Inscenaci hry amerického dramatika a scenáristy Paula M. Rudnicka, který se v ní vysmívá nejen homofobii, ale i současné rozmlžené sexuální identitě, režijně připravil Braňo Holiček, známý i díky mnoha televizním či filmovým rolím.

Její děj místy připomíná americké stand-up comedy, přesto hře nechybějí sentimentální linky: v závěrečné části se totiž všechny figury setkávají v porodnici a příběhy hrdinů dostávají konkrétní spojnici. Uprostřed úvah nad osudem čerstvě narozených dětí, mateřstvím či nenaplněnými životními očekáváními dochází k překvapivé a vtipné katarzi…

Bizarní postavy

Pana Charlese, homosexuála, který provozuje vlastní televizní pořad, v němž vystupuje se svým asistentem Shanem, ztvárňuje Jan Bidlas. „Hrozně nerad mluvím o tématech, pohnutkách a úmyslech svých postav a mém přístupu k nim. Důležité je, jestli si z toho někdo něco odnese a něco ho zasáhne,“ podotýká. „Ano, je to postava velmi bizarní. Myslím, že se k ní dá přistupovat jak z pohledu herce, tak z pohledu diváka opravdu z mnoha stran. Obecně mě na takovýchto postavách, jako je Pan Charles, baví hledat paralely u nás ‚normálních‘ a zamýšlet se nad nimi. Neděláme totéž ‚v menším‘? Nemáme stejný základ, stejné pohnutky, mindráky jako někdo, kdo to dotáhne do krajnější situace? Nemám teď samozřejmě na mysli homosexualitu, ale například touhu být nepřehlédnutelný za každou cenu.“

Ač hra nastoluje spoustu témat, nemají prý v rámci inscenačního týmu na věc stejný názor. „Pro někoho je to hra o naději, pro někoho o totální deziluzi… Na JAMU kdysi jeden můj spolužák v nadsázce prohlásil, že každá hra je o lásce. Takže myslím, že můžu říct, že „Jsme v pohodě“ je hra o lásce (možná i bez nadsázky),“ sděluje Jan Bidlas. „Pro mě je o toleranci, empatii, přijetí. O síle pokračovat, žít,“ navazuje Lucie Juřičková, která ztvárňuje Helenu Nadlerovou, jež se svérázným způsobem vypořádává se sexuální orientací svých tří dětí. „Je vtipná, sebevědomá, s lehkou arogancí a verbální zdatností. To mě na ní baví. Ale kdo ví, zda to všechno není jenom maskované zoufalství,“ říká Lucie Juřičková.

Hra i o lásce

Pro režiséra Braňa Holička je hra především o rodičovství a lásce. „Na jedné zkoušce jsme se shodli, že by bylo skvělé, kdyby se všichni dokázali s nečekanými proměnami svých dětí či přátel vypořádat tak velkoryse, jako to dělají postavy v naší hře,“ uvádí. O jak moc inspirativní záležitost tedy pro herce jde?

„No, jestli se s tím postavy vypořádaly velkoryse, to je otázka… Nejsem si jist, že bych použil toto slovo. Ale co se velkorysosti jako takové týče, té je zapotřebí téměř v každé situaci,“ míní Jan Bidlas. A Lucie Juřičková doplňuje: „Jako skutečná matka v běžné realitě se také potýkám s problémy, s proměnami svých kdysi miminek, a vyrovnávám se se svými představami o jejich životě a s jejich názory. Není to snadné. Ale věřím, že v tom nelítám sama. A vždy ráda sdílím zkušenosti ostatních rodičů jako ostatně i postavy naší hry. Sdílení je tak úlevné!“