Váš první koncert v bývalém Československu na Bratislavské Lyře roku 1989 vstoupil do dějin. Kytaru vám nesl tehdejší disident Václav Havel, a tajná policie mu díky tomu de facto nemohla zabránit ve vstupu do sálu.
Mně nešlo o to Václava Havla na koncert „propašovat“. Ale odmítala jsem ho vydat těm, kteří ho sledovali. Tajná policie nás přesvědčovala: My se o něj postaráme. A my jsme jim odporovali: Ne, on je teď naším hostem.

Na koncertě, kde bylo údajně několik set tajných policistů, jste přednesla krátké protitotalitní poselství. Jeho příprava v pro vás cizím jazyce musela být zřejmě velmi konspirativní.
Odpoledne toho dne zazvonil mém hotelovém pokoji telefon. Havel říká: „Jsem v hale hotelu. Very many police.“ Já mu řekla: „Nikam nechoďte, já vás vyzvednu.“ A pak jsme plánovali: on mi na kazeťák namluvil několik vět, já je poslouchala, abych se naučila českou výslovnost. Když jsem je pak v průběhu svého koncertu přednesla, pozvala jsem jako hosta zakazovaného bratislavského zpěváka Ivana Hofmana. Ten odzpíval dvě sloky a vypnuli proud. Byl to velký šok. Pak vypnuli proud ještě jednou, ale to už celá hala zpívala s námi.

Dráždit diktatury je nebezpečné. Jakou jste zažila nejriskantnější situaci?
Ta rizika mi často nedocházela, protože jsem vyrůstala v liberálním prostředí Severní Ameriky. Když jsem byla v Argentině, laureát Nobelovy ceny Adolfo Pérez Esquivel organizoval protestní průvod matek, jimž zmizeli synové, a já je chtěla podpořit. Přiběhl do své kanceláře, bledý jako křída. Říkal, že na ulici mu cestu zastoupil chlap, který rozhrnul sako a namířil na něj revolver: „Nesmíš dopustit, aby s nimi demonstrovala.“ Připadala jsem si jak ve filmu, nebála jsem se, jak bych doopravdy měla, demonstrace jsem se však nezúčastnila. Když jsem ale roku 1972 strávila za vietnamské války jedenáct dní v krytu v Hanoji, těžce bombardovaném americkou armádou, strachy jsem byla naopak celá bez sebe.

Takže vy vlastně ty riskantní situace vyhledáváte?
Spíš vyhledávám příležitosti, kde mohu přispět ke změně. Do Chile jsem přijela krátce po konci Pinochetova vojenského režimu, čekala jsem uvolnění. Moje koncerty ale přesto zakazovali, organizovali jsme je tedy potají. Někdy jsem dorazila na plánované místo, které mezitím důkladně vyčistila policie. Někdy mi lidé říkali, abych zpívala, jindy abych nezpívala - protože když odjedu, oni budou muset čelit následkům. Hrála jsem pro pět tisíc lidí s muzikanty, kteří byli léta zakázání. Byli jsme obklíčení policií, radili mi: Nezpívej We Shall Overcome, to oni poznají, vyprovokovalo by je to.

Začínala jste v 60. letech v éře protestních písní, a dnes je za hlas protestu považován hip hop. Existuje mezi obojím paralela?
Je pravda, že hip hop je dnes ta jediná legitimní protestní hudba. Je ale spíš typická pro černošskou populaci, něco z toho je skvělé, něco naopak agresivní a primitivní. Existuje ale spousta další hudby, kterou rádio nehraje. Nemá smysl čekat na nového Boba Dylana či vymýšlet paralely, doba se změnila. Za velmi zajímavého nového autora považuji Steva Earla, který napsal dvě písně pro mé poslední album.

Co budete v Praze hrát?
Zazní i můj starší repertoár, který je vzhledem k politické situaci v mé zemi opět aktuální. Myslím protiválečné písně, jako třeba Dylanovo With God on Our Side. V poslední době jsem hodně pracovala i na svém hlase, takže do mého repertoáru se vrátily skladby, které jsem v nedávné minulosti zpívat nemohla.

Váš repertoár z éry vietnamské války se dnes stal aktuální díky válce v Iráku. Máte pocit, že se dějiny opakují?
V jistém smyslu určitě - a přijít může i válka s Íránem. V mé zemi se k moci dostali velmi nebezpeční lidé, seskupení kolem prezidenta Bushe, kteří ho inteligencí daleko převyšují, jejich plán je přebudovat celý Střední východ.

Čekají vás nějaké další koncerty v rizikových zónách?
To není něco, co bych spontánně plánovala, ale když mě o to někdo požádá, ráda to udělám.