Z mississippského Lelandu se asi pěkně divil, kam to zavítal. Pořadatelé ho totiž umístili přímo do srdce letního festivalu Summer City Island, na Střelecký ostrov, kolem kterého pluli milenci na lodičkách a z něhož měl ideální výhled na tu zvláštní zlatou kapličku.

Tenkrát se říkalo, že možná půjde o jeho poslední turné. Tři roky předtím totiž u sebe doma spadl ze schodů a poranil si kyčel, což mu od té doby bránilo nejen v hraní vestoje, ale především v hraní samotném. Rovněž působil, jako by byl neustále něčím omámen a paralyzován – stěží udržel cigaretu, v rozhovorech odpovídal „yeah“ či „no“ a při koncertu měl jedinou světlou chvilku, to když si při přídavku nasadil na malíček slide a spustil svou proslulou úpravu dylanovky Highway 61 Revisited.

Kolují pomluvy, že ho kdosi (údajně bývalý management) držel celou tu dobu záměrně pod prášky. Nyní se však Johnny Winter zázračně vzchopil a amatérské záznamy z internetu dokazují, že je v mnohem lepší formě než při své první návštěvě v Čechách. Je-li to skutečně setrvalý stav, se jeho tuzemští fanoušci budou moci přesvědčit už tuto středu

v pražském Lucerna Music Baru. Vystoupení v komorním prostředí, kde se neutají jediný kiks, slibuje větší zážitek než rutinně odehraná show na „Střeláku“. A vidět zblízka umělce takového formátu se poštěstí jen párkrát za život.

Od chvíle, kdy John Dawson Winter III spolu se svým bratrem Edgarem, z nějž se časem stal neméně slavný jazz〜rockový klávesista, objevil první rokenroly a rhythm & blues, bylo jasné, že půjde

o rodinné prokletí. První singl ti dva nahráli v roce 1959 a tehdy se také seznámili s prvními bluesovými hvězdami. Bobby Bland, B.B. King, Muddy Waters – ti všichni jim ukázali riffy a triky, s jejichž pomocí pak nadaní sourozenci dobyli světová pódia.

Johnny to Watersovi vrátil i s úroky v 70. letech, kdy se postaral o jeho skvělý comeback. Alba Hard Again, I’m Ready a Muddy Mississippi Waters Live, které produkoval a na nichž (s bluesovými veterány Jamesem Cottonem a Pinetopem Perkinsem) účinkoval, patří do zlatého fondu americké hudby a Winter jimi postavil pomník nejen svému milovanému interpretovi hitů Hoochie Coochie Man a Manish Boy, ale i sobě samému.

V další dekádě na tento úspěch navázal produkováním comebackové desky bluesového harmonikáře Sonnyho Terryho. Talent Johnnyho Wintera by se však prosadil i bez podobných dobrých skutků. Ať už v rauši, nebo na kolečkovém křesle, světlé chvilky jednoho z nejrychlejších a nejnápaditějších kytaristů na světě pořád stojí za všechny peníze.