Stejně jako Beatles, i Karel Gott patří ke generaci muzikantů, kteří své první profesionální krůčky absolvovali na sklonku padesátých let, aby se do víru let šedesátých mohli vrhnout jako téměř hotové osobnosti.

Když tedy jednadvacetiletý rodák z Plzně začal v roce 1960 studovat operní zpěv na Státní konzervatoři v Praze, nebyl už jen vyučeným elektromontérem, který bere zpívání jako pouhé hobby, ale mohl se pochlubit spoluprací s předními jazzovými tělesy té doby především s kapelou Karla Krautgartnera a orches-trem Jaroslava Maliny.

Také měl za sebou první vítězství v pěvecké soutěži, jíž se zúčastnil roku 1958 pod jménem Karel Matějíček.

„Na čajích ve Slovanském domě byly takzvané Volné tribuny, kam se mohl přihlásit každý, kdo měl tu odvahu a chtěl si zkusit zazpívat,“ vyprávěl později. „Ten pseudonym jsem si dal ne proto, aby se o tom táta nedozvěděl, ale proto, abych mu nedělal ostudu.“

Role milovníka

Rok 1960 byl pro Karla Gotta přelomový zejména kvůli setkání s profesorem Konstantinem Kareninem, operním tenoristou a bývalým žákem věhlasného ruského pěvce Fjodora Šaljapina. „Nejenže mi vysvětlil, jakou roli má romantický tenor, že to je role milovníka, který hladí ženy na duši, který nekřičí a zpívá jemně, ale jako jediný mi toleroval, že kromě studia zpívám v zakouřených kavárnách rock’n’roll,“ vzpomíná na něj Gott s respektem. Na konzervatoř k němu docházel do roku 1963 a poté ji ještě tři roky studoval dálkově.

Mezitím ho zaregistrovali lidé ze showbyznysu jako Karel Vlach, s jehož orchestrem se mladý talent 7. května 1960 poprvé objevil v televizi: v pří-mém přenosu z pražské Lucerny. „Podle vzpomínek některých hudebníků jim Gottův projev připadal tak nezvyklý, že při něm přímo na pódiu, byť pochopitelně niko-liv na kameru nepotlačili ne úsměv, ale vysloveně smích,“ píší v knize Karel Vlach: 50 let života s hudbou Lubomír Dorůžka a Miloslav Ducháč.

V doznívající éře socialistického „džezu“ byl Gott zkrátka o krok napřed. „To hnaní do výšek mi občas vyneslo i srovnávání s Vlastou Burianem,“ přiznává s úsměvem. „Takže občas padly i nějaké poznámky, ale po prvních úspěších jsem viděl, jak se to i v kapele všechno otočilo.“ S orchestrem Karla Vlacha natočil Karel Gott také své první studiové nahrávky Blues In The Night a Careless Love, na které je dodnes pyšný.

Poprvé do světa

V roce 1962 absolvoval první zahraniční turné. S Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu se podíval do Ruska, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. V tomto angažmá se setkal s Evou Pilarovou a Vlastou Průchovou, s níž vzápětí vyhrál soutěž Hledáme písničku pro všední den. Vítězný duet Až nám bude dvakrát tolik vyšel po letech na kompilaci Na počátku bylo blues.

V šedesátém třetím se už raketový vzestup nadaného zpěváka nedal nijak zastavit. Z tohoto roku pocházejí jeho první rozhlasové nahrávky i role v televizních pořadech Revue pro banjo a Babiččina krabička. V Revui pro banjo, napsané Josefem Škvoreckým a režírované Zdeňkem Podskalským, Gott skvěle interpretoval stoletý hit Stephena Collinse Fostera (autora zlidovělé „Zuzany“) Camptownské dostihy. Píseň Ó, Zuzano zde zpíval Waldemar Matuška, v šedesátých letech Gottův jediný vážný konkurent.

Rozdíly mezi těmito dvěma největšími hvězdami tehdejší české pop music se však nejvíce projevily na prknech, která znamenají svět. V roce 1963 totiž Karel Gott přijal nabídku, aby účinkoval na scéně, kterou Matuška nedlouho předtím opustil v pražském divadle Semafor.