Moc pěkně to o slavném písničkáři napsali v příručním slovníku ještě z doby socialismu: „Čs. písničkář, kabaretiér a film. herec. Ve svých písničkách, prodchnutých vlastenčící maloměšťáckou sentimentalitou, ve své době značně populární, často zejména v letech 1918–1922, také vyjadřoval protisovětské a protikomunistické nálady české buržoazie.“

Klement Gottwald
Advent s krvavou pohrůžkou. Před 90 lety Gottwald odkryl vražedné plány KSČ

To je pravda. Karel Hašler nezpíval jen tklivě o Vltavě, Vyšehradu či starých topolech na Císařské louce. Svou kytaru míval naladěnou protirakousky, v čase republiky povzbudil v písni Praho, jdeme na Maďary naše vojáky, kteří šli bránit slovenská území před rozpínavostí Maďarské republiky rad, oslavil ty, kdož bojovali za státní samostatnost v písničkách Legionáři jdou a Sibiřští chlapci nebo si výsměšně zavýskl Kampak na nás, bolševici… A ti mu to, pochopitelně, nikdy nezapomněli.

V koncentračním táboře Mauthausen pocítil kruté nepřátelství od spoluvězňů komunistů, kteří měli jako kápové velkou moc. A po únorovém puči špinili jeho památku. Až v roce 1968 mohla vyjít vzpomínková kniha jeho životního přítele, herce Rudolfa Deyla staršího, nazvaná Písničkář Karel Hašler.

Hana Benešová při loučení s přáteli a personálem v Sezimově Ústí v září 1948. Františka Jeřábková v krátkém rukávu za Hanou Benešovou.
Od plotny k lopatě. Kuchařka manželů Benešových po převratu házela uhlí

Národ ale nezapomněl. Když byl v srpnu roku 1967 uveden film Ta naše písnička česká s podtitulem První c. a k. muzikál, k němuž se staly námětem Hašlerovy písničky, přišly do kin dva miliony diváků. Předchozí uzurpující moc, nacistická (tedy národně socialistická), pronásledovala a zabila Karla Hašlera kvůli jeho písničkám s novými, aktualizovanými texty, které odvážně zpíval veřejně. Jednu ze svých nejznámějších písní znovu otextoval:

„To je ta písnička česká,
kterou si zpíváme dneska.
Poslyšte, lidičky,
zahoďte vidličky,
beztak už není co žrát.
Všechno nám sebrali,
všechno nám sežrali,
nechali jenom ten protektorát.“

A jak víme ze vzpomínek Hašlerových spoluvězňů, český písničkář se nenechal umlčet ani za ostnatým drátem.

Co všechno uměl

Rodák z pražského Zlíchova se vyučil rukavičkářskému řemeslu. Omámen múzou Thálií přidal se ke kočovným divadelním společnostem. V letech 1903 až 1916, v éře Jaroslava Kvapila, pobyl v činohře Národního divadla. O mnohých jeho rolích, jako byli šašci z Václava IV. a Večera tříkrálového, pan Franc z Lucerny či Chlestakov (Revizor), psali kritici s uznáním. Když však jednou zmeškal představení, musel okamžitě odejít.

Vystupoval v pražských kabaretech, některým i řediteloval. Uplatnil se v němém filmu a hrál dobře, protože odhalil specifičnost hereckého projevu, který musí být umírněný, bez velkých gest. Jeho doktor Uher, vážený občan, který kvůli nevěrné manželce začne pít a skončí mezi lidskou spodinou, je toho stále přesvědčivým důkazem (Batalion, 1927).

Bombardování Škodovky
Před 75 lety zasypaly plzeňskou Škodovku bomby. Z lázní se stal masový hrob

Ve zvukové éře mohl na plátně i zpívat. V roce 1932 byl natočen film Písničkář, v němž představoval muže putujícího Prahou v čase rakousko-uherského mocnářství a oděného do romantické pláštěnky. Lidé věděli, že pod ní skrývá kytaru naladěnou protirakousky. A diváci též poznali, že osudy smyšlené filmové postavy jsou v mnohém nápadně podobné osudům Karla Hašlera.

Český písničkář začal psát scénáře. Šlo mu to znamenitě, jak prozrazují názvy známých a oblíbených filmů: Za ranních červánků, Jánošík, Hordubalové, Babička. Knihu Boženy Němcové sám toužil i režírovat – v titulní roli s Emou Pechovou, maminkou Ladislava Peška.

Nemlčel

Podílel se i na filmu Za tichých nocí. Je to sentimentální příběh o lásce mladého hudebníka inspirovaný osudy Rudolfa Frimla, Hašlerova švagra. Hudebníka hrál Karel Höger, starší milovanou ženu představovala Lída Baarová. Film režíroval Zdeněk Gina Hašler, písničkářův syn. Slavný písničkář potěšil diváky, když zazpíval svou písničku Po starých zámeckých schodech.

Při natáčení Městečka na dlani, kde působil jako umělecký poradce, ho gestapo v Ládví zatklo. Na smutnou událost později vzpomínal Jaroslav Marvan, který hrál radu Zimmerheiera: „Z každé strany šel jeden z těch pánů v kožeňáku. Karel Hašler se na mě chvilenku zahleděl, aniž hnul brvou. Nepozdravil, neřekl také na shledanou ani sbohem a pevným krokem odcházel směrem k vozu. Otočil jsem se a zadíval se pozorně na auto, do něhož všichni tři usedli. Teprve teď jsem s hrůzou zjistil, že to bylo auto značky Union s poznávacím znamením gestapa.“

Zuzana Ceralová Petrofová.
Zuzana Ceralová Petrofová: Odkaz předků cítím. Všichni jsme paličatí a vytrvalí

Herec Ladislav Boháč, představitel mladého sedláka Trantince, si tragický okamžik pamatoval takto: „Točíme na poli a tu jsem si všiml, že k nám přijíždí auto s pražskou poznávací značkou. Vystoupili dva pánové, šli směrem k nám, zastavili se a pozorovali natáčení. Zase noví čumilové, pomyslím si. Ale za chvilku stojí mezi nimi Hašler. Jeden mu něco povídá, Hašler se k němu prudce otočí hlavou, pak k druhému, a nato jsem viděl, jak odcházejí k autu. Odjeli…“

Dne 22. prosince 1941 byl Karel Hašler v Mauthausenu usmrcen. Zemřel mučednickou smrtí. Dvaašedesátiletý muž, surovým dozorcem zmrzačen na noze, a proto neschopen nastoupit do práce, byl odvlečen do umývárny a přivázán ke stoličce pod ledovou vodu…

Již druhého dne přivezli smutnou zprávu do Prahy železničáři. Režisér Martin Frič zapálil v okně svíčku a uspořádal za umučeného Karla Hašlera soukromou tryznu.

PAVEL TAUSSIG