Půvabná a svěží byl váš první zveřejněný text z roku 1956. Jak vůbec vaše dráha textařky odstartovala?

Texty – dá-li se tomu tak říct – jsem začala psát už na gymnáziu v Lounech, měli jsme tam kapelu a já jsem s ní zpívala. Pak ale musím přeskočit mnoho let – mezitím jsem si udělala doktorát na fakultě, otěhotněla jsem, byla jsem na mateřské dovolené. A tehdy jsem si na své prvotiny vzpomněla. Nejvíc ze všech textařů jsem obdivovala Vladimíra Dvořáka, protože jsem odjakživa milovala češtinu a on ji měl dokonalou. Napsala jsem mu do rádia, že bych mu ráda předvedla, co jsem kdysi vytvořila. Byl velice laskavý, sešli jsme se v jedné kavárničce. Ty texty si četl, dost přitom pokyvoval hlavou a najednou říká – víte co, já vás seznámím s Vlachem. A jak řekl, tak se stalo. Vlach si mě prohlížel, asi proto, že textařina byla v té době doménou mužů, a prohlásil – „No, zkuste to, dívko, Borovec mi to vrátil". A dal mi písničku Irwinga Berlina Easter Parade, z níž jsem udělala právě píseň Půvabná a svěží. Kamarádi ji překřtili na Půvabnou a bez věže, dělali si z toho legraci, ale ona se ujala, zpíval ji tehdy Sbor Lubomíra Pánka (a od té doby spousta interpretů). Potom už mi pan Vlach svěřoval takové melodie, o kterých se domníval, že mi budou vyhovovat.

A vyhovovaly?

Ano, potom se ale stalo, že vznikl TOČR (Taneční orchestr Československého rozhlasu). V něm už byli jiní interpreti – Karel Gott, Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Vašek Neckář a spousta dalších. Pak jsem měla takzvané šansonové období, kdy jsem nejvíc psala pro Juditu Čeřovskou. A taková poslední fáze byla s Marií Rottrovou – své tvůrčí snažení jsem věnovala několik let převážně jí. S Maruškou jsme si vždycky dobře rozuměly. Možná je to tím, že jsme obě z drsného kraje – ona ze severu Moravy, já ze severu Čech, narodila jsem se v Lomu u Mostu pod Krušnými horami.

Vaše texty jste se vždycky snažila jednotlivých interpretům přizpůsobit, jak těžké to je?

Pro mě to těžké nebylo, protože jsem měla vystudovanou psychologii, takže jsem si uměla najít ke každému cestu. Pomohlo mi v tom i to, že jsem empatická. Vždycky pro mě bylo prvořadé, abych vystihla osobnost a osobitost toho, pro koho jsem psala, a aby každý interpret uvěřil tomu, o čem zpívá. Aby to potom zase jemu věřili posluchači. Což se mi – myslím – dařilo.

Samotný proces psaní – jak u vás probíhá, jak k vám přichází inspirace?

To je různé. Když jsem například dostala nabídku od skladatele otextovat nějakou melodii, tak mě ta samotná melodie vedla. Druhá varianta je, že jsem psala text s konkrétní představou, pro koho bude, a pak jej nabídla ke zhudebnění. A třetí kategorií byly zahraniční písně, jejichž české verze jsem dělala – všimněte si, nepoužívám termín překlad, nemám jej ráda, protože on to překlad v pravém slova smyslu nebyl. U těch jsem vycházela z pocitu solidarity k původnímu skladateli a hlavně k textaři. Nechala jsem v těch písních ústřední myšlenku, náboj, o to jsem se snažila.

Během čtyřiceti let jste napsala 240 písní pro přední české zpěváky, to je úctyhodné…

No a po těch čtyřiceti letech jsem si uvědomila, že už bych toho měla nechat. A napsala jsem knížku Povolání: textařka, v níž jsem všechno své úsilí shrnula a rozloučila se.

Opravdu dnes nemáte žádné nutkání?

Nemám, ale Hana Hegerová mě po letech vyzvala, abych se ještě zamyslela a udělala výjimku. Že našla nějakou písničku, francouzský šanson. Tak jsem tu výjimku udělala a napsala ji pod názvem Indiánské léto v Paříži. Uvidíme, jak to dopadne, jestli ji Hana vůbec nazpívá a vydá.

Když se vrátíme k desce Den žen, den mužů, koncipovala jste si ji před lety sama?

Ano, i když tak trošku na výzvu Supraphonu. Tenkrát někdo přišel s tím, že když na něm zpívají samé ženy (Marie Rottrová, Vlaďka Prachařová, Jana Kratochvílová, Judita Čeřovská, Helena Vondráčková, Hana Hegerová, Yveta Simonová a Eva Pilarová), bylo by dobré, kdyby se ozval i mužský hlas, který měl jednotlivé skladby glosovat. Oslovila jsem pro to Miroslava Horníčka, který vzal nabídku s podmínkou, že „paní Fikejzová nebude vědět, o čem tam mluvím, dokud si to sama na desce neposlechne". Vzkázala jsem mu, že mám také smysl pro humor, tak roztomile naše spolupráce začala. A myslím, že výsledek je krásný, jeho poznámky jsou chytré a vtipné.

Zajímá vás současná hudební scéna?

Nechodím na koncerty, ale hodně poslouchám rozhlas. Líbí se mi například Buty – „jednou z rána přišel vítr, sebral střechu i s pokrývačem" – no tak tu písničku miluju. Jejich texty jsou laskavé, navíc jsou to výborní muzikanti, osobně je ale vůbec neznám. Příjemní jsou mi i Chinaski a docela mám ráda Nightwork. U nich zase oceňuju, že je jim dobře rozumět. Pokud jde o textařky, nezapomenutelná je pro mě Zuzana Navarová, hezké texty psala Zuzana Michnová i Hana Zagorová. Gabriela Osvaldová se mi líbí v poloze, kdy je ironická a vtipná. Hrozně zajímavá se mi zdá Radůza.

Vaši kondici vám může ledaskdo závidět. Působíte hodně vitálně, číle…

Máte mě vidět ráno. No, ráno, mí kamarádi vědí, že mám ráno hodně posunuté. Jsem sova, celý život jsem byla zvyklá psát v noci, tudíž jsem měla den a noc obráceně. A tak mně to i zůstalo. Jednou mi říkala Giovanna Roklová, která je napůl Italka, že v Itálii říkají místo našeho označení sova a skřivan netopýři a slepice. To je rozdíl, co? Na tom se ukazuje, jak je čeština krásná. Vždycky říkám, jak si jí vážím. Pracovat s ní, to pro mě byla – jako pro holku, která vyrůstala v pohraničí, kde se mluvilo mizerně – taková sebeobrana.

Kdo je… Jiřina Fikejzová

Jiřina Fikejzová se narodila 13. dubna 1927 jako Jiřina Henzlová. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala psychologii a sociologii. V 50. letech byla sprinterkou československé národní reprezentace. Léta pracovala v hudebním vydavatelství Supraphon jako dramaturgyně. Působila jako členka odborných porot různých domácích i zahraničních hudebních festivalů. Na svém kontě má 240 písní.