Novinka obsahuje jedenáct písní, které dohromady tvoří pestrou a líbivou mozaiku. Zpěvačka jimi zve do světa moderního popu, cikánské hudby či malebných ulic Paříže. „Když jsem ty písničky nahrála poprvé s kapelou a nechala je poslechnout producentovi Ondřeji Turtákovi, zvanému ODD, říkal mi, že do nich nechce sahat, protože je považuje za hotové. Já ale tvrdím, že teprve až jeho zásahem získaly na rozmanitosti,“ vypráví Kateřina Marie Tichá.

Musela jste ho ke spolupráci přemlouvat?
To ne, dohodli jsme se na ní už dřív. Na začátku naší společné tvorby jsme se shodli v tom, že písničky nebudeme tlačit do nějakého jednotného stylu, ale naopak necháme každou z nich, aby si sama řekla, jak chce vypadat. Což se i stalo. V praxi to vypadalo tak, že jsme seděli ve studiu, nahrávali, povídali si a zkoušeli aranžérské možnosti – tam jsme něco přidali, jinde zase ubrali, až jsme se dostali k výslednému tvaru… Proto je deska tak pestrá. V Ondrovi jsem našla někoho, kdo vnímá písničky stejně jako já.

Muselo to být příjemné a hravé období.
Krásná práce, ráda na ni vzpomínám. Přiznám se, že když jsme s ní skončili, měla jsem obrovskou radost, ale v tu samou chvíli jsme se začala těšit, až začnu točit další album.

Už máte v hlavě, jak by mělo vypadat?
Mám o něm vzdálenou představu, ale nechci ji ještě vůbec otevírat, protože si myslím, že tak dva roky budu žít s mým debutem.

Zdroj: Youtube

Pojmenovala jste jej podle jedné z písní – proč tedy právě Sami?
Když jsem přemýšlela o názvu desky, říkala jsem si, že by měl reflektovat celé období jejího vzniku. Ve výsledku šlo o čtyři roky, během nichž jsem si při svých cestách po světě uvědomila, že samota je pro mě v tvorbě určující téma. Zjišťovala jsem všechny její stránky a došla jsem k závěru, že samota nemusí nutně znamenat osamocení. A že naopak osamocený se může cítit člověk, který žije v nefunkčním vztahu nebo kolektivu. Navíc – v dnešní době sociálních sítí se všichni snažíme být „spolu“, realita je ale taková, že se stejně cítíme sami. Proto jsem se taky ze sociálních sítí v poslední době odpojovala. Uvědomila jsem si, že skutečný lidský kontakt se nedá nahradit žádnou technologií… Slovo Sami má tedy pro mě několik rozměrů, a proto je nese i můj debut.

K energické písni Sami vznikl první videoklip, druhý k emotivnímu songu Zničená zem vyšel jen před pár dny – a je to docela silná káva. Řekněte něco k jejich ztvárnění…
Oba videoklipy režíroval Jonáš „Lipo“ Červinka, s nímž na různých úrovních spolupracuju několik let. Do toho prvního jsme přizvali Jana Máru, který v něm hraje na akordeon. Zastoupil tak na desce účinkujícího Michala Mihoka, který měl v době našeho natáčení koncert. Ve druhém klipu vystupuje Igor Orozovič, jehož obdivuju jako herce i muzikanta. Co se mě samotné týká, teprve tuto roli považuju za svou opravdovou. Jonáš mi dal nelehký úkol – vžít se do role někoho, kdo bojuje nejen o vztah, ale také se závislostí toho druhého. Ještě pár dní po natáčení jsem se z té úlohy zotavovala.

V jiné písni, Divoká, jste se hlasově propojila s Davidem Stypkou.
David je fantastický autor, textař, umělec. Když v roce 2016 nahrával v Universalu svou desku „neboj.“, na kterou jsem mu vypomohla několika vokály, měla jsem už rozepsané vlastní písničky. K té s názvem Paříž jsem nemohla přijít na refrén, a tak jsem Davida poprosila, aby mi jej dopsal. Jde tak o jediný úryvek z celé desky Sami, který není můj. A když jsem pak stvořila Divokou, bylo jasné, že ji se mnou musí zazpívat on. Hezky se to propojilo.

Už jste to nakousla – hodně se inspirujete na cestách. Podnikáte je sama?
Ano. Vezmu si krosnu, dám do ní, co se vejde, přivážu na ni ukulele, které jsem si přivezla z jedné cesty a které teď jezdí všude se mnou. Mimochodem i proto, že se do něj vejdou ponožky, takže člověk ušetří místo… Vždy mám naplánováno jenom první přespání, abych se v daném prostředí stihla uklidnit, zorientovat, a pak se nechávám vést. Poslouchám přitom vlastní intuici – během let, co cestuju, jsem se naučila velmi silně vnímat, co ještě jo a co už ne. A zatím mě to vždycky dovedlo správným směrem.

Navazujete i přátelství?
Velmi! Už jsem o tom mluvila – když člověk přestane žít on-line a věnuje lidem, které poznává, stoprocentní pozornost, naváže mnohem kvalitnější a hlubší vztahy než v běžném životě. S některými lidmi jsme strávila třeba jen čtyři dny, ale vnímám je jako mnohem bližší než ty, které potkávám každý týden v Praze. Píšeme si, vídáme se, víme o sobě. Zvlášť s jednou rodinou z Gruzie, kde jsem prožila čtrnáct dní, jsme se do sebe zamilovali tak, že se tam chci určitě vrátit.

Přivezla jste si z Gruzie i nápad na nějakou písničku?
V Gruzii jsem pobývala až poté, co jsem měla desku hotovou. Ale vznikly tam nápady na jiné písničky, které třeba budu někdy hrát na koncertech… Ale třeba z Palestiny jsem si na svůj debut přivezla skladbu Vítr.

A co dál? Na koncerty teď kvůli viru vyrazit nemůžete…
Budeme se muset přizpůsobit situaci. Můj plán je – vyjít z této krize silnější než na jejím začátku. Doufám, že se to podaří nám všem. Držím palce celé české kultuře, protože to, co se děje, je pro ni vražedné. Strašně se těším, až se zase půjde setkávat s lidmi na koncertech. Ten, na který bych chtěla pozvat, by se měl uskutečnit 17. února v pražské Malostranské besedě. Tam bychom chtěli desku i pokřtít.