Akci doprovázel speciální koncert původně teplické formace Už jsme doma, která už přes tři dekády zvláštním způsobem kombinuje intelektuální punk s prvky africké a jamajské muziky, ale i s gregoriánským chorálem a tím, čemu říká epileptické a chaotické rytmy. O vzniku netradičního cédéčka – a nejen o něm – hovoří frontman UJD Miroslav Wanek.
Jak se stane, že parta českých experimentátorů natočí desku s nejzáhadnější kapelou na světě?
Mělo to dvě roviny. Jednou byla situace, kdy olomoucká galerie pořádala výstavu artefaktů The Residents. Původně chtěla, aby k ní byl přidružen koncert The Residents, kteří tou dobou měli být na evropském turné. To se ale posunulo zhruba o měsíc či dva a galerie s termínem nemohla hnout. Proto jsme byli požádáni, zda bychom koncert sestavený z písní The Residents neodehráli my. Souhlasil jsem pod podmínkou, že se bude jednat o naše verze – že budu mít možnost písně přearanžovat do stylu UJD. Od The Residents jsem dostal povolení, a tak jsem se do toho pustil.
Měl jsem na to tehdy asi dva měsíce včetně nácviku. Z toho jsme měsíc byli na turné v USA. Takže jsme zkoušeli i po cestě, kde se dalo, například v New Yorku na pódiu Českého domu nebo dopoledne v různých klubech. A protože byl na vernisáž olomoucké výstavy pozván i zpěvák The Residents Randy Rose, doprovázející na Moravu svou manželku Leigh Barbier, která je autorkou velké části výtvarné prezentace skupiny, napadlo mě, že by ty písně mohl zpívat s námi – a že by tedy mohli být The Residents alespoň částečně na koncertě přítomni. Randy souhlasil, vše se uskutečnilo.
A druhá rovina?
Tou je naše dlouholeté přátelství. Tato naše spolupráce nebyla první: hned po revoluci, někdy v roce 1990, jsem napsal dopis manažerovi The Residents Richu Shupovi a poslal kapele naši první, „žlutou“ desku. Rok se nic nedělo, ale pak přišel dlouhý dopis, kde kromě jiného stálo, že tak jako jsme kvůli železné oponě byli odříznuti od dění na Západě (přinejmenším od možnosti vidět leccos živě), tak i oni byli víceméně odříznuti od nás. Tím myslím celý bývalý „East block“.
The Residents psali, že teď, v roce 1990, k přísunu informací, umění a speciálně hudby od nás na Západ zcela jistě dojde a pro tamní kulturu a společnost obecně to bude nová, čerstvá inspirace. Vzhledem k materiálu na žluté desce, kterou jsme jim poslali, by se prý nedivili, kdyby Už jsme doma stáli v centru těchto nových vlivů. Z toho jsme samozřejmě měli radost, dodalo nám to sebevědomí.
Shodou okolností jsme hned v roce 1992 vycestovali do San Franciska a The Residents nás pozvali do studia. Pak byli téměř na všech koncertech, které jsme tam odehráli. Když se roku 1995 pražské divadlo Archa rozhodlo realizovat formou divadelního představení jejich Freak Show – projekt, který vyšel na CD a také na (tenkrát novátorském) nosiči CD ROM –, měli The Residents podmínku, že se hudební režie ujmu já. Strávil jsem u nich ve studiu v San Francisku asi měsíc, chodil jsem tam jako do práce.
Musel jsem přepsat přibližně 600 stran not, přearanžovat jednotlivé skladby ze syntezátorového zvuku pro živé nástroje na bázi UJD (což byla zase moje podmínka), někde doupravit strukturu písní a tak dál. V té době jsem s nimi trávil celé dny a týdny, poznal jsem i jejich rodiny a velmi jsme se spřátelili. Vídali jsme se prakticky každý rok, buď na našem turné v USA, nebo když hráli u nás či poblíž. No a když přišla ta Olomouc, bylo naše další spojení více než logické. Měli jsme z něj radost nejen my, ale i The Residents.
Jak tedy konkrétně vypadala realizace Moravského setkání?
Příprava olomouckého koncertu byla velmi náročná, časově i finančně – hlavně pro galerii Caesar. Na nahrávku už peníze nezbyly, respektive vznikl jen stereo záznam z mixážního pultu a ten byl nepoužitelný. Chyběla v něm spousta zvukových informací. Pak jsem se dozvěděl o takzvaném overdubbingu, kdy se ve studiu k živé nahrávce přitočí jednotlivé nástroje. Pokud někde něco chybí, při následné mixáži se to může doplnit. Udělali jsme na zkoušku jednu píseň a výsledek byl úžasný. Ale studiová práce na jediné skladbě nám trvala dva dny, nemluvě o několikadenní přípravě tempové linky. Když jsme to vynásobili třinácti, vyšla nám poměrně vysoká suma, kterou bychom za studio museli zaplatit. Takové peníze jsme neměli.
Asi o tři roky později jsme využili příležitosti a do dalších dvou písní jsme aspoň nahráli bicí. Ale tím to skončilo. Až v roce 2019 se našli sponzoři a my jsme mohli nahrávku dokončit. Nakonec se použilo asi 70 procent původního zvukového materiálu. Zpěv zůstal, ten se nepřetáčel. Zbytek je doplněn tím, co jsme natočili ve studiu. Na koncertě Randy spouštěl v určitých pasážích takové dlouhé tóny MIDI violoncella na sequenceru. Požádali jsme Josefa Klíče, aby nám je přehrál živě. Také jsme naživo dohrávali nějaké perkuse místo těch původních, syntetických. Výsledek je, alespoň doufám, velmi živý a zvukově vyvážený.
Pak jsme se dohodli s firmou Klanggalerie z Rakouska, která se dlouhodobě věnuje tvorbě The Residents, ale i formací Renaldo And The Loaf nebo Tuxedomoon. Ti nahrávku vloni v červnu vydali a na podzim vyšla česká mutace s překlady textů do češtiny. Od té doby mi už přišlo asi třicet až čtyřicet recenzí z celého světa: z USA, Francie, Německa, Ruska, Japonska, Austrálie, Chorvatska, Itálie a mnoha dalších států. Z 99 procent jsou tyto kritiky více než pochvalné. V dobré polovině z nich se píše, že vznikl materiál, který je „třetí kvalitou“ a přináší to nejlepší z obou kapel.
Objevily se i výzvy, aby se obě skupiny spojily nad nějakým novým, původním materiálem. Já jsem už před mnoha lety nabídl The Residents jako téma Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského. Sehnal jsem i anglický překlad a poslal jim ho. Z průvodce dílem Všezvěda Všudybuda by se staly dvě postavy: Mr. House (který ctí tradice a opírá se o historii, jde do hloubky, ale je pomalý a leckdy nepružný) a Mr. Eye (zvídavý, rychlý, novátorský, někdy ale povrchní a zbrklý). Ti dva by nás provázeli dnešním světem. S takovým projektem jsou ovšem spojeny veliké finance. Musí se najít někdo, kdo by to chtěl a mohl produkovat.
Základ alba je starý přes deset let. Zprvu tato vaše spolupráce kolovala na pirátských nahrávkách.
V sále Moravského divadla bylo mnoho lidí, kteří si představení natáčeli na mobily. Pak se to objevilo na internetu. Právě tyto nahrávky byly jedním z impulsů a motivací pro vznik CD a videoklipu. Právě na nich lze porovnat, k jak výraznému kvalitativnímu posunu na albu došlo. Tohle už známe z vlastních koncertů: zvuk tvoří polovinu koncertního zážitku. Člověk může hrát jako pámbu, ale když to bude přehlušené pískáním a vrčením, není to nic platné. Označování zvukařů za zvukové mistry (i když si to zaslouží jen někteří) je zcela na místě. Jsou to stejně důležití umělci jako ti na pódiu.
Společné vymýšlení a hraní s The Residents, to je asi zkušenost, která se nedá s ničím srovnat. Kdo přichází s nápady a kdo z vás je větší blázen?
V obou případech – Freak Show a Moravian Meeting – jsem měl z jejich strany naprosto volné ruce. Já myslím, že tak to u nich funguje od začátku. Jádro The Residents tvořili dva lidé, z nichž jeden zemřel v roce 2018. Všechna turné, která kdy podnikli, se konala za účasti najatých hudebníků a tanečníků. Ti měli velkou svobodu, a výsledek byl tudíž kompilací přínosu všech zúčastněných. Samozřejmě pod supervizí The Residents. Na projektu Freak Show pracovala spousta lidí, mou úlohou bylo koordinovat celou hudební složku. Měl jsem na starosti aranže, s nimiž mi hodně pomohl František Svačina, výběr hudebníků (se základem UJD), nácvik a dirigování a také pěvecký sbor. Ten řídila Laurie Amat, já jen dohlížel na souhru sboru a orchestru. The Residents byli po celou dobu nácviku v divadle přítomni, takže jsme měli desítky příležitostí vše konzultovat a cizelovat.
Moravian Meeting jsem už popsal: bylo to trochu podobné práci na Freak Show, až na to, že všechno probíhalo na dálku a většinu prací jsem musel udělat sám. Ale se scénou například pomáhal Mirek Schubert z galerie Caesar, VJing zajišťoval můj syn Jakub Čermák a zvukově nás na koncertě podržel zvukový mistr Miloš Fišer. Právě na této poslední spolupráci se krásně ukázalo, co mají naše skupiny společné – ačkoliv se na první pohled a poslech může zdát, že jsou si velmi vzdáleny. Je to smysl pro humor, hravost a jistý druh konstrukce, stavění skladeb z vrstev, kdy není jasné, která je ta hlavní. I ten nejmenší motivek se náhle může stát zdrojem nejpodstatnější emoce.
Sama struktura skladby se stává nosičem vzkazu, obrazem. Nám i The Residents bývá čas od času vytýkána jistá překombinovanost, složitost, nepřehlednost. Někdy jako by docházelo k vytváření fugy nejen v horizontálním, ale i ve vertikálním směru. Není to jen sled několika melodií, které po cestě vytvářejí harmonická setkání, ale souběžně jde i o vertikální soustavu vrstev zvuků, intenzit a někdy i temp, kdy třeba jedna skupina nástrojů hraje rychle a druhá pomalu. Nebo dojde i na agogiku – to znamená, že některý nástroj zcela opustí tempo ostatních a vytváří si jakousi autonomii.
Takto já vidím (zjednodušeně řečeno) lidské hemžení, průběh dne, průběh života, průběh historie. Většinou se nic neděje lineárně, nic nemá jasný začátek a konec. Možná ani lidský život, protože si do něj přinášíme okolí, které nás stvořilo s celou jeho historií, a po smrti se naše skutky často přenášejí na potomky či naše bývalé okolí. Naše skladby – a myslím, že tak uvažují i The Residents – popisují stav okolního světa. Jsou jeho zrcadlem, a to právě i v jeho struktuře a chaosu. Pokud je takový přístup bláznovstvím, pak ano: v tom případě jsme my i The Residents podobní blázni.
Líbí se mi, že jste o Vánocích vyzvali lidi, aby kvůli pandemii nezapomněli na to, že se i nadále děje spousta jiných příkoří a utrpení. Chudoba, hlad a násilí… Jde o téma, které vás trápí, a snažíte se ho reflektovat ve své tvorbě?
Ano, trápí mě utrpení jiných i skutečnost, že to netrápí spousty dalších lidí. Nejen ty fašounské a xenofobní hajzly z SPD, části ODS nebo Landových jurodivých. Nemohu pochopit, jak lidé, kterým se orosí oči, když slyší, že někdo zmlátil koně, ani nehnou brvou, když se dočtou, že v Africe usekávali ruce malým dětem, aby jako dospělí nemohli hlasovat ve volbách. Nebo když Putin ukradne Krym a spousta osob zmizí, aniž by to kdokoli vyšetřoval.
Tahle netečnost, jistý druh selektivní bezcitnosti, se bohužel projevuje i v řadách mých známých a uvnitř mé „bubliny“. Jako by bolest, strach, nouze a krutost měly barvu kůže nebo náboženské vyznání. Když manželé Stodolovi zabili několik lidí, znamená to, že jsou všichni běloši vrazi? Všechny manželské páry? Nikoho to ani nenapadne, jsou to prostě „zlí lidé“. Ale když frustrovaný muslim v Německu napadne na ulici dívku, jsou hned všichni muslimové vrazi a násilníci. To je přece neskutečný nesmysl.
Když jsme kdysi hráli v Mostaru, ještě tam byla válka. Byli jsme na návštěvě v rodině, na jejíž domov dopadla bomba. Stařenka vyprávěla, že stála v kuchyni a sklouzla jí cibule pod dubový stůl. To jí zachránilo život. Kus místnosti zmizel, ale stůl ji ochránil. Ani jednou neřekla „bombardovali nás Chorvati“ nebo „ty chorvatský svině“. Vždycky důsledně používala označení „četníci“. To aby bylo jasno, že Chorvati za to nemůžou a že jsou stejnou obětí grázlů jako Bosňáci.
Stejně tak umím rozlišovat mezi Rusy a putinovci. Na každého se dívám jako na jednotlivce, zdola nahoru, ne opačně. A tohle je myslím v tvorbě UJD přítomno od samého počátku. Možná to tam bylo ještě dříve, už v tvorbě punkové skupiny FPB. Jednou z prvních písní Už jsme doma bylo Jó nebo nebo. V ní se zpívá: „Mám rád ty, co začínaj rozlišovat.“ Ta píseň je stará pětatřicet let a já doufám, že za tu dobu, co ji hrajeme, pár lidí rozlišovat začalo. Ale obecnou vlastností to bohužel není.
Naše zatím poslední album Kry je v tomto ohledu asi nejotevřenější. Ve svém prologu je velmi konkrétní a adresné. Protože žádné jevy ani události nejsou černobílé a protože naším jazykem je hudba a básnický text, nemusí být z dané písně hned zřejmé, co popisuje nebo na co upozorňuje. To je pokaždé věcí receptoru, to jest posluchače. Já jen otevírám dveře, pokládám otázky.
