Co vás napadalo, když jste znovu nahlížel písničky z celého nahrávacího období Spirituálu?
Byla to pro mě rutina, protože spirituálovských výběrů či antologií jsem v průběhu let udělal několik, i když jsem za to někdy od kolegů schytal kritiku. Tentokrát jsem si ovšem uvědomoval, že je to pravděpodobně naposled, že se jedná o jakési symbolické ohlédnutí za něčím, co bylo. Ve spolupráci se Supraphonem jsme nakonec na kompilaci zařadili známé písničky jako Za svou pravdou stát, Krutá válka, Až se k nám právo vrátí, Kocábka nebo Jednou budem dál. Vybíral jsem je s ohledem na posluchače, aby tam byla zachycena různost stylů našeho hraní a zpívání. A pochopitelně aby tam dostali prostor důležití členové Spirituálu, kteří utvářeli výslednou podobu zvuku a podíleli se na vzniku našeho repertoáru.

Milan Špalek
Milan Špalek vyprodává s Kabátem stadiony. Klid hledá na samotě ve Vrahožilech

Z těch možná ne úplně signálních je na výběru třeba i písnička Povídajú ludé, která pochází z období, kdy jste se věnovali folklóru…
Ano, František Nedvěd ji moc krásně nazpíval. Byla to pro nás idylická práce. Nikdy jsme se ale netvářili jako folkloristé - čistou, originální interpretaci lidových písní jsme vždycky nechávali na hudebnících, kteří vyrůstali v dané tradici na Moravě i v Čechách. Těm jsme do jejich dovedností mluvit nechtěli. My jsem to vzali jenom jako ukázku toho, co všechno symbolizuje název folk pro styl, který děláme. Povídajú ludé pochází z desky Šibeničky složené z písní, které potvrzují, jak velmi přísně naši předkové posuzovali zločin. Naše moderní doba to má srovnané jinak. A vzhledem k té možnosti strašného omylu zrušila pro jistotu tresty, které byly dříve běžné a v některých částech světa se dodnes uplatňují, což se nám samozřejmě nelíbí. Nicméně v těch písničkách jde o symbolické poslání a o to, že špatné konání si zaslouží odsouzení. Viděli jsme, kolik v sobě mají moudra. Ale nikomu jsme to nevnucovali.

Z jiného ranku je třeba píseň Batalion, kterou si mnozí zpívali a zpívají u táboráku. Těší vás to?
Určitě. Batalion je původně francouzský tanec, jehož verze se dochovala i pro loutnu. Píseň opatřil českým textem Dušan Vančura, který tak „stvořil“ jednu z věcí, které nás přežijí. Vedle už zmíněných je krásná například i skladba Černošský ghetto, která je v našem repertoáru dost výjimečná – jedná se o mezinárodní Elvisův hit, ale myslím, že v našem podání jeho verzi zase až tolik nepřipomíná. Žízeň – další písnička, kterou miluju. Nebo To, co zbývá, lásko, což je píseň (v originálu Te Recuerdo Amanda) chilského písničkáře Víctora Jary, který byl zabit při tamním vojenském převratu v roce 1973. Se svolením jeho ženy jsme ji mohli zpívat.

Jan Smigmator (2021)
Zpěvák Jan Smigmator: V New Yorku musím podat životní výkon

Je to kus cesty, kterou jste se Spirituálem za šedesát let urazili. Co jste prožívali, když jste se loni loučili s publikem?
Všichni jsme byli rozechvělí. Naši rozlučkovou šňůru jsme zahájili pár dnů předtím, než udeřil covid, takže jsme museli zbývajících třináct koncertů odložit, a to hned dvakrát. Nemohli jsme tušit, co se bude dít dál, zda budou lidé vracet lístky, jestli ta vystoupení vůbec odehrajeme… Když jsme pak ale po roce a půl zjistili, že nám zachovali přízeň, že vstupenky nevracejí, byli jsme v šoku. A v té situaci přidala pražská Lucerna ještě jeden koncert navíc, protože se našli ještě další zájemci, kteří nás chtěli slyšet. Bylo to vděčné publikum, psalo nám psaníčka, zpívalo s námi… To pominut nemůžu. Možná to vypadá, že se chlubíme, ale byli jsme sami jako diváci – jenom jsme přihlíželi dění a divili jsme se.

Pociťujete teď úlevu, nebo je vám po hraní s kapelou smutno?
Beru to tak, že skončila jedna dlouhá etapa. Muzika pro mě vždy byla mocnou životní oporou, je to velký dar, kterého jsem si velmi považoval. Ne pokaždé jsme byli v kapele úplně jednotní, někdo by rád třeba víc toho profesionálního přístupu, z větší části jsme se ale drželi víc „kamarádského receptu“. Všem svým bývalým kolegům musím poděkovat, že to tímto způsobem brali a že jsme si snad všichni vybírali sladkou odměnu v podobě posluchačského zájmu.

A co dělá pan Tichota dnes?
Nevím, co dřív. Dalo by se říct, že si užívám „důchodcovské nevolno“. Celý život jsem se zajímal o motýly a fotil jsem je – teda když ještě žili. Nedávno jsem dostal pobídku, abych je dal do kupy, což mimochodem představuje sto krabic motýlů, které musím seřadit a popsat. U této práce momentálně sedím i desítky hodin denně. Kromě toho si s manželkou Zdeničkou užíváme volnosti, stýkáme se s přáteli, na což dřív nebyl čas, když je hezké počasí, jezdíme na kole… Nedávno se nám navíc narodil vnouček, jímž nás obdařila dcera, takže se tu a tam do péče o něj rádi zapojujeme.

Zatím posledním albem Miroslava Palečka jsou Písně domova na slova Jaroslava Seiferta.
Písničkář Miroslav Paleček: Jedním z našich nejlepších pódií byl Karlův most

Vypadáte velice dobře…
Děkuju. Není to tak slavné, když jde o různé lékařské prohlídky, ale nenaříkám si. Oba mí rodiče zemřeli na dnešní dobu mladí, v šedesáti letech, takže si svůj věk užívám a jsem pochopitelně rád, že snad nikomu nepůsobím komplikace.

A jak se díváte na to, že letos vznikla skupina Spirituál kvartet, kterou tvoří i bývalí členové Spirituál kvintetu Jiří Holoubek a zpěvačka Veronika Součková? Dal jste jim k tomu požehnání?
Je jim přáno. Myslím, že jsou zárukou toho, že nebudou napodobovat Spirituál kvintet. Mají dost svých nápadů, jistě si najdou svoji cestu. Všelijaké ty revivaly se nikdy moc neosvědčily, což oni moc dobře vědí. Držím jim palce.