Zavzpomínáte na zmiňovaný koncert v O2 universu, kam jste si jako hosty pozvali Lucii Bílou a Petra Koláře?
Jiří Urban: Přítomnost exkluzivních hostů Lucie Bílé a Petra Koláře výjimečnost akce podtrhovala. Atmosféra v po strop zaplněné hale byla neuvěřitelná, a přestože tři hodiny metalu dokážou unavit, publikum si to užívalo měrou vrchovatou a vracelo nám energii zpátky na pódium. Pro každého z nás to byl nejdelší koncert v životě a mnozí tak jeli až na hranici fyzických možností. Pro mě osobně bylo o emocích mít s sebou celou rodinu, oba dospělé syny, kteří mě samozřejmě hudebně sledují celý život, ale i malou dceru, která tátu ještě takhle neznala. I slza ukápla.
Jan Toužimský: Během koncertu zaznělo devětadvacet pecek, které vyšly i na vzpomínaném kompletu. Výběr písní necháváme už nějaký čas na našem dvorním zvukaři Ondrovi Martínkovi, v tomto případě jsme je ale vybírali všichni tak, aby pokryly všechna období Arakainu - od první desky Thrash the Trash až po písničky z poslední doby. Takže ten výběr je různorodý, jak se to ke čtyřicátinám sluší a patří.
Když byla řeč o hostech - Aleši Brichtovi se do toho nechtělo?
Jiří: Aleš má vůči své někdejší mateřské kapele, kterou pomáhal postavit, zášť, pěstuje si ji v sobě, ale já si myslím, že je to jenom zástupný důvod. K účasti na koncertu jsme ho pochopitelně oslovili, ale vlastně jsme dopředu věděli, jak to dopadne. Ústy manažera se vyjádřil, že se oslav Arakainu nehodlá zúčastnit, takže jsme to tak museli vzít.
close
info
Zdroj: se svolením Josefa Beníka
zoom_in
Arakain s hosty. Zleva: Jan Toužimský, Lucie Bílá a Petr Kolář
Jan: Aleš s Arakainem vystoupil naposled během oslavy pětadvacetin kapely v Edenu, kde bylo tak trošku jasné, že už se na jedno pódium nevlezeme. Z nějakých osobních důvodů se pak definitivně zřekl jakékoli další spolupráce, takže jeho odmítnutí vystoupit v O2 universu bereme jako takový „dotčený dojezd“, jenom se tomu usmíváme. Každopádně je to škoda, protože sám za sebe jsem se těšil, že si spolu něco střihneme, že by to mohlo být pro naši fanouškovskou základnu hodně zajímavé. Protože dodnes se řeší, kdo byl lepší, jestli Toužimský, nebo Brichta, nebo taky že bez Brichty už to není Arakain… Myslím, že z toho máme prču na obě strany, ale mezi fanoušky se to pořád ještě nějak zbytečné hrotí.
Ptát se, kterou desku považujete za přelomovou, je asi zbytečné…
Jiří: Samozřejmě je to Thrash the Trash. V době, kdy vyšla, jsme hráli osm let a nikdo netušil, že bychom vůbec někdy mohli naši muziku zaznamenat do drážek vinylových desek. Když byla na světě, byli jsme slavní, což říkám s určitou nadsázkou. Prodalo se jí asi sto padesát tisíc kusů, byla to nádhera. Málem jsme dosáhli na zlatou desku, která se udělovala za dvě stě tisíc prodaných kusů, ale to už dnes zdaleka neplatí… Takže ze současného pohledu byl Thrash the Trash, v rámci našeho žánru, maximálně úspěšný.
Postupem času se váš žánr přece jen proměnil.
Jiří: Ano, od urputného spěchání jsme trošku přešli k melodiím a harmoniím, a to i díky hlasům Petra Koláře a Honzy Toužimského. Ortodoxní fanoušci nám vyčítali, že jdeme do komerce, ale kdo to dneska nedělá? Prostě doby, kdy jsme křičeli na lidi, jsou pryč. Jsem spokojený s tím, kde to dnes je. Hlavně že jsme zdraví, hudebně i fyzicky. Coby čerstvý důchodce jsem rád, že můžu stát na jevišti a že se mi netřesou ruce.
Jaké byly vaše inspirační zdroje v dobách, kdy jste ještě křičeli?
Jiří: Brichta nebyl tvůrce protestsongů. Neříkám, že se něčeho bál, ale považoval za zbytečné, abychom prostřednictvím textů bojovali proti režimu. A tak jsme bojovali jinak – tím, že jsme dělali ryze západní muziku. Naší největší inspirací byly ze začátku kapely Metallica, Slayer a Megadeth. Kdo to pamatuje, ví, kdo tenkrát vládl a určoval žánrový směr.
Kdybychom prolétli jednotlivými etapami Arakainu, co pro ně bylo charakteristické?
Jiří: Zásadních momentů je několik. První je ten, že jsme mohli začít vydávat desky, že jsme si poměrně rychle získali fanoušky, že jsme vyhráli nějaké ceny jako třeba žánrového Anděla, že jsme na postu zpěváků měli několik osobností, že jsme si zahráli v Edenu se symfonickým orchestrem, což v té době, tedy před patnácti lety, žádná z metalových skupin neudělala… Podstatné je, že i po čtyřiceti letech dokážeme naplnit jednu z největších hal v Praze, což bych označil za další dosažený milník.
Honzo, zpěvákem Arakainu jste už dvacet let. Jak jste se dali dohromady?
Jan: Z jihočeských kapel, v nichž jsem začínal, jsem přešel do Prahy do muzikálu Excalibur uváděného divadlem Ta Fantastika, kam kluci z Arakainu rádi chodili, protože Lucka Bíla tam v té době už v mnoha představeních fungovala. Takže mě tam viděli. Zásadní ale bylo, že mě ke spolupráci na vznikajícím demu přizval Jirka Urban mladší, který původně působil ve skupině Adrien a později v Dymytry. Slovo dalo slovo, ono demo pak slyšel jeho táta, který si zřejmě řekl: „Jé, to je pitomec, barvou hlasu podobný Petru Kolářovi.“
Jiří: Ano, říkal jsem tehdy Jirkovi: „Proč ti Kolář nazpíval demo?“ Odpověděl mi: „No, to právě není on.“ Takže jsme se po třech letech, co nám Petr oznámil, že jde na sólovou dráhu, měli na koho obrátit. S Honzou to šlo ráz na ráz. Pikantní je, že první koncert Arakainu se uskutečnil v dubnu 1982, kdy byly Honzovi čtyři roky. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že s ním jednou budu hrát, řekl bych, že je to hovadina. Ale v kolektivu se věkové rozdíly stírají. Třeba bubeníkovi Marku Žežulkovi, když k nám nastoupil, bylo šestnáct. Byl ale tak dobrý, že jsme ho vzít museli, nic jsme neřešili, protože jsme poměrně veselá kapela, kde probíhají nejrůznější fórky, prostě žádná křeč… My starší jsme se i podruhé oženili, takže máme stejně staré děti. Spojuje nás žánr, což je podstatné.
Nahrává se anketa ...
Jak byste popsal časy, kdy k vám nastoupila Lucie Bílá?
Jiří: Psal se rok 1984, Lucka byla pochopitelně úplně mladičká. Jezdili jsme pro ni do práce, kde šila na stroji. Dali jsme jí možnost, aby se ukázala před lidmi v žánru, který by u ní nikdo netušil, a aby ze sebe vykřičela energii, kterou má v sobě pořád. Během roku se ale díky producentu Petru Hannigovi proslavila se sólovou deskou a pak už se musela od Arakainu odstřihnout. Dodnes je nám věrná. Je z ní sice popová megahvězda, která ale dokáže zpívat i s rockovou kapelou. I díky ní má Arakain velké renomé.
A co Petr Kolář?
Jiří: Když Brichta oznámil, že odchází, věděli jsme, že jemu podobná persona na trhu není. A z jiných kapel jsme nikoho přetahovat nechtěli. Naštěstí jsme kápli na Petra Koláře, který zpíval v Precedensu, pár let předtím v plzeňských zábavových kapelách, osobně jsem ho znal z muzikálu Vlasy. Věděli jsme, že po něm půjdeme. Oslovili jsme ho, on trošku váhal, říkal, že by chtěl dělat sólový projekt s Karlem Svobodou, ale my jsme mu oponovali: „Musíš jít k nám, jsi bigbíťák.“ Svolil s tím, že půjde, ale v mezičase si bude připravovat sólovou půdu. Trošku jsme doufali, že možná pojede po dvou kolejích, ale po dvou letech oznámil, že nastal čas jeho odchodu. Petr byl a je zpěvák světového kalibru. A když k nám nastoupil, zachránilo nás to od ztráty fanoušků. Honza na něj zdárně navázal. Myslím, že spousta lidí ani nepoznala, že došlo na postu zpěváka ke změně, což byla výhoda.
Jak je to s autorstvím ve vaší kapele?
Jiří: Teď přichází má oblíbená věta – všechny nejlepší skladby jsem složil já, naše i zahraniční… Ale teď vážně. Písničky skládáme všichni kromě bubeníka a relativně nového basáka. S texty to vždycky bylo trošku na štíru. Snažíme se je tvořit vlastními silami – někdy s větším, někdy s menším úspěchem, spolupracujeme i s externisty. A teď, co jsem připravil materiál na novou desku - netuše jsem nasypal k deseti písničkám deset textů - doufám, že budou použitelné. Prostě jsem to zkusil a uvidíme, jestli to lidé přijmou.
Kdy by měla deska vyjít?
Jiří: Pracuje se na ní. Ke spolupráci jsme oslovili nadaného a šikovného kluka, producenta Martina Hollandra, aby to celé řídil někdo, kdo má od věci odstup.
Jan: Tentokrát volíme postup, že každé pecce věnujeme nejvíc, co je z nás možné vymáčknout. S každou z nich půjdeme ven po singlech, aby si je lidi stačili naposlouchat, a když k nim bude klip, tak i nakoukat. Teď se nám to z producentského hlediska malinko zadrhává, ale přesto si myslím, že přijdeme s nejlepší deskou v dějinách Arakainu. Příslibem věcí příštích je mimochodem na jaře vydaný nový singl Sedm hříchů. Věřme, že jeho kvalitě a ohlasu na něj dostojíme. A že deskou důstojně vstoupíme do páté dekády.
