Na Ukrajině zuří válka, systémy se hroutí. Politika selhává. Je dílo Karla Kryla v těchto souvislostech něčím nové? Považujete ho za aktuálnější než – řekněme – před dvaceti lety?
Kryl je stále aktuální, záleží na tom, jakou část z něj zrovna vyberete. Okupace, arogance moci, válka, vraždění, nespravedlnost, obrana slabšího proti silnějšímu, totalita – patřilo to k jeho celoživotním tématům. Část jeho tvorby je dnes jistě aktuálnější než před dvaceti lety. Jiná část ale rezonuje stále stejně: zejména texty, které popisují neschopnost mnohých chovat se jako občané země, kde demokracie není samozřejmost či nezadatelné právo. Karel Kryl pojmenovával věci, které ze světa hned tak nezmizí, takže to, co psal a zpíval, se bude s přestávkami vracet. Jak v žertu říkal, psal vlastně takové periodické texty.

Karel Kryl na unikátní malbě v brněnské čtvrti Sadová
Potkali se s Karlem Krylem. Osobní vzpomínky na básníka a zpěváka

Jeho veršů, které by se hodily na současnou situaci, bychom oba uměli citovat spoustu. Našli bychom ale něco, v čem se mýlil?
Nevím, možná se mýlil v tom, že Češi a Slováci jsou dostatečně na výši, aby byli schopni existovat v jednom státě. Krátce před smrtí konstatoval, že jsme rozpadem oslabili svou pozici v Evropě. A v tom se tedy nemýlil ani trochu. Asi se jako každý mýlil v některých soukromých věcech, ale do toho nám nic není.

Co by vůbec v dnešní době dělal? Dovedete si ho představit, jak pořád šije do společnosti a establishmentu? Nebo by to i on nakonec vzdal?
Nedovedu si představit, že by to vydržel, ale ani, že by to vzdal. Na konci života byl pod obrovským tlakem ze všech stran, protože nehodlal mlčet k ničemu, co bylo špatně. A v tom byl tehdy neskutečně osamocený. Šili do něj politici, novináři, přátelé i zástupci publika. Karel navíc všechno prožíval daleko víc než běžní lidé, i proto psal takové texty, jaké psal. Byl bych samozřejmě mnohem raději, kdyby to zvládl, nic by mě teď nezajímalo víc, než to, co by dnes říkal. Měl totiž zcela výjimečnou intuici pro to, které průšvihy jsou pro společnost nejhorší.

Vojtěch KlimtVojtěch KlimtZdroj: Se svolením Vojtěcha Klimta

Tuhle jsem poslouchal Krylův starý koncert z roku 1969. A uvědomil jsem si, jak důležitý byl při jeho vystoupení herecký talent. Proč se nikdy nezkusil vydat tímto směrem? V roli disidenta Bedřicha na nahrávce hry Václava Havla Vernisáž z roku 1977 se mi moc líbí.
Nemyslím, že měl herecký talent. Byl to ale písničkář a básník od pánaboha, a ten mu nadělil mimořádnou kombinaci schopností, které k vystupování potřeboval. K nim patřilo, když použiju ošklivé slovo, i to, že byl bavič. A jeho recitátorské nadání, které na koncertech využíval, bylo mezi našimi písničkáři i zpěváky naprosto ojedinělé. V tom se mohl rovnat nejlepším českým hercům. Divadelní průpravu u něj nahrazovaly hlasový rozsah, barva hlasu a široká škála výrazů.

Máte raději mladého Kryla, nebo toho porevolučního?
Co se týká jeho písní, mám nejraději období do roku 1974. Ale oslovuje mě i mnohé z dalších let – z posledních určitě Sametové jaro, Idyla nebo Monology. Mám rád i řadu jeho básní, z těch pozdních třeba Lota nebo Jde jaro do léta, to jsou výborné věci. Porevolučního Kryla mám raději jako glosátora. Když srovnám jeho komentáře a rozhovory před rokem 1989 a poté, udělal velký kvalitativní skok v tom, co říkal a jak to říkal.

Karel Kryl
Písně Karla Kryla jsou po letech stále současnější. Naneštěstí

Jak tedy vzpomínáte na Kryla vy sám? Stačili jste se poznat a říct si, co jste chtěli?
Určitě ne, bylo mi dvacet, když umřel. Teprve jsem se rozkoukával a víc než to, čím žil, mě v té době zajímala moje slečna. Ale měli jsme s Karlem hezký, obohacující vztah. Karel byl velmi milý, přátelský, laskavý a velkorysý člověk. Samozřejmě dokázal být i protivný nebo prudký, jako ostatně každý, ale to první v mé zkušenosti jednoznačně převažuje.

Karel Kryl zemřel v březnu 1994 v pouhých devětačtyřiceti letech. Co soudíte o hojně rozšířené teorii, že mu puklo srdce zklamáním z polistopadového vývoje?
Určitě to byl jeden ze stresů, které jeho předčasný konec uspíšily. K nim ale patřily i vrozené zdravotní dispozice, životní styl i neuspořádané soukromí. Karel měl naopak obrovskou vůli k životu. Legendu, že už žít nechtěl, tudíž považuji za silně nevkusnou. Bohužel ji rozšířili někteří jeho přátelé včetně Karla Moudrého. Řekl bych, že tak trochu i z alibismu – nechtěl žít, takže se kvůli němu nemusíme cítit špatně. Legenda je i to, že zemřel na infarkt. Ten se podle svědectví Karlova blízkého přítele doktora Stanislava Gilana lékařům podařilo odstranit, ale jeho mozek byl po záchvatu delší dobu bez kyslíku, takže byl nenávratně poškozen. V tak fatálním stavu už člověk opravdu o ničem rozhodovat nemůže. Karla tedy nechali odejít, nic jiného dělat nemohli. Neříká se mi to snadno, ale je třeba, aby se ty výmysly o jeho smrti přestaly omílat.

Zdroj: Youtube

Po nedávném objevu Krylova recitálu v norské televizi z roku 1969 a také po natočení filmu Bratříček Karel o dopadu Krylových písní na polské publikum začalo být jasné, že jsme tu měli písničkáře světového formátu. Jak si vedl u jiných národů?
V Polsku byl Karel Kryl v osmdesátých letech velice populární. Polští zpěváci jeho písně šířili a začátkem listopadu 1989 na festivalu československé nezávislé kultury ve Vratislavi se to jasně ukázalo. Pro Poláky byl symbolem naší písničkářské scény Kryl a pak dlouho nikdo. A byl stejně tak jejich jako publika, které do Vratislavi přijelo od nás. Po devětaosmdesátém se ale Karel na sto procent věnoval dění a vystupování tady, i když mohl mít v Polsku široké možnosti, zvláště když uměl výborně jejich řeč. Uprázdněné místo na tamním trhu, který je mnohem větší než český a slovenský, po něm velmi šikovně obsadil Jaromír Nohavica. Trh je ovšem to, co nejlepší příslušníky rodiny Krylů zajímalo až na posledním nebo minimálně předposledním místě.

Svá zásadní léta prožil Karel Kryl v německém exilu. Jak to, že se tam coby básník s kytarou neprosadil? Vždyť přece jazyk ovládal a jeho sdělení je univerzální.
Západní Němci byli sice s politickými uprchlíky solidární (na rozdíl od mnohých dnešních Čechů), ale jejich problémy moc nechápali. Karel se navíc nevěnoval německé situaci, ale československé, a to je asi nezajímalo vůbec. Původně se tam prosadit chtěl, ale ukázalo se, že je to nereálné. Nezpíval líbivé, nekonfliktní písně jako oblíbený „zlatý hlas z Prahy“. Navrch to byl uprchlík bez občanství. Říkal, že jako uprchlík by Němcům tolik nevoněl ani Karel Gott – jenže ten se ze své cvičné emigrace raději pokorně vrátil, nejspíš proto, že i on to rychle pochopil. Krylovy písně velmi dobře chápali uprchlíci z východního Německa, ale k těm měl omezený přístup.

Karel Kryl
Od Bratříčka k Monologům. Příběh první a poslední desky Karla Kryla

Mezi lety 1958 a 1962 Kryl studoval na Keramické škole v Bechyni. Hrnčířství ho bavilo, stejně jako malování a kreslení. Později si ilustroval různé sbírky. Napadlo ho v těžkých chvílích exilu, že by se mohl živit jako výtvarník či keramik?
To asi ne, i když ze začátku se na pár let vrátil k malování obrazů. Karel myslím nebyl výjimečný malíř. Byl ale nadaným kreslířem – a byla radost koukat se i na to, jak lidem kreslil do knížek či na desky. Šlo mu to přirozeně a lehce, měl originální styl.

Málo se ví, že napsal docela dost prozaických textů. Myslíte, že kdyby žil déle, zkusil by sepsat něco většího, třeba román?
To mu moc nešlo, i když se v první polovině sedmdesátých let pokusil. Ale krátké povídky se mu dařily. Nejhezčí jsou jeho pohádky, kterých se bohužel zřejmě zachovalo jen několik.

Vzhledem k historii knihtiskařského rodu Krylů mi připadá vtipné, že v dětství žil Karel Kryl postupně v ulicích Březinova a Vrchlického. Bavili jste se spolu o básnících? Víte, koho uznával, kým se inspiroval a z koho si naopak utahoval?
Třeba jednou si pobrukoval refrén „Salome, hosté už odešli“ a zakončil to tichým dovětkem: „Kurva Nezval.“ Nezval byl jeho zhrzená láska. Jeho sbírky z první republiky miloval, ale charakterem se mu hnusil. Měl rád Václava Hraběte, Jana Zahradníčka, Arthura Rimbauda a mnohé další. Myslím, že málokdo měl poezii načtenou tak jako on. Přesto se jinými básníky příliš neinspiroval – na to mu bohatě stačilo to, co bylo v něm.

Zdroj: Youtube

Ještě jedna oblast Krylova života je neprozkoumaná – a to jeho vztah k trampingu. Známe fotografii, na které je vidět s kamarády na osadě. A víme, s jakým espritem zpíval předválečné šlágry. Nakolik je vazba na trampy důležitá pro jeho písničkářskou tvorbu?
Mezi trampy se naučil na kytaru, takže docela zásadní. Co se naučil tehdy, hrál celý život. Nedal na ně dopustit, trampských písní uměl nepřeberné množství. Škoda, že už je nestihl natočit.

Zajímal se někdy o jiný nástroj než o kytaru?
Myslím, že ne, takové ambice neměl, koneckonců ani za kytaristu se nepovažoval. Pamatuju si, jak jsme jednou večer šli Melantrichovou ulicí (kousek odtud bydlel). Zastavil se a vhodil bankovku do klobouku postaršímu tulákovi, který tam cosi hrál. Když potom Karel vykročil dál směrem k Staroměstskému náměstí, prohodil: „Na tu kytaru neumí… To poznám, protože na ni taky neumím.“ Přesto se domnívám, že styl, jakým hrál, byl výjimečný a originální, i když to někteří shazují. Ať si ale zkusí zahrát Anděla v původním rytmu z první desky, Kaina IX. nebo Marata ve vaně. To byl jeden z jeho talentů, kterého měl přesně tak akorát, aby hru nekomplikoval složitostmi, které by byly jen na škodu.

Karel Kryl při svém koncertu v Teplicích
Ke Krylovu odkazu se hlásí i dezinformační scéna. S jejími názory by nesouzněl

Proč se vlastně Karel Kryl stal zpěvákem protestsongů? K jeho největším inspiracím patřily písničky divadla Semafor, vzešel z prostředí divadel malých forem. Skládal i blbůstky, veršovánky pro radost. Co ho radikalizovalo, kdy v sobě objevil tu ostrou strunu?
Podle mě to měl vrozené. Hlavním spouštěčem byla vojna a samozřejmě stále živé rány z dětství, kdy komunisté Krylům zničili jednu z nejlepších tiskáren v Evropě a v Kroměříži z nich udělali prašivou rodinu. V pubertě Karla logicky zajímaly víc holky. Postupně se ale objevovalo to, co měl v genech. Bez toho by zkrátka nebyl Krylem.

Kdybych s ním měl možnost mluvit z očí do očí, zeptal bych se, co s člověkem udělá fakt, že se v pětadvaceti – navíc ve vypjatém roce 1969 – stane autorem a hrdinou nejskloňovanější, nejbájnější a nejpronásledovanější české LP desky: legendárního alba Bratříčku, zavírej vrátka. On sám by to jistě shodil nějakým vtipem, ale já myslím, že to pro něj musel být šok. Zvláště když tajná policie začala majitele tohoto elpíčka zatýkat, vyslýchat a trestat.
A jak teprve bylo člověku, který se stal tak populárním a oceňovaným, a potom zůstal v exilu, kde najednou nebyl nikdo? Odpovědí asi je, že byl příliš silná osobnost, než aby se opájel slávou nebo se hroutil z její ztráty. Stejně tak se nehroutil z úbytku popularity po roce 1990, i když to řada jeho odpůrců tvrdila a tvrdí. Pusťte si na YouTube jeho rozhovor bezprostředně po triumfu na Koncertě pro slušný lidi začátkem prosince 1989. Ani náznak opilosti slávou, ale pokora a starost o vývoj země! Nechci tvrdit, že se mu hvězdné manýry v dobách největší slávy v mládí a po návratu úplně vyhnuly, ale pokaždé z nich velmi rychle vystřízlivěl. Když jsem ho na konci roku 1990 poznal osobně, žádné hraní si na mistra světa jsem u něj nepozoroval – naopak v něm bylo čím dál víc pokory. Ale samozřejmě i strachu o to, jak se s dravou formou českého a slovenského kapitalismu devadesátých let vyrovnají sociálně slabší rodiny a jednotlivci. Říkal, že místo abychom se inspirovali současným německým kapitalismem, budujeme kapitalismus devatenáctého století.

Zdroj: Youtube

Který rok byl podle vás pro Kryla nejtěžší? Devětašedesátý, nebo – jak tipuju já – rok 1975, kdy se rozvedl a zůstal v cizině odkázaný jen sám na sebe?
Myslím, že to byl ten rozvod, úmrtí rodičů, za kterými nesměl, a pak rok 1994, když se všechny ty lety nasbírané těžké situace spojily v jediný fatální okamžik.

Tím, že Kryl nikdy nepožádal o německé občanství, nemohl ztratit československé. Nepřipadá vám to jako ojedinělý a popravdě dost heroický čin?
Určitě tam venku patřil k nemnoha výjimkám a znamenalo to pro něj mnoho let komplikací a překážek. O co jiní exulanti a emigranti urputně usilovali, to on odmítal a byl na to patřičně hrdý. Asi i to je klíč k pochopení, proč reagoval, jak reagoval, když ho rozdělením státu o československé občanství tak snadno připravili.