Kdo vás k houslím přivedl? Má vaše rodina umělecké kořeny?

Byl to můj temperament
a nadbytek energie. Dnes se tomu říká hyperaktivita. Zoufalí rodiče nevěděli co se mnou, a tak mě otec, který byl povoláním veterinář a zároveň velmi dobrý amatérský houslista, začal učit. Samozřejmě brzy zjistil, že mám talent, a tak začal hledat profesionálního učitele. Se svými pedagogy jsem měl opravdu velké štěstí.

Která díla světových skladatelů hrajete nejraději? Máte svou nejoblíbenější skladbu?

V oblasti vážné hudby je tolik krásných skladeb, že se těžko vybírá ta nejoblíbenější. Houslový repertoár se ani nedá za život přehrát, neřkuli naučit.

Kolik koncertů ročně odehrajete? Na který váš koncert vzpomínáte nejraději?

Ročně je to 100 – 150 vystoupení. Největší vzpomínky se váží k mému nejdůležitějšímu koncertu, který rozhodl o mém profesionálním životě. Konal se 12. 11. 1967. Hrál jsem Paganiniho koncert s Královskou filharmonií v Londýně. Bylo mi 15 let a druhý den jsem se seznámil s největším houslistou 20. století Davidem Oistrachem, který mi nabídl pedagogickou pomoc. S ním jsem potom také vystoupil na Pražském jaru, což byl druhý zásadní koncert mého života.

Které housle jsou podle vás nejlepší na světě?

Je jich více a většinou jsou od starých italských Mistrů. Skvělé nástroje ale stavěli
i Fran­couzi, Němci a v neposlední řadě čeští houslaři. Jejich mistrovství oceňuje svět dodnes.

Kdybyste nebyl hudebník, jaké jiné povolání byste si zvolil?

Já jsem chtěl být vždy pilotem letadla. Otec chtěl, abych byl lékařem a život mi nadělil hudbu. Nikdy jsem toho nelitoval. Nicméně ke svým kulatým narozeninám jsem dostal dárek od přítele Martina Diviše „zalétat" si na trenažéru letadla Airbus A 320. Tento zážitek patří mezi mé největší
 (a že jich za ten život bylo!). Tehdy jsem trochu zalitoval, že jsem se přece jen tím pilotem nestal.

Posloucháte kromě klasických děl i hudbu jiných žánrů?

Líbí se mi lidové písně. Mám rád Čechomor, Juru Pavlicu
 s Hra­dišťanem, Jarka Nohavicu, Kabáty, Jiřího Suchého 
s Jitkou Molavcovou a tak bych mohl ještě pokračovat.

Procestoval jste kus světa. Do které země se nejraději vracíte a proč?

Máme rádi Itálii, Francii, Japonsko. Svět je krásný, lidé se v něm k sobě chovají slušně, mají všude čisto a zákony platí pro každého bez rozdílu. Máme se stále hodně co učit.

Již sedmnáctým rokem vedete akademii pro mladé houslové talenty, co vás k této myšlence přivedlo a co vám výuka dává?

Byl to nápad mojí ženy, která měla tu ušlechtilou myšlenku pomoci mladým talentovaným lidem. Pro mě je to krásná zkušenost a radost být ve společnosti skvělých muzikantů, kteří mají vše teprve před sebou.

Jak se na výuku připravujete
a těšíte?

Na Akademii se připravují především studenti. Já se na ně těším a uvědomuji si, jak ten život letí. Letos nám totiž poprvé přijedou dva studenti, kteří se učí u našich bývalých úspěšných absolventů.

Na koho ze svých žáků jste zatím nejpyšnější a proč?

Určitě jsou to zatím naši nejúspěšnější vítězové mezinárodních soutěží Josef Špaček, Petr Matěják a Jan Mráček. Poslední jmenovaný u mě mimochodem už druhým rokem dělá na Akademii asistenta.

Jste mírný, nebo přísný učitel? 
V čem spočívá vaše výuková metoda?

Na moji přísnost se zeptejte našich „dětí". Co se týká metody, samozřejmě na takovýchto kurzech je vše velmi limitováno časem. Všichni účastníci mají doma své pedagogy, kteří se o ně starají celý rok, a my pracujeme především na hudebním výrazu
 a vystupování.

Podle které houslové školy vyučujete?

Vyučuji podle Davida Oistracha, Nathana Milsteina, Václava Snítila, Josefa Micky a všech dalších, jejichž rukama jsem sám prošel.

Na co se mohou posluchači
na VI. ročníku festivalu Svátky hudby v Luhačovicích nejvíce těšit?

Jsem přesvědčen, že všechny koncerty, které se v rámci Svátků a Akademie budou
v Luhačo­vicích a Štípě konat, naše posluchače potěší.

(zut)