Když se ohlédnete, čeho si určitě vážíte?

Moc rád jsem připravoval a uváděl v rozhlase v Plzni, v Praze a v Českých Budějovicích pravidelné vzpomínkové hudební pořady, stál jsem u zrodu nových rozhlasových „dechovkových“ pořadů a soutěží. Také jsem vydal už tři obsáhlé knihy na toto téma. Nastřádal jsem spoustu nádherných archivních fotografií, relikvií, zvukových záznamů a muzikantských příhod. Nakonec, vše zúročuji nyní i v populárních pořadech České televize nazvaných Za vesnickými muzikanty.

Velký zájem mají diváci a posluchači také o vaše pravidelné pořady Beze spěchu s Josefem Pospíšilem, které připravujete v plzeňském Pekle. To vás může těšit neméně…

Ano, z toho mám radost, protože diváci a někdejší mí věrní posluchači nezapomněli a hledají dál nejen zábavu, ale i kvalitu v žánru lidové dechové hudby. Jen na pódiu kulturního domu Peklo v Plzni jsem už představil více než osm desítek špičkových dechových kapel z Čech, Moravy, Slezska i ze Slovenska, ostatně letos v červnu nás čeká už devadesátý pořad. Přivedl jsem nejen kapely, ale i spoustu slavných osobností, například textaře Ladislava Jacuru, zpěváky Standu Procházku staršího, Josefa Zímu, skladatele Vlastu Dvořáka nebo rodiny nejslavnějších autorů: Karla Vacka, Josefa Poncara, Jaromíra Vejvody, Antonína Borovičky, Václava Vačkáře či Ladislava Kubeše. Publikum se setkalo také s Konrádyho dudáckou muzikou, cimbálovou muzikou Aleše Smutného se zpěvákem Karlem Hegnerem – a mohl bych ještě pokračovat…

Zdá se, že máte se svým oblíbeným hudebním žánrem mnoho společného. Spojují vás dobrá nálada, entuziasmus, optimismus?

Ano – a mám radost, že to říkáte. Mnozí lidé tvrdí, jak je naše česká hudba dokáže povzbudit a nabít pozitivní energií… Jen je škoda, že tenhle žánr spěje pomalu asi k zániku. Odevšad se na nás valí převážně angloamerická produkce.

Vidíte to opravdu s českou dechovkou tak černě?

Pokud nebude po české hudbě větší poptávka, bude všemu velet jen finanční diktát a globalizace. Mnozí lidé si neváží toho, kde se narodili, kdo byli jejich předkové, v čem všem nám zachovali obrovský odkaz, co vybudovali a jaké hodnoty nastřádali v pomyslné národní pokladnici. Není na škodu se zamyslet, o co přicházíme!

Máte recept, jak takové vnímání změnit?

Je to hodně o výchově, o hrdosti a o hodnotách ve společnosti. Nějak se mně stále vracejí ve vzpomínkách slova mé babičky, která citovala vědmu Sibylu, totiž že se blíží doba, kdy „Čechů zůstane jen pod formanskou plachtu“. A není to jen naše vina, že se málo staráme o odkaz našich slavných předchůdců a že nejsme hrdí na naši slavnou historii. Ona měla, pravda, mnohdy stinné stránky, ale převažují pozitivní momenty, jen se o nich nemluví…

Myslíte, že dříve byli lidé lepší?

Lidé kdysi více ctili hodnoty, vzory. Jaké vzory lze dnes nabídnout? Nese to bohužel s sebou překotná doba kruté bezohlednosti, falešných ideálů, násilí a odcizení. Mazaná reklama chrlí spoustu nepřehlédnutelného braku. Ono je to trošku jako s jídlem. Kdo chce „kvalitu“ a „životosprávu“, ten si ji opatří, kdo ne, ten vezme zavděk cílenou reklamou.

Vaše publikum dobře ví, že s muzikou je spojená celá vaše rodina. Hrajete pro radost nebo pro živobytí?

O své rodině mluvím s láskou. Mám dnes bezvadné zázemí, jsme v pravidelném a fajnovém kontaktu s rodiči. S manželkou Renatou a s dětmi – Renátkou a Pepčou – rádi cestujeme, chováme domácí mazlíčky, užíváme si život a hlavně rádi provozujeme českou muziku. Dnes jako povolání a obživu. Děti jsou nadané nejen na muziku, ale i na jiné věci. Hrajeme často jako „rodinná harmoniková kapela“, nejvíce ovšem koncertujeme s manželkou Renatou.

Co všechno hrajete a kde všude jste už měli možnost vystoupit?

Náš repertoár je zaměřený na světové evergreeny a oblíbenou českou klasiku, která se všude líbí. Doma i v zahraničí. Můžete nás potkat v lázních, v kulturních domech, na nejrůznějších rodinných setkáních, oslavách i přehlídkách, festivalech, slavnostech a podobně. Zmínit mohu čerstvé zájezdy například do Anglie, Německa, Holandska, Jemenu a nedávno i do Latinské Ameriky – do Kolumbie… Často jsem zván k moderování, píšu scénáře, zajišťuji festivaly a přehlídky, s kamarády stíhám ještě i další hudební aktivity pro nejrůznější příležitosti. Velkou legraci a výbornou náladu umíme udělat jako „Pepíci z Plzně“ nebo „Kocouři zez Plzně“– s velkým kamarádem z Chodska Pepou „Dvorákem“ Kupilíkem.

Odkdy připravujete své oblíbené televizní pořady?

Pravidelně je připravuji každý měsíc, už od konce roku 2005. S radostí vybírám a prohlížím archivy České televize a Národního filmového archivu, využívám i své pečlivě nastřádané unikátní materiály. S manželkou Renatou, tedy s naším harmonikovým duem, a s vybranými sólisty pohotově doplňujeme do pořadů Za vesnickými muzikanty i další písničky.

Jak dnes vzpomínáte na téměř třicet let strávených v Českém rozhlase?

S velkou láskou, protože za 28 let jsem poznal spoustu bezvadných lidí. Byli to především muzikanti, interpreti a autoři. Ale také dnes vím, že jsem se neměl každému svěřovat s radostmi ani s bolestmi, že jsem byl moc velkorysý a důvěřivý…

Vím ale, že posluchači rádi vzpomínají na vaše rozhlasové pořady – a mnozí si je dodnes pouštějí z magnetofono­vých kazet…

Skromně si myslím, že se mně podařilo vytvořit určitý originální styl prezentace české melodické dechové hudby, tedy nejrozličnější populární pořady, proto asi na ně posluchači dodnes vzpomínají. A vždycky je dobré, když můžete porovnávat kvalitu a nápady. Jinak je to u mě trošku podobné jako se vzpomínkami na vojnu. Na to špatné se rychle zapomíná a to pěkné člověku v paměti zůstává. Přivedl jsem do studia spoustu kapel, zpěváků, autorů. Dodnes jsme s mnohými velcí přátelé.

Ještě vystupujete s populární Šťáhlavskou šestkou?

Ano, nerad bych zapomněl na tuto malou netradiční kapelu s původním repertoárem. Postavil jsem ji a vedu ji od 5. září roku 1979. Dodnes na ni posluchači nezapomněli, je stále oblíbená. Jako hudební redaktor a dramaturg jsem pomohl v rozhlase mnoha například rockovým, trampským, jazzovým, beatovým a hlavně dechovým kapelám, které jsem zval k nahrávání do studií v Českém rozhlase. S novým ředitelem Vladimírem Bakem jsme si však před lety bohužel – ovšem i mnozí jiní kolegové – neporozuměli. Ale jak napsal známý plzeňský divadelník a moderátor Jan Zajíc: Nebýt jeho „čistky“, neměla by dnes Plzeň a další města vyprodané například pořady Beze spěchu a neměl by ani český a moravský televizní divák půvabný pořad Za vesnickými muzikanty.

Na co se v životě nyní těšíte?

Čeká mě – jak říkají ti, co už mají tohle pěkné výročí za sebou – prý příjemný druhý životní poločas se vším všudy. Ovšem k tomu je potřeba dobré zdraví a pohoda. Tak pro to musím něco udělat!