba. Rozvíjíte v ní mj. motivy z písně Teroristka…

Je to živé téma naší doby. Každý ví, co se děje ve světě, víme, co se stalo ve Volgogradu. Nemám žádné řešení, je to pro mě hrozně smutné, že se tímto způsobem musí ve světě něco řešit. Je to strašně smutné a kruté, ale pro obě strany. Vůbec si nemyslím, že by na vině byli pouze teroristé, kteří si cosi usmysleli, a proto po nás budou házet bomby, a my vlastně vůbec netušíme, proč. Pokud to netušíme, tak je naše sebereflexe velmi nízká.

Jedním z témat písně je dítě v arabském šátku, které jeho otec, americký voják míru, odmítne. V písni Přesto zase zpíváte, že „má obyčejná žena má naše děti neobyčejně ráda." Nakolik vás ovlivňuje, že vychováváte malou dceru?

Já nemám vůbec chuť mluvit o své rodině do novin.

S dětstvím se nicméně pojí ještě téma snů. V písničce Cizí vůz otec věří, že „děti pochopí, že život není chov snů, ale venčení psů za domy." Jak sníte vy?

Mé běžné noční sny nejsou žádná velká potrava pro psychoanalýzu. A pokud jde o sny, které by se mohly jmenovat životní touhy… Když vynecháme základní věci, že nám záleží na naší rodině a podobně, je pro mě nejdůležitější psaní písniček a také jejich interpretace. A pokud mám nějakou touhu či cíl, chci tohle dělat co nejlépe. Nemohu jinak. Narodil jsem se s tím a jak říká Bob Dylan, nedokázal jsem zabránit tomu, abych ty písně napsal. Člověk tomu může zabránit, ale tím pádem zabije svou duši i své tělo. Zní to možná přehnaně, jsou to přece jen nějaké písničky, jen taková hra a nic víc. Jenže je to hra doopravdy, jak napsal rodák z mého města Richard Weiner. A stačí si vzpomenout na osudy některých prokletých básníků.

Jednomu básníkovi a písničkáři jste věnoval píseň Čistý stůl pro Bulata Okudžavu.

Bulata Okudžavy si moc vážím. Pro mě je člověk, který tváří v tvář stalinské i brežněvovské totalitě nezradil ani svůj talent ani sebe jako člověka. A musím jmenovat dalších pár lidí, kteří jsou pro mě stejně významní jako on, nejvíc mě ovlivnili, pomohli mi žít a měl jsem v nich příklad toho, jak lze dělat toto řemeslo: Bob Dylan, Leonard Cohen, Joni Mitchell, Vladimír Merta, Dáša Voňková, Neil Young, Paul Simon, Vladimir Vysockij, Vlasta Třešňák, Jacques Brel, Jiří Dědeček, Jan Burian…

A nakolik vás ovlivnil Mozart, který figuruje v písni o Okudžavovi i starší písnicčce Už?

Mozart je pro mě symbolem neuvěřitelného génia, skrze něhož protéká boží milost proudem a on je jenom v její službě. Zdeněk Mahler o něm říká, že byl sluneční génius. Čili jestli tomu dobře rozumím, nejen génius jedné oběžnice Slunce, ale přímo z centra, ze Slunce samotného až na hranice našeho okrsku dohlednosti přes ty Hubbleovy teleskopy.

Další zajímavý postřeh přináší písnička Gastarbeiter: jestli se chceš dostat dopředu, stále musíš nejdřív do strany. Sledujete českou politiku?

Já mám špatný žaludek.

A opravdu se cítíte být gastarbeiterem ve vlastní zemi?

Pracoval jsem v soukromém rádiu jako hudební dramaturg. Cítil jsem se tak tehdy, ale i často dnes ve své práci, na úřadech a podobně. Cítím se být opravdu tlačený k tomu, abych nebyl sám sebou. A v tom okamžiku jsem gastarbeiter. Když nemůžu být ve vlastní zemi sám sebou… Slyšel jsem esej o exilu, že jsme v tomto světě exulanti naší lidské podstaty. Jsme vyhnáni sami od sebe tím, že místo abychom se věnovali věcem, u nichž všichni jasně cítíme, že jsou podstatné, děláme to nepodstatné. A svět má dokonce zájem na tom, abychom to podstatné nedělali, protože nás chce použít jinak. Musíme neustále zanedbávat, či dokonce potlačovat základní tendenci k naplnění smyslu svého bytí. Musíme být loajální ke své firmě a pak ještě na tento úřad, ještě pro tohle potvrzení… Kdy jsem to konečně já? Málokdy.

Jiří Smrž
Narodil se 3. května 1954 v Písku. Začínal v 70. letech ve skupině Zvoníci, pak hrál s Jiřím Kovářem, s ním hraje dodnes. Psal texty pro skupiny Sem tam a Minnesengři. Ve druhé jmenované působil za éry Pavlíny Braunové, loni dovedl k vydání Bílé místo, vzpomínkové album na tuto nezvěstnou zpěvačku. V roce 2001 vydal první sólovou desku Dědičná krev, za druhou desku Poslední láska (2005) získal Anděla. Za desku Kořeny (2013) je na Anděla nominován. S Kořeny vyhrál v anketě Album roku 2013 Radia Proglas. Hraje sám i s kapelou Dobrovod.

Z písní Starý žár a Ztrácím tě, Margaret naopak sálá velká naděje a láska. Jak se vám píší milostné písně?

Jednoduše je třeba někoho nebo něco milovat a ostatní je třeba ponechat talentu, nic víc. To se mi zdá důležité, protože nechci psát písně o lásce, ale písně lásky.

Tedy stále platí slova z vaší písně Mezi, že hlavou zeď neprorazíš, musíš i srdcem.

Tenhle verš není zrovna moc zdařilý, ale že by úplně neplatil, nemohu říct. Jednou říkal Glen Hansard, že jsou na světě zdi, které neprorazíte, nepřelezete, a abyste se dostal na druhou stranu, musíte obejít celou zeměkouli. To se mi zdá jako úžasný příměr, ke kterému bych jenom doplnil, že pak už to není ta zeď.

V písni Přesto cítím v řádku „sladké rodné město" ironii. Jak se vám žije v tom vašem?

Pro každého je určitě důležité místo, kde se narodil. Václav Cílek píše, že lidé z Vysočiny a jižních Čech jsou velmi fixováni na krajinu, ve které se narodili a vyrostli, protože má zvláštního ducha. Tomu jihočeskému duchu dost podléhám, spojení s krajinou cítím velmi silně. V Písku bydlím, mám k němu hezký vztah, ale nežiju v něm. Je to můj domov, ale otázka je, co je to domov.

Můj táta říkal, že domov je tam, kde je člověku dobře.

To je hezká definice, cítím to stejně. Domovů mám několik. Navíc si myslím, že domov není místo, ale vztah.

Každopádně máte na jihu kořeny. Platíme za jejich vytržení tím, že jak zpíváte jsme sami sobě cizinci?

Teď jsem četl v rozhovoru s filozofem Martinem Heideggerem, že jen lidé, kteří jasně pociťují domov, jsou pak schopni udělat významný čin. A domov je ta zabydlenost ve vlastní kultuře, tradici a rodinné konstelaci, kdy se můžete opřít o všechny předky, kteří vás drží. Přetnutí kulturních souvislostí je vlastně zbavování domova, jistoty a vede k tomu, že jsme mnohem snadněji manipulovatelní a nejsme schopni udělat významný čin. Jsme schopni být jen těmi gastarbeitery.

Kritik Milan Tesař napsal, že deska jde od mnohonásobné obžaloby Boha v Otče noci až po závěrečné pokorné Deo gratias. Souhlasíte s ním?

V písni Otče noci je otec přesně definován. Je to otec mentální anorexie, oxidu siřičitého, výhodných hypoték a tak dál. Není to Bůh, je to modla. Naprosto ale souhlasím s Milanem Tesařem v tom a tak jsem to chtěl že deska vede od modlitby k falešnému Bohu k modlitbě k Bohu opravdovému.

Když budu citovat ze Silnice do noci: na co stačí píseň, o tom nikdo nezpívá. Snažíte se být tím, kdo se o to pokouší?

Pokouší se o to spousta lidí, třeba ti ve sdružení Osamělých písničkářů. Dělá to každý, kdo má umělecké postižení a bere ho vážně. Snažíme se dokonce vyslovit mnohem víc, než na co stačí píseň.

V písni Cos ještě nenašla zpíváte, že každá písnička je dopis na věčnost. Dostáváte odpovědi?

Odpovědi přicházejí dřív než ty dopisy.